II.ÚS 263/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky I. W., zastoupené JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 4 Tdo 895/2023-4105, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. května 2023 č. j. 9 To 101/2023-4014 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. ledna 2023 č. j. 2 T 48/2019-3937, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se podle okresního soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že ve svém bytě a rodinném domě chovala nejméně 100 psů a to ve zcela nevyhovujících životních a hygienických podmínkách. Za uvedené jednání odsoudil stěžovatelku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a trestu propadnutí věci (částky 95 300 Kč). K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud zejména na základě listinných důkazů, výpovědí svědků a videozáznamů a fotografií z obou nemovitostí.

3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu a sám nově uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2020. Důvodem zrušení rozsudku okresního soudu byla především nutnost upřesnit časové parametry spáchaného jednání. Za něj krajský soud stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let, dále k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč a trestu propadnutí věci (částky 95 300 Kč). Jde-li o hodnocení provedených důkazů, ztotožnil se krajský soud se závěry okresního soudu. Stěžovatelčina vina byla provedeným dokazováním jednoznačně prokázána a její obhajoba naopak bezezbytku vyvrácena.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, neboť nenašel mezi skutkovými závěry okresního a krajského soudu a provedenými důkazy jakýkoliv relevantní rozpor. Zároveň se soudy řádně vypořádaly se všemi důkazními návrhy obhajoby. K porušení procesních předpisů nedošlo ani postupem policejních orgánů (resp. orgánů veterinární správy a městské policie) při vstupu do obydlí stěžovatelky bez jejího vědomí a souhlasu, neboť zákon takový postup umožňuje v případě důvodného podezření o přítomnosti týraného zvířete. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, který podrobně vysvětlil důvod, proč jednání stěžovatelky považuje za zvlášť trýznivý způsob týrání zvířat.


II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádal s některými jejími námitkami. Zejména zmiňuje nesprávnost a neúplnost protokolů orgánů veterinární správy. To vyplývá i z pořízených videozáznamů. Dále poukázala na to, že orgány veterinární správy kvalifikovaly její jednání jen jako přestupky. Přesto soudy nepřípustně hodnotily protokoly těchto orgánů v rozporu s jejich obsahem a v neprospěch stěžovatelky. Dále se soudy nedostatečně zabývaly vlastnictvím psů a tedy zákonností jejich propadnutí. Následný názor Nejvyššího soudu o účelnosti tohoto tvrzení považuje stěžovatelka za nejasný a nedostatečně opodstatněný. Stěžovatelka rovněž rozporuje, že by psi byli v klecích dlouhodobě a byli nuceni k reprodukci, kterou nemohli zvládnout (k tomu odkazuje na odborná doporučení). Stěžovatelka poukazuje na to, že její dům byl v kritickém období otevřený a nezajištěný a některé věci tak do něj mohly umístit další osoby (stěžovatelka zmiňuje např. skupiny aktivistů, kteří se v té době pohybovali v okolí a kteří na sociální síti upozorňovali na mrtvá zvířata ještě před jejich objevením policií). Samotný vstup policie do nemovitosti byl podle stěžovatelky nezákonný a získané důkazy jsou proto procesně nepoužitelné.

6. Stěžovatelka odmítá tvrzení, že by psi byli týraní, podvyživení a neočkovaní. Psi pravidelně navštěvovali výstavy psů, kde museli být ve výborném stavu a kde se kontroluje očkovací průkaz. Listiny zachycující tyto skutečnosti byly následně odvezeny, aniž by byly řádně zaprotokolovány. Důkazy pak soud hodnotil jednostranně. Soudy dále nevzaly v úvahu prostý fakt, že z 83 psů, patřícím čtyřem různým osobám, může být několik z nich nemocných. Nadto domovní prohlídky a další úkony stav psů jen zhoršily.

7. Na závěr stěžovatelka upozorňuje na možnou podjatost soudkyně okresního soudu, která na začátku hlavního líčení konaného 19. října 2022 nazvala stěžovatelku odsouzenou a nikoliv obžalovanou. Před a během hlavního líčení nepřihlédla ke zdravotnímu stavu stěžovatelky. Stěžovatelka taktéž namítá chyby v protokolu z hlavního líčení, v němž se písemný záznam v několika případech neshoduje se zvukovým záznamem.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Z většiny stěžovatelkou uplatněných námitek je patrné, že se snaží Ústavní soud postavit právě do pozice další přezkumné soudní instance a požaduje po něm, aby samostatně hodnotil provedené důkazy. To však není rolí Ústavního soudu. Nadto stěžovatelka ve své argumentaci zcela přehlíží ty nejdůležitější důkazy o její vině (videozáznamy, fotografie, znalecké posudky), dokládající zcela nevyhovující (otřesné) podmínky, v nichž zvířata žila, a své vlastní skutkové závěry staví na dílčích a z kontextu vytržených částí důkazů, které byly z hlediska celého skutkového stavu v podstatě irelevantní (to se týká např. námitek ohledně nálezu a relevance mrtvých zvířat nalezených ve stěžovatelčiných nemovitostech). Takové ústavní stížnosti nelze vyhovět a lze naopak bezezbytku odkázat na nadstandardně podrobné hodnotící úvahy soudů. Soudy se rovněž řádně zabývaly stěžovatelčinými důkazními návrhy (viz str. 7 a 8 usnesení Nejvyššího soudu, bod 17 rozsudku krajského soudu a str. 26 a 27 rozsudku okresního soudu), přičemž jejich úvahám nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

12. Stejně tak se soudy (včetně Nejvyššího soudu) řádně zabývaly i všemi ostatními námitkami. K tomu je nutné předeslat, že soudy mají povinnost výslovně vypořádat toliko námitky, které jsou ve vztahu k předmětu řízení relevantní a smysluplné [srov. např. nález ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521)]. V dané věci za irelevantní považuje Ústavní soud např. námitky týkající se údajně sporného vlastnictví zajištěných psů. Z hlediska trestní odpovědnosti jde o skutečnost irelevantní. Z hlediska dotčení majetkových práv může jít o zásah do práv dalších osob avšak nikoliv stěžovatelky, a tudíž jde při přezkumu odsuzujících rozhodnutí rovněž o irelevantní námitku. Z toho důvodu se Ústavní soud ani hlouběji nezabýval způsobem, jakým tuto námitku vypořádaly obecné soudy.

13. Jde-li o námitky nesprávné aplikace trestních předpisů, i zde lze odkázat na závěry napadených rozhodnutí. Trestní odpovědnost stěžovatelky posuzují autonomně trestní soudy (čl. 40 odst. 1 Listiny) a nejsou přitom vázány právním hodnocením kohokoliv jiného (např. orgánů veterinární správy). S námitkou protiprávnosti vstupu úředních osob do stěžovatelčiných nemovitostí se bezezbytku a ústavně konformně vypořádal Nejvyšší soud (viz str. 8 napadeného usnesení).

14. Namítala-li stěžovatelka podjatost soudkyně okresního soudu, nemohl jí Ústavní soud přisvědčit. V první řadě jde o námitku opožděnou, neboť ji stěžovatelka nevznesla v písemném odůvodnění podaného odvolání a dovolání, což jsou obecné opravné prostředky sloužící k nápravě i tak významných druhů pochybení jako jsou pochybnosti o nepodjatosti soudce. Ovšem ani z popisu chování soudkyně, který stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti nelze pochybnosti o nepodjatosti soudkyně dovodit. Jedno prosté přeřeknutí soudce v hlavním líčení jistě není důvodem shledat konečné meritorní rozhodnutí protiústavním (a k tomu navíc rozhodnutí dalších dvou soudů). Jde-li o hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky, pak ani v tomto směru nevyplývá ze stěžovatelčiných námitek žádné pochybení. Ke stejnému závěru musel Ústavní soud dospět rovněž u námitek týkajících se neúplné protokolace hlavního líčení. Především zákon nestanovuje povinnost zachytit průběh hlavního líčení doslova (srov. § 55 a násl. trestního řádu a contrario). Důkazem, který soud hodnotí, není totiž daný protokol, nýbrž samotná učiněná výpověď. Ani to tedy nikterak nesvědčí o absenci nepodjatosti rozhodující soudkyně, a tím méně to nijak nezpochybňuje závěr o stěžovatelčině vině.

15. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde částečně o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně o návrh, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Proto ústavní stížnost odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu