I.ÚS 2946/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bártíka, zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem, sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2025 č. j. 26 Cdo 2020/2024-371, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2024 č. j. 56 Co 257/2023-339 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. září 2023 č. j. 6 C 148/2022-256, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel se u Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") domáhal uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi doručit mu vyúčtování služeb spojených či souvisejících s užíváním bytové jednotky v jeho vlastnictví. Okresní soud žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že vedlejší účastník tuto svou povinnost ještě před podáním splnil. Zdůraznil přitom, že stěžovatel své námitky proti vyúčtování nekonkretizoval.

3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Z úřední povinnosti soudy zkoumají zejména to, zda vyúčtování obsahuje právními předpisy stanovené náležitosti a je dostatečně srozumitelné. Jinak jeho správnost zkoumají jen na základě konkrétních tvrzení příjemce služeb. Vyúčtování stanovené náležitosti splňuje. Stěžovatel se omezil pouze na konstatování absence či nesprávnosti všech údajů ve vyúčtování, aniž uvedl, z jakého důvodu mají být nesprávné. Jeho námitky tak nebyly dostatečně konkrétní.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Krajský soud se ohledně posuzování konkrétnosti námitek neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatel sice napadl i závěr obecných soudů, že vyúčtování obsahuje stanovené náležitosti, pouze ale v dovolání zopakoval své předchozí námitky.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Podle stěžovatele Nejvyšší soud opomenul zabývat se jednou z otázek vymezených v dovolání. Konkrétně to, zda absence údaje o množství vody způsobuje, že vyúčtování nelze považovat za řádné. I u dalších otázek neposoudil správně otázku přípustnosti. Zejména u otázky, zda je soud povinen zabývat se otázkou správnosti vyúčtování, jsou-li proti jeho správnosti vůči němu řádně a konkrétně vzneseny námitky. Obecné soudy nezohlednily jeho námitky ohledně řádnosti vyúčtování, jak uvedl Nejvyšší soud. Dovodily navíc, že jeho námitky nebyly dostatečně konkrétní, aniž by stěžovateli poskytly prostor se k tomuto vyjádřit. Zároveň ho nepoučily, v čem jsou jeho dosavadní tvrzení neurčitá. Okresní soud a krajský soud nadto v jiných řízeních postupovaly odlišně.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů zatížena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu (srov. nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23, bod 11).

7. Jakkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje ústavní přesah věci, je její obsah ve značné míře pouze pokračováním polemiky se skutkovými či právními závěry obecných soudů. Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že na základě takové argumentace ke kasaci napadených rozhodnutí Ústavní soud nepřistupuje.

8. Stěžovatel zpochybnil vypořádání se Nejvyššího soudu z jeho veškerými námitkami (konkrétně otázkou vztahující se k absenci údaje o množství vody a jeho vlivu na řádnost vyúčtování). K tomu Ústavní soud konstatuje, že v minulosti opakovaně dovodil porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu v případě, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, aniž by důvod nepřípustnosti ústavně souladným způsobem odůvodnil (srov. např. nález ze dne 16. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 233/23, bod 17, nebo ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3226/21, bod 28). Nejvyšší soud však v napadeném rozhodnutí argumentaci stěžovatele reflektoval (srov. body 4-5 napadeného usnesení). Podle něj se krajský soud při posuzování náležitostí vyúčtování neodchýlil od ustálené judikatury, na kterou odkázal. Soudy podle této judikatury z úřední povinnosti zkoumají, zda bylo vyúčtování řádné. To znamená, že z obsahu vyúčtování musí příjemce služeb zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda poskytovatelem služeb požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak bylo účastníky dohodnuto nebo jak je stanoveno právním předpisem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. 26 Cdo 731/2023, bod 14). K tomuto závěru krajský soud v právě posuzované věci dospěl (srov. rozsudek krajského soudu, bod 9).

9. Zbývající námitky stěžovatele (a to jak ty zaměřené proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak i ty směřující proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu), stojí zejména na posouzení, zda byla argumentace stěžovatele dostačující k založení povinnosti soudu zkoumat i správnost jednotlivých údajů ve vyúčtování. Soudy přitom dovodily, že k tomu by stěžovatel musel tvrdit mimo jiné, v čem konkrétně nesprávnost zpochybňovaných údajů spočívá. Tento přístup, jak správně poznamenal krajský soud, Ústavní soud v minulosti za neústavní nepovažoval (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 1207/19). Jakkoliv se věc v odkazovaném rozhodnutí řídila jinou právní úpravou, neshledal Ústavní soud ani v této věci důvody k odlišnému posouzení. Stěžovatel sice svá tvrzení považuje za dostatečná, ani v ústavní stížnosti ale své pochybnosti o správnosti vyúčtování nerozvedl. Pouze opakuje, že výpočty, resp. údaje ve vyúčtování jsou nesprávné nebo rozporné s právními předpisy. Taková argumentace ústavněprávní přesah zcela postrádá.

10. Stěžovatel se v ústavní stížnosti ohradil i proti poučení o nedostatečné konkrétnosti svých námitek a zpochybnil možnost svá tvrzení odpovídajícím způsobem doplnit. Z vyžádaného spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 148/2022 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl vyzván k doplnění svých tvrzení, k čemuž mu byla určena lhůta; nadto byl poučen výslovně o tom, aby označil konkrétní podle něj nesprávné pasáže a uvedl důvody nesprávnosti, případně v čem má nesprávnost spočívat (srov. usnesení okresního soudu ze dne 20. 12. 2022 č. j. 6 C 148/2022-78). Námitka stěžovatele tak nebyla shledána důvodnou.

11. K namítané rozporné praxi soudů Ústavní soud připomíná, že oproti Nejvyššímu soudu není jeho úkolem sjednocování výkladu podústavního práva. Úkolem Ústavního soudu je posuzovat namítané porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů (srov. např. usnesení ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2954/21, bod 8).

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatel, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu