II.ÚS 1838/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků X, právně zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2024 č. j. 26 Cdo 1621/2023-420, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Radoslava Seidla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž v ústavní stížnosti nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou, natož ústavněprávní argumentaci. Z věci plyne, že napadené rozhodnutí považuje za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel se domáhal, aby mu vedlejší účastník (jako vlastník specifikované bytové jednotky a garáže) zaplatil z titulu nedoplatku z vyúčtování příspěvků vlastníka a poskytovaných služeb souvisejících s užíváním jednotek za rok 2015 částku 51 667 Kč s příslušenstvím a současně požadoval zaplacení úroku z prodlení se zaplacením částky 4 110 Kč (představující měsíční zálohu na služby a příspěvek vlastníka na správu domu a pozemku za jednotky) ve výši 0.1 % denně od 16. 12. 2015 do 18. 8. 2016, tj. částky 1 015,17 Kč (dále jen "kapitalizovaný úrok z prodlení").

3. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 22. 6. 2021 č. j. 52 C 406/2018-279 zastavil řízení o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 51 667 Kč ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2016 do 18. 8. 2016 (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 51 667 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a o zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).

4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2022 č. j. 72 Co 337/2021-324 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném výroku o věci samé ohledně částky 51 667 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, zrušil jej ohledně kapitalizovaného úroku z prodlení a ve výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

7. Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud zejména z přiloženého usnesení Nejvyššího soudu a z tam uvedené argumentace ohledně dovolacích námitek proti rozsudku odvolacího soudu. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že právní zástupce stěžovatele opakovaně v minulosti podal blanketní ústavní stížnosti bez jakéhokoli odůvodnění. V řadě věcí ústavněprávní argumentaci nedoplnil ani po výzvě Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 832/21, II. ÚS 1230/20, II. ÚS 1289/20). S ohledem na jeho přístup k podávání ústavních stížností Ústavní soud v nyní projednávané věci nepovažoval za nutné právního zástupce stěžovatelky opětovně vyzývat k doplnění ústavní stížnosti o relevantní ústavněprávní argumentaci, když i z předchozích ústavních stížností je zřejmé, že se ve většině věcí jedná o spory stěžovatele s jeho členy jako vlastníky nemovitostí. Jde převážně o nedoplatky spojené z vyúčtování služeb za jednotlivé roky a tudíž o výklad podústavního práva.

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady však Ústavní soud v napadeném usnesení neshledal.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2024


Alena Pelikánová
předseda senátu