IV.ÚS 1921/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem, sídlem Chebská 746/22, Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2025 č. j. 3 Tdo 1028/2024-5559, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena základní práva zaručená čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2024 č. j. 2 T 2/2022-5010 byl stěžovatel spolu se spoluobviněnou N. B. shledán vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Trestná činnost spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že stěžovatel si nechal na základě mandátní smlouvy uzavřené se společností X (dále také "obecně prospěšná společnost") vyplácet odměnu za výkon funkce ředitele obecně prospěšné společnosti, a to aniž by pro to byly splněny podmínky podle zakládací listiny uvedené společnosti. Stěžovatel tak neoprávněně získal částku 5 919 278,00 Kč. Dále jako ředitel uvedené obecně prospěšné společnosti za ni podepsal mandátní smlouvu, na základě níž byla N. B. vyplácena odměna za provádění personalistiky a jiných služeb, ač za stejnou práci dostávala odměnu podle dohody o provedení práce. Konečně stěžovatel i spoluobviněná N. B. vytvářeli dokumenty, na základě nichž si vypláceli v hotovosti z pokladny obecně prospěšné společnosti finanční plnění, která měla náležet jiným zaměstnancům jako odměna za práci nebo jako plnění na základě cestovních příkazů, ač uvedené osoby v obecně prospěšné společnosti nepracovaly a stěžovatelem a spoluobviněnou N. B. deklarované služební cesty se nikdy neuskutečnily. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 206 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání tří roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, a byl mu rovněž uložen zákaz výkonu funkce statutárního orgánu a v kolektivním orgánu právnické osoby po dobu pěti let. Dále byl stěžovatel povinen poškozené obecně prospěšné společnosti zaplatit škodu ve výši 5 919 278,00 Kč a společně s N. B. částku 2 144 194,00 Kč.

3. Proti rozsudku krajského soudu podali oba obvinění odvolání a do výroku o trestu v jejich neprospěch podala odvolání státní zástupkyně. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2024 č. j. 3 To 22/2024-5185 z podnětu státní zástupkyně napadený rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu ohledně obou obviněných zrušil. Při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody znovu stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let a zároveň - rozdílně od krajského soudu - mu uložil povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení nahradit podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a v kolektivním orgánu právnické osoby po dobu pěti let. Obdobně zopakoval a k odvolání státní zástupkyně doplnil i výrok o trestu uložený spoluobviněné N. B. Odvolání obou obviněných zamítl jako nedůvodná.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud zdůraznil, že uplatněné výhrady stěžovatele jsou totožné s argumentací uvedenou v jeho obhajobě i v dalších fázích řízení, přičemž s těmito námitkami se soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly. Nejvyšší soud zopakoval, že orgány činné v trestním řízení nebyly proti tomu, aby stěžovatel za jím vykonávanou funkci ředitele obecně prospěšné společnosti dostával adekvátní odměnu. Jeho odměna však měla odpovídat zakládacím dokumentům obecně prospěšné společnosti a měla být sjednána v souladu se schvalovacími postupy jejích orgánů. To v dané věci splněno nebylo. Stěžovatel vystupoval v uvedené obecně prospěšné společnosti jako mocenský hegemon a s finančními prostředky nakládal podle svého uvážení. Stěžovatelem uplatněné námitky dílem nenaplňovaly žádný ze zákonných dovolacích důvodů a dílem postrádaly opodstatnění.

II.
Argumentace stěžovatele

5. V řízení nebylo prokázáno, že by způsobil uvedené obecně prospěšné společnosti škodu. Stěžovatel si jen fakturoval spravedlivou odměnu, která byla přiměřená jím vykonávané práci; na základě mandátní smlouvy si nechal vyplácet odměnu odpovídající čisté měsíční mzdě asi 66 000 Kč. Taková částka je adekvátní i vzhledem k tomu, že pod jeho vedením uvedená obecně prospěšná společnost dosahovala dobrých výsledků. Soudy měly případně pro určení adekvátní odměny stěžovatele nechat vypracovat znalecký posudek. Vyplácení odměny na základě mandátní smlouvy není samo o sobě neobvyklé a právní předpisy to umožňují. Orgány obecně prospěšné společnosti nikdy nic stěžovateli nevytknuly. Uvedené orgány neplnily svoji funkci. V řízení bylo prokázáno, že podpisy předsedkyně správní rady obecně prospěšné společnosti na mandátní smlouvě jsou jejími pravými podpisy, ač ona sama před orgány činnými v trestním řízení tvrdila opak.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.

8. Stížnost stěžovatele se míjí s rozhodnutími obecných soudů, napadené usnesení Nejvyššího soudu nevyjímaje. Obecné soudy nevycházely z toho, že by stěžovatel za jím vykonávanou funkci ředitele neměl dostávat spravedlivou odměnu. Jeho odměna ovšem nebyla schválena k tomu příslušnými orgány společnosti, a to proto, že stěžovatel - zjednodušeně řečeno - od začátku uvedenou společnost budoval tak, aby v ní měl výsadní mocenské postavení a všechny kontrolní i výkonné procesy byly toliko formální. Proto neobstojí jeho námitky, že mu příslušnými orgány obecně prospěšné společnosti nebylo nikdy nic vytknuto nebo že o jeho odměně věděla minimálně předsedkyně správní rady, která podepisovala k tomu příslušné dokumenty. Z rozsudků obecných soudů, včetně napadeného usnesení Nejvyššího soudu, vyplývá, že předsedkyně správní rady nebyla podrobně seznámena s obsahem dokumentů, které podepisovala. Stěžovatel proti uvedeným skutkovým závěrům obecných soudů, na základě nichž byla učiněna i právní kvalifikace jemu za vinu kladené trestné činnosti, žádnou hlubší argumentaci neuvádí, argumentaci na úrovni ústavního práva nevznáší vůbec. Ústavní soud považuje rozhodnutí obecných soudů za ústavně souladná, a to včetně petitem ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu