IV.ÚS 2480/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s.r.o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2025 č. j. 4 Afs 296/2024-43 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 22 Af 12/2023-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků, přičemž namítá porušení základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 13. 3. 2023 č. j. 9352/23/5100-41456-711929 zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 14. 10. 2022 č. j. 3919009/22/3202-80543-806172, jímž správce daně podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, zastavil řízení o návrhu stěžovatelky na zastavení daňové exekuce zahájené exekučním příkazem na prodej nemovitých věcí ze dne 3. 7. 2017, která již byla zcela zastavena rozhodnutím o zastavení daňové exekuce ze dne 25. 9. 2018.

3. Stěžovatelka se proti rozhodnutí správních orgánů bránila žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se se závěry správních orgánů a shledal je zákonnými a vycházejícími z právní úpravy, jakož i ze základních procesních principů. Konstatoval, že cíl stěžovatelky, jímž je vyslovení závěru o nicotnosti podkladových rozhodnutí představujících exekuční tituly a o nezákonnosti daňové exekuce, nelze dosáhnout, jestliže daňová exekuce v posuzované věci byla pravomocně zastavena již v roce 2018. Neexistuje tedy žádný procesní rámec pro vypořádání stěžovatelčiných skutkových a právních tvrzení.

4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rovněž napadeným rozsudkem zamítl. Zhodnotil, že se stěžovatelka domáhala zastavení již zastavené exekuce a konstatoval, že správce daně nepochybil, jestliže řízení o tomto návrhu stěžovatelky zastavil podle § 106 odst. 1 písm. d) daňového řádu. Vzhledem k tomu, že daňová exekuce byla před podáním návrhu na její zastavení pravomocně zastavena, nebylo možné se zabývat jejími vadami ani stěžovatelkou spatřovanou nicotností rozhodnutí, na základě nichž byla daňová exekuce vedena. Nejvyšší správní soud doplnil, že exekučními příkazy, jimiž byla exekuce nařízena, se navíc již zabýval v rozsudku ze dne 30. 6. 2022 č. j. 7 Afs 394/2020-80, přičemž neshledal jejich nezákonnost, nicotnost ani pochybení při jejich doručování.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka stručně rekapituluje průběh předchozího řízení. Uvádí, že její návrh byl nejen návrhem na zastavení daňové exekuce, ale rovněž návrhem obsahujícím námitky nicotnosti směřující proti platebním výměrům, resp. exekučnímu titulu. Má za to, že soudy měly rozhodnout o nicotnosti těchto výměrů alespoň akademickým výrokem. Zdůrazňuje, že daňové řízení bylo zatíženo závažnou vadou spočívající v absenci procesní způsobilosti stěžovatelky, jež vede k nicotnosti všech platebních výměrů vydaných v daňovém řízení. Stěžovatelka uzavírá, že nebyla-li při zastavení daňové exekuce posouzena otázka a nebylo-li vysloveno, a to ani ve formě obiter dicti, zda daňová exekuce byla zahájena a prováděna na základě pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, byla omezena její možnost domáhat se náhrady škody či zadostiučinění podle zákona o odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci.

III.
Splnění procesních předpokladů řízení

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 a 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. např. nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227)]. O takovou situaci však nyní nejde.

8. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě podstatné, že správní soudy stěžovatelce srozumitelně vysvětlily, proč nemohly vyhovět jejímu požadavku, který opětovně předkládá i v ústavní stížnosti, tj. proč nebylo možné zabývat se případnými vadami daňové exekuce a namítanou nicotností exekučních titulů. Zcela pregnantně tento důvod formuloval krajský soud, který uvedl (srov. napadený rozsudek, bod 18), že "[c]íle žalobce, jímž je dle žaloby vyslovení závěru o nicotnosti podkladových rozhodnutí představujících exekuční tituly a vyslovení závěru o nezákonnosti daňové exekuce, nelze dosáhnout v procesním vakuu, když daňová exekuce v posuzované věci byla pravomocně zastavena." Správní soudy též stěžovatelčinu věc odlišily od předchozích případů (srov. rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 2. 8. 2019 č. j. 8 Afs 250/2018-54, z nějž se podává, že v řízení o návrhu na zastavení daňové exekuce podle § 181 odst. 2 daňového řádu lze úspěšně zpochybnit vykonatelný exekuční titul, což může vést k zastavení daňové exekuce), přičemž opětovně zdůraznily, že tento právní závěr není ve stěžovatelčině věci použitelný jednoduše proto, že daňová exekuce již byla zastavena.

9. Ústavní soud v rozhodnutích správních soudů neshledal jakýkoliv ústavněprávní deficit a nemá, co by jim vytknul. Pouze dodává, že pouhý nesouhlas stěžovatelky s řádně odůvodněnými a o zákonnou úpravu opřenými závěry soudů, dovolávající se mj. neexistujícího práva na rozhodnutí formou akademického výroku, nezakládá, resp. logicky ani nemůže založit opodstatněnost jí předkládané ústavní stížnosti.

10. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu