Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Myslivecký spolek Brusná, z.s., sídlem Brusná 9, Lomnice, zastoupeného JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou, sídlem Masarykova 12, Chropyně, proti výroku I v části, ve které potvrdil výrok III soudu prvního stupně, a výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 194/2024-572 ze dne 30. 10. 2025 a proti výrokům III a IV rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 14 C 54/2014-548 ze dne 31. 5. 2024, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Wood-agro s.r.o., sídlem Řepka 10, Lomnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala po stěžovateli zaplacení částky 198 803 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené v průběhu roku 2013 černou zvěří na její polní kultuře.
2. Okresní soud Brno-venkov napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici 42 503 Kč (výrok I); ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II). Současně rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit náklady státu 88 100 Kč (výrok III) a náhradu nákladů řízení vedlejšího účastníka 102 928 Kč (výrok IV). Výroky I, III a IV napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud v Brně rozhodl tak, že se v napadených výrocích I a III rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje. Naopak nákladový výrok IV změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem celkem 87 427,40 Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nákladovými výroky obecných soudů byla porušena jeho ústavně garantovaná práva a svobody, jakož i principy demokratického právního státu. Pokazuje na to, že mělo dojít k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 95, čl. 96 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Rozporuje způsob, jakým soudy v nynější věci aplikovaly § 142 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), a poukazuje na to, že vedlejší účastnice byla úspěšná pouze v rozsahu 21 %. Vyzdvihuje i to, že vedlejší účastnice setrvávala na své žalobě v plném rozsahu po celou dobu řízení (od roku 2014) a nijak nereagovala na výsledky dokazování či na revizní znalecký posudek; správně ji měla vzít vedlejší účastnice částečně zpět, čímž by předešla zbytečnému navyšování nákladů.
4. Ústavní soud na úvod připomíná, že se problematikou nákladů řízení zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, kde v bodě 34 uvedl, že "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."
5. V návaznosti na to Ústavní soud mimo jiné uvedl, že pokud by problematiku nákladů řízení obecně připouštěl k meritornímu přezkumu, působil by jako nejvyšší nákladový soud, který by opakovaně přezkoumával výklad podústavního práva v oblasti, kde není přípustné dovolání a která je z hlediska ústavnosti podružná - to mu však nepřísluší (viz nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025, bod 37, či dále srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3227/24 ze dne 26. 3. 2025, bod 6, a sp. zn. I. ÚS 689/25 ze dne 27. 3. 2025).
6. Ústavní soud nezpochybňuje, že základem pro stanovení náhrady nákladů řízení je především úspěch ve sporu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Toto pravidlo je ovšem modifikováno § 142 odst. 3 tamtéž, který umožňuje soudu přiznat účastníkovi plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
7. Stěžovatelovi sice lze dát za pravdu v tom, že vedlejší účastnice byla z větší části neúspěšná (požadovala 198 803 Kč, přiznáno jí bylo pouze 42 503 Kč), avšak nákladové výroky krajského soudu a okresního soudu lze i s ohledem na omezený ústavněprávní přezkum a přesah akceptovat. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je totiž projevem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V nynější věci se nicméně jednalo o případ, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, a vedlejší účastnice byla se základem nároku (existence nároku na náhradu škody) úspěšná. Uvedené aplikaci proto nemá Ústavní soud co by vytknul.
8. Jako lichá se Ústavnímu soudu jeví i námitka stěžovatele, že obecné soudy pochybily, pokud nepřihlédly k tomu, že vedlejší účastnice v průběhu řízení nevzala po vyhotovení znaleckého posudku svou žalobu částečně zpět, čímž navyšovala náklady řízení. Stěžovatel ale pomíjí několik aspektů. Za prvé to byl právě stěžovatel, kdo zavdal příčinu k tomu, aby se vedlejší účastnice musela domáhat náhrady škody soudní cestou, neboť - jak určily obecné soudy, když vyhověly základu nároku vedlejší účastnice - došlo ke vzniku škody a stěžovatel tuto neuhradil. Za druhé stěžovatel přehlédl, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3974/2015 ze dne 21. 9. 2016) rozhodly obecné soudy tak, že tarifní hodnota pro stanovení výše nákladů řízení se při postupu podle § 142 odst. 3 o. s. ř. stanoví z přisouzené částky, nikoliv z částky žalované. I kdyby vedlejší účastnice zvolila postup, který navrhuje stěžovatel, nevedlo by to ke kýženému výsledku. Lze totiž předpokládat, že by obecné soudy za takové situace jen stěží rozhodly, že řízení bylo zastaveno z důvodu zavinění na straně vedlejší účastnice. Naopak lze předpokládat, že by konstatovaly, že její zavinění dáno nebylo a ve smyslu § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve spojení s odst. 2 tamtéž by proto žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu