II.ÚS 3525/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Stavebního bytového družstva X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, sídlem Gorkého 502, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2025 č. j. 14 Co 387/2025-51 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. října 2025 č. j. 17 C 64/2025-36, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Petra Vančury, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v předmětné věci se stěžovatel jako žalobce podanou žalobou domáhá uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému vydat stěžovateli dva klíče od vstupních dveří domu specifikovaného v usnesení obvodního soudu (dále jen "předmětný dům"). Stěžovatel je na základě § 28d odst. 1 a 2 zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, v postavení oprávněného z věcného břemene užívání bytové jednotky č. X nacházející se v předmětném domě. Vedlejší účastník je vlastníkem uvedené bytové jednotky a jejím nájemcem je Mgr. Jaroslav Dvořák. Vedlejší účastník na výzvy nereagoval a klíče ani stěžovateli ani jeho nájemci nevydal. Stěžovatel uvedl, že si kopie klíčů nemůže on ani jeho nájemci pořídit sám, neboť jsou vázány na kód a doklad, kterým nedisponuje.

3. V záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo, aby vydal stěžovateli prostřednictvím Mgr. Jaroslava Dvořáka, jeden klíč od vstupních dveří do předmětného domu (výrok I.), uložil stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu na nařízení předběžného opatření ve výši 1 000 Kč (výrok II.) a rozhodl, že po právní moci výroku I. napadeného usnesení bude stěžovateli z účtu soudu vrácena jistota složená s návrhem na nařízení předběžného opatření ve výši 10 000 Kč (výrok III.).

4. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno.


II.
Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu platnou právní úpravu a nepochopily situaci, ve které se nájemce stěžovatele ocitá, a nesprávně rovněž vyložily právní vztahy v daném domě. Poukazuje na to, že v rozhodnutích obecných soudů chybí odůvodnění vycházející z platné právní úpravy, jakož i právní reakce na vznesenou argumentaci stěžovatele. Chybí v nich dále právně relevantní hodnocení vzniklé konkrétní situace a specifických právních vztahů v této nemovitosti.

6. Stěžovatel uvádí, že o potřebném počtu klíčů pro svou domácnost nerozhoduje vlastník domu, nýbrž nájemce. Oznámil-li nájemce stěžovateli, že k řádnému užívání bytu potřebuje pro svého syna klíče od vstupu do domu, je jeho povinností mu klíče bezodkladně poskytnout. Protože jediný, kdo disponuje možností klíče vyrobit a předat je první vedlejší účastník jako vlastník domu, je povinností vlastníka domu bezodkladně a bezpodmínečně klíče (za úhradu nákladů) odevzdat stěžovateli jako pronajímateli. Stěžovatel osvědčil, že jemu i nájemci vedlejší účastník klíče od vstupu do domu odmítl vydat, a to přesto, že mu byla zaplacena částka 100 Kč za výrobu klíče, čímž zabránil nájemci v řádném užívání stěžovatelem pronajatého bytu. Nájemce ani pronajímatel nemají možnost nechat si sami vyrobit náhradní klíč od vstupu do domu, protože ten je vázán na tzv. kartu, bez které zámečnictví náhradní klíč odmítá vyrobit. Stěžovatel má zato, že jediným možným řešením vzniklé situace je nařízení předběžného opatření.

7. Stěžovatel nesouhlasí s městským soudem, že neprokázal potřebu úpravy poměrů a že netvrdil konkrétní důvody, pro které je nutné zatímní poměry upravit. Stěžovatel jako pronajímatel v řízení prokázal, že nemá reálnou možnost zajistit splnění svých povinností pronajímatele vůči nájemci a současně a že takovou možnost nemá ani jeho nájemce, neboť vlastník nemovitosti při poskytnutí součinnosti zajišťující řádné užívání bytu obstruuje.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních. Zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření (jakožto opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, současně však konstatoval, že zpravidla předběžné opatření nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s "konečnou platností" (srov. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 3150/21 (N 91/113 SbNU 94); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

11. Jde totiž o opatření dočasného charakteru, jejichž trvání je omezeno, a která také mohou být k návrhu zrušena [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude poskytnuta rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 1097/22). Předběžným opatřením není prejudikován konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít reálný význam.

12. Smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje. Ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany.

13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy), neboť Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních právě proto, že jde o rozhodnutí zasahujících do práv a povinností účastníků nikoliv konečným způsobem.

14. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se přezkumné pravomoci Ústavního soudu v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), body 13 a 14; a další judikaturu tam uvedenou; obdobně nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400), body 22 a 23; či nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19 (N 215/97 SbNU 293), bod 13; ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69, č. 48/2010 Sb.)].

15. V nyní posuzované věci se městský soud ztotožnil s názorem obvodního soudu, že stěžovatel neprokázal potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků. Stěžovatel ve svém návrhu na nařízení předběžného opatření totiž netvrdil konkrétní důvody, pro které by bylo nutné poměry účastníků zatímně upravit. Protože pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení obvodního soudu [§ 75c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nemohl městský soud přihlédnout k tvrzením, které obvodní soud neměl k dispozici v době vydání svého usnesení, a nemohl tak ani přihlédnout k novým skutečnostem, které stěžovatel tvrdil v průběhu odvolacího řízení.

16. Městský soud současně vysvětlil, že vyhovění navrhovanému předběžnému opatření, jehož předmětem je vydání jednoho ze dvou klíčů, by bylo částečně konečným (faktickým) nikoliv zatímním řešením sporu účastníků, když by částečně odpadl předmět řízení ve věci samé (byl by již vydán jeden ze dvou klíčů). Návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření tedy nesměřuje k dočasné úpravě poměrů účastníků, což je v rozporu s povahou a účelem předběžného opatření. Městský soud s odkazem na nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), a také v souladu s výše uvedeným připomněl, že předběžné opatření je totiž svou povahou dočasného charakteru, jeho trvání je omezeno, může být k návrhu zrušeno a není jím prejudikován konečný výsledek sporu, nýbrž zajišťuje, aby konečné rozhodnutí mohlo mít reálný význam. Zásadně tedy nelze připustit, aby již předběžným opatřením dosáhl účastník toho, čeho lze dosáhnout při normálním běhu věci až pravomocným rozsudkem ve věci po proběhlém řízení. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

1. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů mají zákonný podklad a byla vydána příslušným orgánem, což stěžovatel ostatně ani nerozporuje. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, na základě jakých okolností obecné soudy rozhodovaly, jakou právní úpravu aplikovaly a k jakým právním závěrům dospěly. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud tak nemůže označit napadená rozhodnutí jako svévolná (a tedy neslučitelná s principy řádného procesu).

2. Ústavní soud proto v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

3. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu