I.ÚS 2079/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáš Slota, zastoupeného Mgr. Filipem Nečasem, advokátem, sídlem Malinovského náměstí 603/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. května 2024 č. j. 4 As 331/2023-30 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2023 č. j. 34 A 38/2022-39, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Krajského úřadu Jihomoravského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatel byl v roce 2022 uznán vinným ze spáchání přestupků spočívajících v tom, že jako řidič motorového vozidla na výzvu policisty nepředložil řidičský průkaz a odmítl se podrobit dechové zkoušce i odbornému lékařskému vyšetření ke zjištění, zda je pod vlivem alkoholu. Byla mu uložena pokuta ve výši 35 000 Kč a zákaz řízení na dobu 16 měsíců.

3. Proti rozhodnutí o přestupku se stěžovatel bránil správní žalobou, kterou Krajský soud v Brně zamítl napadeným rozsudkem. Žádnou z žalobních námitek neshledal důvodnou. Krajský soud se přiklonil k verzi prezentované zasahujícími policisty, že stěžovatel řídil vozidlo, a naopak neuvěřil verzi stěžovatele, podle níž měly být na místě celkem tři osoby, vozidlo zaparkoval jiný řidič ještě před příjezdem policistů a stěžovatel si na místě řidiče pouze bral své věci a zatahoval ruční brzdu. Nestrannost policistů nebyla zpochybněna, jejich výpovědi nejsou v rozporu s jinými důkazy. Krajský soud rovněž shledal, že policisté stěžovatele vyzvali, aby se podrobil lékařskému vyšetření, ačkoli tato výzva není zachycena na videozáznamu. Krajský soud v tomto směru odkázal na jiné úřední záznamy a na výpovědi policistů.

4. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu odmítl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ztotožnil se přitom se závěry, k nimž dospěl krajský soud.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy odmítly provést důkazy, které navrhoval, zejména výslech dvou svědků, a v rozporu se svou vlastní judikaturou odkazovaly i na úřední záznamy sepsané zasahujícími policisty. Úvahy krajského soudu nemají oporu ve spise. Tvrzení a důkazní návrhy stěžovatele nebyly účelové. Stěžovatel je od počátku konzistentní ve svém tvrzení, že vozidlo neřídil. Proti výpovědím policistů stojí výpověď stěžovatele a jeho návrhy na výslech svědků, jimž měly soudy za této situace vyhovět, nebo se v pochybnostech měly přiklonit na stranu stěžovatele. Na pořízeném videozáznamu není zachycena výzva, aby se podrobil lékařskému vyšetření. Videozáznam navíc částečně zpochybňuje pravdivost výpovědi policistů o tom, že stěžovatel na místě přestupku odmítl podepsat úřední záznam.

6. Stěžovatel dále namítá, že nebyl v řízení před krajským soudem poučen o tom, že ve věci rozhoduje specializovaná samosoudkyně. Nejvyšší správní soud se touto vadou nezabýval a odmítl kasační stížnost pro nepřijatelnost, čímž zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli dalším článkem soustavy správního soudnictví. Jeho úkolem tedy není znovu posoudit námitky, které již vypořádaly soudy v řízení podle soudního řádu správního, nýbrž přezkoumat, zda jejich rozhodnutí neporušila ústavně zaručená práva stěžovatele. Teprve v situaci, kdy správní soudy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem, je důvod k zásahu ze strany Ústavního soudu (viz například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1098/18, U 4/89 SbNU 803, či ze dne 5. května 2021 sp. zn. III. ÚS 2982/20).

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména polemizuje se závěry krajského soudu. Tuto argumentaci však měl uplatnit (a také uplatnil) v kasační stížnosti, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost. V ústavní stížnosti přitom není prakticky žádná argumentace zpochybňující závěr Nejvyššího správního soudu, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu. V tomto směru Ústavní soud připomíná, že úvaha Nejvyššího správního soudu o nepřijatelnosti kasační stížnosti zásadně nemůže porušit žádné základní právo (s výjimkou práva na spravedlivý proces v případě zneužití soudcovského uvážení, což však není tento případ a stěžovatel to ani netvrdí; viz usnesení ze dne 9. listopadu 2006 sp. zn. I. ÚS 597/06, ze dne 1. března 2012 sp. zn. II. ÚS 2283/11, ze dne 25. ledna 2022 sp. zn. II. ÚS 3220/21, bod 7, či ze dne 21. února 2024 sp. zn. IV. ÚS 2877/23, bod 9).

10. Výjimku v tomto směru představuje námitka, že krajský soud stěžovatele nepoučil o tom, že o jeho žalobě bude rozhodovat specializovaná samosoudkyně. Není však zcela zřejmé, kam stěžovatel touto námitkou míří. Podle §104a soudního řádu správního lze odmítnout pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Věci, které ve správním soudnictví rozhodují specializovaní samosoudci, jsou vyjmenovány v § 31 odst. 2 soudního řádu správního. To, zda kasační stížnost podléhá posouzení přijatelnosti ze strany Nejvyššího správního soudu, tedy vyplývá přímo ze zákona. Jelikož stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí o přestupku, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice nepřevyšuje 100 000 Kč, muselo mu být zřejmé, že o této žalobě bude rozhodovat specializovaný samosoudce a že kasační stížnost podaná proti jeho rozsudku bude podléhat režimu § 104a soudního řádu správního.

11. Pro případ, že měl stěžovatel v úmyslu namítat, že jej krajský soud nepoučil o tom, která konkrétní samosoudkyně bude o jeho žalobě rozhodovat (pro účely případné námitky podjatosti), Ústavní soud podotýká, že taková námitka by byla nepřípustná, neboť ji stěžovatel nevznesl v řízení před Nejvyšším správním soudem (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; obecně k materiální přípustnosti ústavní stížnosti viz například nálezy ze dne 6. září 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14, N 163/82 SbNU 565, či ze dne 15. listopadu 2023 sp. zn. I. ÚS 1534/23, vyhlášený pod č. 64/2024 Sb.).

12. Námitky, jimiž stěžovatel zpochybňuje posouzení věci ze strany krajského soudu, postrádají ústavní relevanci. Stěžovatel brojí především proti skutkovým závěrům krajského soudu, které (i přes odmítnutí kasační stížnost pro nepřijatelnost) přezkoumal již Nejvyšší správní soud, jenž se s nimi ztotožnil. Ústavní soud přezkoumává skutkové závěry obecných soudů jen výjimečně (pokud by byl zjištěný skutkový stav v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, viz například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. I. ÚS 929/18, či ze dne 19. června 2024 sp. zn. IV. ÚS 1467/24, bod 5) a v tomto případě k tomu neshledal důvod. Proto jen stručně uvádí, že napadená rozhodnutí jsou logicky a dostatečně odůvodněna. Soudy stěžovateli vysvětlily, proč jeho popisu událostí neuvěřily a proč naopak vyšly z výpovědí zasahujících policistů. Jelikož správní soudy nepovažovaly za věrohodné stěžovatelovo tvrzení, neprováděly ani důkazy navržené k prokázání tohoto tvrzení. Na této úvaze není nic protiústavního (obecně k důvodům pro neprovedení navržených důkazů viz například nálezy ze dne 29. června 2004 sp. zn. III. ÚS 559/03, N 57/33 SbNU 339, a ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 337).

13. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by judikatura kategoricky zakazovala vycházet z úředních záznamů. Pouze je nelze použít jako jediný či rozhodující důkaz (to vyplývá ze stěžovatelem citovaného nálezu ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 788/02, N 38/32 SbNU 373, i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2009 č. j. 1 As 96/2008-115, č. 1856/2009 Sb. NSS; použití úředního záznamu jako důkazu Ústavní soud implicitně připustil například v usnesení ze dne 11. října 2023 sp. zn. II. ÚS 2502/23). V tomto případě však soudy vyšly primárně z výpovědí zasahujících policistů (přesně v intencích citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu; viz též usnesení ze dne 9. července 2013 sp. zn. IV. ÚS 2228/12) a pořízené fotodokumentace a videozáznamu. Krajský soud na úřední záznamy odkazoval právě ve spojení s těmito výpověďmi, nikdy jako na jediné důkazy konkrétní skutečnosti.

14. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu