Obecný komentář č. 2 (2008) Implementace článku 2 (Výbor OSN proti mučení)

Obecný komentář č. 2
Implementace článku 2 státy, které jsou stranami úmluvy

Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání

1. Tento obecný komentář se zabývá třemi odstavci článku 2, z nichž každý zakotvuje různé vzájemně propojené a základní zásady, které zdůrazňují absolutní zákaz mučení zakotve-ný v úmluvě. Od přijetí Úmluvy proti mučení je absolutní a nezrušitelná povaha tohoto zákazu přijímána jako součást mezinárodního zvykového práva. Ustanovení článku 2 po-siluje kogentní povahu tohoto ustanovení zakazujícího mučení a vytváří základ pro pra-vomoc výboru uplatňovat v reakci na stále vznikající hrozby, problémy a praktiky účinné prostředky prevence, a to včetně opatření obsažených v následujících článcích 3 až 16.
   
   
2. Ustanovení čl. 2 odst. 1 zavazuje stát, který je stranou úmluvy, přijmout opatření, která podpoří zákaz mučení, prostřednictvím zákonodárných, správních, soudních či jiných opatření, která musí být v konečném důsledku k jeho zabránění účinná. K zajištění toho, aby byla opatření, o kterých je známo, že jsou schopná zabránit jakémukoliv jednání představujícímu mučení, nebo jej trestat, skutečně přijata, ukládá úmluva v následujících článcích státům, které jsou stranami úmluvy, povinnost přijmout opatření, která jsou v ní uvedena.
   
   
3. Povinnost zabránit mučení stanovená v článku 2 má široký dopad. Povinnosti zabránit mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání („špatné zacházení“) jsou podle čl. 16 odst. 1 nedělitelné, vzájemně propojené a na sobě závislé. Povinnost zabránit špatnému zacházení se v praxi překrývá s povinností zabránit mučení a je s ní z velké části v souladu. Článek 16, který uvádí prostředky pro zabránění špatnému zacházení, zdůrazňuje „zejména“ opatření uvedená v článcích 10 až 13, ale, jak výbor vy-světlil, účinná prevence se neomezuje na tyto články, pokud jde například o odškodnění uvedené v článku 14. V praxi není hranice mezi definicí špatného zacházení a mučení často zřejmá. Zkušenosti ukazují, že podmínky, které umožňují špatné zacházení, často umožňují i mučení, a proto musí být opatření nezbytná pro zabránění mučení uplatňována i pro zabránění špatnému zacházení. Výbor je proto přesvědčen, že podle úmluvy je zákaz špatného zacházení stejně důrazný a zabránění špatnému zacházení musí být účinným opatřením nepřipouštějícím výjimky.
   
   
4. Státy, které jsou stranami úmluvy, jsou povinny odstranit veškeré právní a jiné překážky, které brání vymýcení mučení a špatného zacházení, a přijmout jasná a účinná opatření a zajistit tak, že takovému jednání a jeho opakování bude účinně zabráněno. Státy, které jsou stranami úmluvy, jsou podle úmluvy rovněž povinny neustále přezkoumávat a zlep-šovat své vnitrostátní právní předpisy a praxi v souladu se závěrečnými zjištěními a stano-visky výboru přijatými na základě oznámení od jednotlivců. Pokud jsou opatření přijatá státem, který je stranou úmluvy, pro dosažení cíle vymýcení jednání představujícího mu-čení nedostatečná, vyžaduje úmluva, aby byla tato opatření přezkoumána a/nebo byla při-jata nová a účinnější opatření. Tak jako se neustále vyvíjí znalosti a doporučení výboru týkající se účinných opatření, vyvíjejí se zároveň bohužel i metody mučení a špatného za-cházení.

II. Absolutní zákaz

5. Ustanovení čl. 2 odst. 2 stanoví, že zákaz mučení je absolutní a nepřipouští výjimky. Zdů-razňuje, že se stát, který je stranou této úmluvy, nemůže dovolávat žádných výjimečných okolností, ať jsou jakéhokoli druhu, které by mohly na území, které je pod jeho jurisdikcí, mučení ospravedlnit. Úmluva mezi tyto okolnosti řadí například válečný stav nebo hrozbu války, vnitropolitickou nestabilitu nebo jakoukoliv jinou mimořádnou situaci. Mezi tyto mimořádné situace patří hrozba teroristických útoků nebo násilné trestné činy a dále oz-brojené konflikty, a to mezinárodní i vnitrostátní. Výbor je situací hluboce znepokojen a absolutně odmítá jakékoliv snahy států ospravedlnit mučení a špatné zacházení jako pro-středek na ochranu veřejné bezpečnosti nebo odvrácení mimořádných situací či v jiných případech. Obdobně odmítá jakékoliv jiné ospravedlnění z náboženských nebo tradičních důvodů, které by bylo s tímto absolutním zákazem v rozporu. Výbor považuje amnestie a jiné překážky, které vylučují okamžité a spravedlivé stíhání a potrestání pachatelů násilí nebo špatného zacházení nebo ukazují na neochotu tyto pachatele stíhat a trestat, za poru-šení zásady nepřipouštějící výjimky.

6. Výbor připomíná všem státům, které jsou stranami úmluvy, že povaha povinností, k jejichž dodržování se zavázaly ratifikací úmluvy, nepřipouští výjimky. Po útocích z 11. září 2001 výbor zdůraznil, že povinnosti stanovené v článku 2 („žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoliv druhu, (…) nemohou ospravedlnit mučení“), článku 15 (zakazujícímu, aby doznání vynucené mučením bylo připuštěno jako důkaz s výjimkou případu, kdy jde o důkaz proti mučiteli) a v článku 16 (zakazujícímu kruté, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání) jsou třemi ustanoveními, která „musí být dodržena za všech okolností“ . Pokud jde o mučení a špatné zacházení, považuje výbor i články 3 až 15 za články, které rovněž nepřipouštějí výjimky. Výbor uznává, že státy, které jsou stra-nami úmluvy, si mohou opatření, kterými tyto povinnosti splní, zvolit, pokud budou tato opatření účinná a budou v souladu s předmětem a účelem této úmluvy.

7. Výbor rovněž chápe, že pojem „každé území, jež je pod jeho jurisdikcí“, který je vázán na zásadu zákazu výjimek, zahrnuje každé území nebo zařízení, která jsou z hlediska práva nebo fakticky kontrolována státem, který je stranou úmluvy, a musí být uplatňován tak, aby bez jakékoliv diskriminace chránil každou osobu, občana i osobu bez státní přísluš-nosti. Výbor zdůrazňuje, že povinnost státu zabránit mučení se vztahuje rovněž na veške-ré osoby, které z hlediska práva nebo fakticky jednají jménem státu, který je stranou úmluvy, ve spojení s tímto státem nebo na jeho příkaz. Každý stát, který je stranou úmlu-vy, by měl naléhavě a pečlivě sledovat své úředníky a osoby jednající jeho jménem a měl by zjišťovat a oznamovat výboru veškeré případy mučení nebo špatného zacházení (mimo jiné v důsledku protiteroristických opatření) a opatření přijatá za účelem vyšetřování mu-čení a špatného zacházení, jeho trestání a zabránění mučení a špatnému zacházení v budoucnu, přičemž je třeba věnovat zvláštní pozornost odpovědnosti jak přímých pa-chatelů, tak jejich nadřízených, kteří k takovému jednání dali podnět či s ním výslovně či mlčky vyslovili souhlas.

III. Obsah povinnosti přijmout účinná opatření k zabránění mučení

8. Státy, které jsou stranami úmluvy, musí mučení označit ve svých trestněprávních předpi-sech za trestný čin, a to minimálně jednání představující mučení podle článku 1 úmluvy v souladu s požadavky článku 4.

9. Závažné nesrovnalosti mezi definicí stanovenou v úmluvě a definicí ve vnitrostátních právních předpisech vytvářejí skutečné nebo potenciální mezery v právu umožňující bez-trestnost. Ačkoliv mohou být v některých případech použity obdobné výrazy, jejich vý-znam mohou blíže vymezit vnitrostátní právní předpisy nebo výklad soudů, a výbor proto vyzývá všechny státy, které jsou stranami úmluvy, aby zajistily, že se všechny úrovně státní správy budou pro účely plnění povinností státu řídit definicí uvedenou v úmluvě. Výbor zároveň uznává, že širší vnitrostátní definice rovněž napomáhá cíli a účelu této úmluvy, pokud odpovídá alespoň kritériím obsaženým v úmluvě a je s těmito kritérii v souladu. Výbor zejména zdůrazňuje, že smyslem a účelem článku 1 není zkoumat sub-jektivní stránku trestného činu a motivaci pachatelů, nýbrž objektivní stránku. Zásadní je vyšetřit a zjistit odpovědnost osob, které k takovému jednání daly příkaz, a přímého pa-chatele či pachatelů.

10. Výbor uznává, že většina států, které jsou stranami úmluvy, označují a definují ve svých trestních zákonících určité jednání jako špatné zacházení. Na rozdíl od mučení se může špatné zacházení lišit, pokud jde o stupeň bolesti a utrpení, a nevyžaduje důkaz o nepří-pustných důvodech. Výbor zdůrazňuje, že stíhání jednání, které obsahuje prvky mučení, pouze jako špatného zacházení, by bylo porušením úmluvy.

11. Výbor je názoru, že státy, které jsou stranami úmluvy, označením mučení za trestný čin, který se liší od běžného napadení nebo jiných trestných činů, uspíší dosažení cíle úmluvy, kterým je zabránění mučení a špatnému zacházení. Označení a definování tohoto trestné-ho činu podpoří cíl úmluvy mimo jiné tím, že každého, včetně pachatelů, obětí a široké veřejnosti, upozorní na zvláštní závažnost mučení. Zavedení tohoto trestného činu rovněž (a) zdůrazní potřebu odpovídajícího trestu zohledňujícího závažnost tohoto trestného činu, (b) posílí odrazující účinek samotného zákazu, (c) zvýší schopnost odpovědných úředníků vyšetřovat konkrétní trestný čin mučení a (d) umožní veřejnosti sledovat jednání a nečin-nost států, které porušují úmluvu, a popřípadě se proti takovému jednání a nečinnosti brá-nit.

12. Na základě přezkumu zpráv států, které jsou stranami úmluvy, oznámení od jednotlivců a sledování vývoje uvedl výbor ve svých závěrečných zjištěních, co považuje za účinná opatření, a ta jsou zde zdůrazněna. Pokud jde o zásady obecného uplatňování článku 2 a vývoj, který je založen na konkrétních článcích úmluvy, doporučuje výbor přijetí kon-krétních opatření, jejichž cílem je zvýšit schopnost každého státu, který je stranou úmluvy, rychle a účinně zavést opatření nezbytná pro zabránění jednání představujícího mučení a špatné zacházení, a napomoci tak státům, které jsou stranami úmluvy, uvést jejich právní předpisy a praxi do plného souladu s úmluvou.

13. Některé základní záruky se vztahují na všechny osoby zbavené svobody. Některé z těchto záruk jsou uvedeny v úmluvě a výbor neustále vyzývá státy, které jsou stranami úmluvy, aby je uplatňovaly. Doporučení výboru týkající se účinných opatření mají za cíl osvětlit současný základ, z něhož vycházejí, a nejsou vyčerpávající. Tyto záruky mimo jiné zahr-nují vedení úředního seznamu vězněných a zadržovaných osob, právo vězněných a zadr-žovaných osob na poučení o jejich právech, právo na okamžitou právní pomoc nezávislé osoby, nezávislou lékařskou pomoc a na kontaktování příbuzných, potřebu zřízení ne-stranného mechanismu kontroly a návštěv míst pro vězněné a zadržované osoby a do-stupnost právních a jiných prostředků pro vězněné a zadržované osoby a osoby, u kterých existuje riziko mučení a špatného zacházení, které těmto osobám umožní okamžité a ne-stranné přezkoumání jejich stížností, hájení jejich práv a napadení zákonnosti jejich věz-nění nebo zacházení s nimi.

14. Zkušenosti získané od vstupu úmluvy v platnost zvýšily povědomí výboru o rozsahu a povaze zákazu mučení, metodách mučení, souvislostech, ve kterých k němu dochází, a o jeho následcích a dále o vývoji účinných opatření, která mají v různých situacích zabránit mučení. Výbor například zdůraznil důležitost dozorců stejného pohlaví v situacích, které narušují soukromí. S tím, jak jsou objevovány a testovány nové metody prevence (napří-klad nahrávání veškerých výslechů na video, využívání vyšetřovacích postupů uvedených v Istanbulském protokolu z roku 1999  nebo nové přístupy ke vzdělávání veřejnosti nebo ochraně nezletilých) a je zjišťována jejich účinnost, představuje článek 2 zmocnění k uplatňování ostatních článků a rozšíření rozsahu opatření potřebných pro zabránění mu-čení.

IV. Rozsah povinností státu a jeho odpovědnosti

15. Úmluva ukládá povinnosti státům, které jsou jejími stranami, a nikoliv jednotlivcům. Státy nesou mezinárodní odpovědnost za jednání a opomenutí svých úředníků a ostatních osob, včetně zástupců, smluvních partnerů ze soukromého sektoru a dalších osob jednajících z úřední moci nebo jménem státu, ve spojení se státem, pod jeho vedením nebo kontrolou, nebo jinak pod maskou zákona. Každý stát, který je stranou úmluvy, by měl proto zakázat mučení a špatné zacházení, zabránit jim a odškodnit je ve všech případech, kdy se osoba nachází v jeho péči nebo pod jeho dohledem, například ve věznicích, nemocnicích, ško-lách, ústavech zapojených do péče o děti, seniory, duševně nemocné nebo osoby se zdra-votním postižením, v ozbrojených silách a dalších ústavech a dále v situacích, kdy neexis-tence zásahu státu vytváří nebezpečí újmy v soukromí nebo jej zvyšuje. Úmluva však ni-jak neomezuje mezinárodní odpovědnost, kterou mohou nést státy nebo jednotlivci za spáchané mučení a špatné zacházení podle mezinárodního obyčejového práva nebo ji-ných úmluv.

16. Ustanovení čl. 2 odst. 1 požaduje, aby každý stát, který je stranou úmluvy, přijal účinná opatření k zabránění mučení nikoliv pouze na svém svrchovaném území, ale též „na kte-rémkoliv území, které je pod jeho jurisdikcí“. Výbor shledal, že „kterékoliv území“ zahr-nuje veškerá území, kde stát, který je stranou úmluvy, vykonává v souladu s mezinárodním právem přímo či nepřímo, zčásti či zcela, dle práva či fakticky účinnou kontrolu. Odkaz na „kterékoliv území“ v článku 2 a dále v článcích 5, 11, 12, 13 a 16 se vztahuje i na zakázané jednání spáchané nejen na palubě lodi či letadla registrovaných ve státě, který je stranou úmluvy, ale též během vojenské okupace nebo operací za účelem zajištění míru a dále na místech, jakými jsou velvyslanectví, vojenské základny, detenční zařízení nebo oblasti, nad kterými stát vykonává skutečnou nebo účinnou kontrolu. Výbor konstatuje, že tento výklad podporuje čl. 5 odst. 1 písm. b), který požaduje, aby stát, který je stranou úmluvy, přijal opatření k výkonu své pravomoci, „je-li domnělý pachatel stát-ním příslušníkem tohoto státu“. Výbor shledává, že rozsah „území“ podle článku 2 musí zahrnovat i situace, kdy stát, který je stranou úmluvy, vykonává přímo či nepřímo, dle práva či fakticky kontrolu nad osobami zbavenými svobody.

17.    Výbor poznamenává, že státy, které jsou stranami úmluvy, se zavázaly, že přijmou účinná opatření, aby zabránily orgánům veřejné moci a dalším osobám jednajícím z úřední moci v přímém páchání jednání, které podle úmluvy představuje mučení, v navádění k takovému jednání, jeho podněcování, podpoře, schvalování nebo jiné účasti na tomto jednání. Státy, které jsou stranami úmluvy, by tak měly přijmout účinná opatření, aby těm-to orgánům nebo jiným osobám jednajícím z úřední moci nebo jinak podle zákona zabrá-nily ve výslovném nebo tichém schvalování jakéhokoliv mučení. Výbor dospěl k závěru, že státy, které jsou stranami úmluvy, jednají v rozporu s úmluvou, pokud těmto povinnos-tem nedostojí. Pokud jsou například zařízení pro osoby omezené na svobodě v soukromém vlastnictví nebo jsou soukromě provozována, považuje výbor jejich pra-covníky jednající bez výjimky při výkonu funkcí státu z úřední moci za státní úředníky a stát musí tyto pracovníky sledovat a přijmout veškerá účinná opatření k tomu, aby jim za-bránil v mučení a špatném zacházení.

18. Výbor vysvětlil, že pokud státní orgány nebo jiné osoby jednající z úřední moci nebo ji-nak podle zákona vědí nebo se mohou rozumně domnívat, že dochází ze strany nestátních úředníků nebo soukromých osob k páchání jednání představujícího mučení nebo špatné zacházení, a nevyvinou dostatečné úsilí k zabránění, vyšetření, stíhání a potrestání těchto nestátních úředníků nebo soukromých osob v souladu s úmluvou, nese stát za toto jednání odpovědnost a jeho úředníci by měli být podle úmluvy považováni za pachatele, spolupa-chatele nebo osoby jinak odpovědné za výslovný či tichý souhlas s tímto nepřípustným jednáním. Vzhledem k tomu, že pokud stát nevyvine dostatečné úsilí k zásahu, zastavení, sankcionování a poskytnutí prostředků nápravy obětem mučení, což umožňuje nestátním činitelům páchat beztrestně jednání, které je podle úmluvy nepřípustné, představuje lhos-tejnost či nečinnost státu určitou formu podpory a/nebo faktického svolení. Výbor uplatnil tuto zásadu na situace, kdy státy, které jsou stranami úmluvy, nezabrání násilí podmíně-nému příslušností k pohlaví, například znásilnění, domácímu násilí, mrzačení ženských pohlavních orgánů a obchodování s lidmi, a neochrání jeho oběti.

19. Kromě toho, pokud má být osoba přemístěna nebo vzata do vazby, uvězněna nebo předá-na do moci jednotlivce nebo instituce, o kterých je známo, že byli zapojeni do mučení ne-bo špatného zacházení, nebo neposkytli dostatečné záruky, nese stát za jejich jednání od-povědnost a jeho úředníci podléhají trestům za nařízení nebo povolení tohoto přemístění v rozporu s povinností státu učinit účinná opatření k zabránění mučení podle čl. 2 odst. 1 nebo účasti na něm. Výbor vyjádřil své znepokojení nad případy, kdy státy, které jsou stranami úmluvy, pošlou osoby do těchto zařízení bez řádného postupu podle zákona, jak požadují články 2 a 3.

V. Ochrana jednotlivců a skupin náchylných k diskriminaci nebo marginalizaci

20. Zásada zákazu diskriminace je základní a obecnou zásadou v ochraně lidských práv a je nezbytná pro výklad a uplatňování úmluvy. Zákaz diskriminace je obsažen v samotné de-finici mučení uvedené v čl. 1 odst. 1 úmluvy, který výslovně zakazuje určitá jednání uči-něná „z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu (…)“. Vý-bor zdůrazňuje, že diskriminační použití duševního nebo fyzického násilí nebo zneužívání je významným faktorem pro určení toho, zda určité jednání představuje mučení. 

21. Ochrana určitých menšin nebo marginalizovaných jednotlivců nebo obyvatel, kteří jsou obzvlášť vystaveni riziku mučení, je součástí povinnosti zabránit mučení nebo špatnému zacházení. Státy, které jsou stranami úmluvy, musí zajistit, aby se jejich právní předpisy, pokud jde o povinnosti vyplývající z úmluvy, v praxi vztahovaly na všechny osoby bez ohledu na jejich rasu, barvu pleti, etnickou příslušnost, věk, vyznání nebo přesvědčení nebo příslušnost k náboženství, politické nebo jiné smýšlení, státní příslušnost nebo soci-ální původ, pohlaví, sexuální orientaci, transgenderovou identitu, duševní nebo jiné zdra-votní postižení, zdravotní stav, hospodářské postavení nebo příslušnost k původnímu obyvatelstvu a důvody, pro které je osoba zadržována, včetně osob obviněných z politických trestných činů nebo teroristických činů, žadatelů o azyl, uprchlíků nebo ji-ných osob pod mezinárodní ochranou nebo v jiném postavení či nepříznivé situaci. Státy, které jsou stranami úmluvy, by proto měly zajistit ochranu příslušníků skupin, u kterých obzvlášť existuje riziko, že budou mučeni, a stíhat a trestat veškeré násilné činy a zneuží-vání vůči těmto jednotlivcům a zajistit uplatňování jiných opatření prevence a ochrany, včetně těch, která jsou uvedena výše.

22. Zprávy států nezřídka postrádají konkrétní a dostatečné informace o provádění úmluvy, které se týkají žen. Výbor zdůrazňuje, že pohlaví je klíčovým faktorem. Postavení ženy se prolíná s dalšími určujícími vlastnostmi nebo postavením osoby, jakými jsou rasa, státní příslušnost, vyznání, sexuální orientace, věk, postavení přistěhovalkyně atd., které určují, zda u žen a dívek existuje riziko, že budou podrobeny mučení nebo špatnému zacházení, a následky tohoto zacházení. Situace, v nichž existuje u žen toto riziko, zahrnují zbavení svobody, léčbu, zejména léčbu týkající se rozhodnutí o reprodukci a dále násilí ze strany soukromých osob v komunitách i doma. I muži se stávají podle úmluvy obětmi určitého násilí založeného na příslušnosti k pohlaví, například znásilnění či sexuálního násilí a po-hlavního zneužívání. Jak muži a ženy, tak chlapci a dívky se mohou dle úmluvy stát obětí násilí založeného na jejich skutečném nebo domnělém nesouladu se společensky určenou úlohou. Státy, které jsou stranami úmluvy, jsou žádány, aby určily tyto situace a uvedly ve svých zprávách, jaká represivní a preventivní opatření zavedly.

23. Neustálé hodnocení je proto zásadní součástí účinných opatření. Výbor neustále doporu-čuje, aby státy, které jsou stranami úmluvy, ve svých zprávách poskytly údaje rozčleněné podle věku, pohlaví a jiných klíčových ukazatelů, a umožnily tak výboru odpovídajícím způsobem vyhodnotit provádění úmluvy. Rozčleněné údaje umožňují státům, které jsou stranami úmluvy, a výboru identifikovat, srovnávat a učinit kroky k nápravě diskriminač-ního zacházení, které by jinak mohlo zůstat nepovšimnuto a neřešeno. Od států, které jsou stranami úmluvy, je požadováno, aby popsaly v největší možné míře faktory ovlivňující výskyt mučení a špatného zacházení a jejich prevenci a dále těžkosti, ke kterým dochází při bránění v mučení určitých částí obyvatelstva, například menšin, obětí mučení, dětí a žen nebo bránění ve špatném zacházení s nimi, a zohlednily přitom obecné a zvláštní formy, jakých může mučení a špatné zacházení nabýt.

24. Odstranění diskriminace v zaměstnání a pokračující výcvik zvyšující vnímání v kontextech, kdy je pravděpodobné, že dochází k mučení nebo špatnému zacházení, je rovněž klíčem k zabránění takovému porušování práva a vytváření kultury úcty k ženám a menšinám. Státy jsou vyzývány, aby podporovaly zaměstnávání osob náležejících k menšinovým skupinám a žen, a to zejména v oblasti zdravotnictví, vzdělávání, vězeň-ství, detence, vymáhání práva, justice a právních služeb ve státních organizacích i v sou-kromém sektoru. Státy, které jsou stranami úmluvy, by měly do svých zpráv zahrnout in-formace o pokroku v těchto oblastech rozčleněné podle pohlaví, rasy, národnostního pů-vodu a dalších rozhodných skutečností.

VI. Další preventivní opatření požadovaná úmluvou

25. Články 3 až 15 úmluvy představují zvláštní preventivní opatření, která státy, které jsou stranami úmluvy, považují za zásadní pro zabránění mučení a špatnému zacházení, zejména v oblasti vězeňství a detence. Výbor zdůrazňuje, že povinnost přijmout účinná preventivní opatření přesahuje rámec položek konkrétně vyjmenovaných v úmluvě a po-žadavků tohoto obecného komentáře. Je například důležité, aby byla obecná veřejnost vzdělávána o historii, rozsahu a nutnosti zákazu mučení a špatného zacházení bez výji-mek a aby se osobám vymáhajícím právo a jiným pracovníkům dostalo školení, jak roz-poznat mučení a špatné zacházení a zabránit mu. Obdobně výbor s ohledem na své dlou-holeté zkušenosti při přezkoumávání a posuzování zpráv států o úředně páchaném nebo schvalovaném mučení nebo špatném zacházení uznává důležitost přizpůsobení pojetí sle-dování podmínek pro zabránění mučení a špatnému zacházení situacím, kdy je násilí pácháno soukromými subjekty. Státy, které jsou stranami úmluvy, by měly do svých zpráv určených výboru konkrétně zahrnout informace o tom, jak uplatňují preventivní opatření, rozčleněné podle rozhodných skutečností.

VII.  Příkazy nadřízených

26. Zákaz mučení bez jakýchkoliv výjimek podtrhuje dlouhodobě uznávaná zásada zakotve-ná v čl. 2 odst. 3, která stanoví, že příkazu nadřízeného nebo orgánu státní moci se nelze k ospravedlnění mučení nikdy dovolávat. Podřízení tak nemohou hledat zastání u nadří-zeného orgánu a měli by být činěni osobně odpovědnými. Zároveň ti, kteří mají postavení nadřízeného – včetně úředních osob – se nemohou zbavit odpovědnosti, ani se vyhnout trestnímu stíhání za mučení nebo špatné zacházení spáchané jejich podřízenými, pokud věděli nebo měli vědět, že k takovému nepřípustnému jednání došlo nebo bylo pravděpo-dobné, že k němu dojde, a neučinili rozumná a nezbytná opatření. Výbor považuje za zá-sadní, aby odpovědnost každého nadřízeného, ať již za přímý návod nebo podněcování k mučení nebo špatnému zacházení nebo za výslovný nebo tichý souhlas s takovým jed-náním, byla plně prošetřena příslušným nezávislým a nestranným státním zástupcem a soudem. Osoby, které se vzepřou jednání, které považují za protiprávní příkaz, nebo které spolupracují při vyšetřování mučení nebo špatného zacházení, a to i pokud jde o jednání páchané nadřízenými, by měly být chráněny před jakýmikoliv represemi.

27. Výbor zdůrazňuje, že tímto obecným komentářem není dotčena vyšší úroveň ochrany, kterou obsahují některé mezinárodní nástroje nebo vnitrostátní právní předpisy, pokud ob-sahují alespoň ty záruky, které jsou obsaženy v úmluvě.
 

Upozornění:

Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.

¹ Dne 22. listopadu 2001 přijal výbor v souvislosti s událostmi z 11. září prohlášení, které bylo zasláno všem státům, které jsou stranami úmluvy (A/57/44, odstavce 17–18).
² Zásady pro účinné vyšetřování a dokumentaci mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zachá-zení nebo trestání.