III.ÚS 330/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Real Security, s. r. o., sídlem Za Zámečkem 745/17, Praha 5 - Jinonice, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 20 Cdo 2617/2024-140, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024 č. j. 12 Co 119/2024-105 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. března 2024 č. j. 38 EXE 1892/2023-89, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Království Saudské Arábie - Velvyslanectví Království Saudské Arábie, sídlem Na Zátorce 622/32, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví označených usnesení. Tvrdí, že obecné soudy porušily její základní práva zakotvená v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým byla zastavena exekuce vedená Mgr. et Mgr. Lenkou Kozlovou, soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Plzeň-jih (k vymožení povinnosti z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 9. 2021 č. j. 27 C 96/2014-239 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023 č. j. 18 Co 96/2022-374) a rozhodl o nákladech řízení a nákladech exekuce.

3. Odvolací soud s poukazem na § 7 odst. 1 a 4 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů a na obsah Úmluvy Organizace spojených národů o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku dospěl k závěru, že bankovní účty a ostatní majetek vedlejší účastnice (v exekučním řízení v postavení povinné) nacházející se na území našeho státu jsou vyňaty z donucovací pravomoci orgánů České republiky, a nelze je exekučně postihnout, neboť jsou využívány pro výkon funkcí diplomatické mise, resp. pro státní neobchodní účely, jak plyne z čestných prohlášení vystavených velvyslancem Království Saúdské Arábie v České republice. Odvolací soud objasnil, že ačkoliv pohledávka vznikla na základě soukromoprávního sporu, majetek cizího státu používaný nebo určený k užívání pro státní neobchodní účely, včetně bankovního účtu diplomatické mise, je chráněn imunitou vůči exekuci a jakýmkoliv jiným donucovacím opatřením.

4. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit. Dovolání stěžovatelky nebylo přípustné ani co do části týkající se výroku odvolacího soudu o nákladech řízení vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje námitky uplatněné v předchozím řízení, a to většinu z nich doslovně. Vymezuje se proti závěru soudů o nutnosti zastavit exekuci, když majetek vedlejší účastnice nelze postihnout exekucí, neboť je jako majetek využívaný pro výkon funkcí diplomatické mise vyňat z donucovací povinnosti státu. Namítá, že vedlejší účastnice pouze zneužívá svého postavení, přičemž takové jednání nemůže požívat právní ochrany. Tím, že se vedlejší účastnice rozhodla působit na území České republiky, rozhodla se též přijmout zásady právního státu, mezi něž patří i ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení. Stěžovatelka má za to, že exekuční imunita se vztahuje pouze na majetek, který slouží výhradně k výkonu diplomatické mise, nikoliv na majetek, který slouží také k soukromým či obchodním účelům. Dále stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím o její povinnosti zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů exekučního řízení.

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena [§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

7. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., tj. z procesních důvodů. Ohledně rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by založila přípustnost dovolání, a napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Jak k tomuto závěru dospěl, náležitě vysvětlil v bodech 7 až 10 tohoto usnesení. Ústavní stížnost přitom úvahy, které ho k danému závěru (o nepřípustnosti dovolání) vedly, nereflektuje, a tudíž Ústavnímu soudu není zřejmé, v jakém konkrétním ohledu měl Nejvyšší soud pochybit. Stejně tak není patrno, proč by nemohl obstát jeho závěr o (objektivní) nepřípustnosti dovolání, směřovalo-li proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení.

8. Jde-li o napadená usnesení soudů nižších stupňů, stěžovatelka opakuje své námitky, které uplatnila v soudním řízení (zejména námitky, že čestné prohlášení velvyslance je účelové, že vedlejší účastnice zneužila svého postavení a že se domáhá jen úhrady pohledávky, na kterou měla vedlejší účastnice vyčleněny finanční prostředky). Činí tak za situace, kdy se obecné soudy těmito námitkami zabývaly a dostatečně je vypořádaly. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nemá, co by jim mohl z hlediska ústavnosti (a byť to není relevantní, ani z hlediska věcné správnosti) vytknout, stěžovatelku zcela na jejich závěry odkazuje.

9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2025


Milan Hulmák v. r.
předseda senátu