III.ÚS 1912/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele R. Č., zastoupeného Mgr. Martinou Grochovou, MSt, Ph.D., advokátkou, sídlem Jezuitská 13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. března 2024 č. j. 100 Co 229/2023-404 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. května 2023 č. j. 30 P 132/2021-289, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a J. Č., zastoupené JUDr. Zorou Antonyovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Zelený Pruh 95/97, Praha 4, a nezletilých I. Č. a T. M. Č., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Praha-východ ("okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilé do asymetrické střídavé péče v neprospěch stěžovatele v harmonogramu specifikovaném ve výroku I. Tento obecný režim okresní soud doplnil o speciální režim péče v době prázdnin. Okresní soud dále stěžovateli uložil přispívat na výživu nezletilé I. částkou 20 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé T. M. částkou 8 000 Kč měsíčně. Matce stanovil vyživovací povinnost ve výši 5 000 Kč, resp. 2 000 Kč měsíčně (výrok II.). Okresní soud tímto změnil předchozí rozhodnuti´ tohoto soudu ze dne 3. 5. 2021 č. j. 14 Nc 2665/2020-161 (výrok III.). Současně zamítl návrh matky na zvýšení výživného pro nezletilé (výrok IV.).

2. K odvolání obou rodičů ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze ("krajský soud"), který rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil ve výroku týkajícím se péče tak, že - stručně řečeno - přistoupil k rovnoměrnému rozdělení péče v době prázdnin (výrok I.), jinak zachoval obecný režim asymetrické střídavé péče. Krajský soud změnil rovněž výroky II. a IV. týkající se výživného a stěžovateli stanovil vyživovací povinnost vyšší, zatímco matce vyživovací povinnost snížil. Ve vztahu ke stěžovateli rozhodl o dlužném výživném (výrok II.).


II.
Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel se závěry krajského a okresního soudu nesouhlasí, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zakotvených v čl. 10, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

4. Stěžovatel má za to, že v nyní posuzovaném případě není dán důvod, který by v běžném režimu vylučoval svěření nezletilých do symetrické střídavé péče. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o asymetrické střídavé péči, podle něj neobstojí v konfrontaci s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel namítá, že uzavřely-li soudy že není na místě u I. stanovit rovnoměrnou střídavou péči pouze s odkazem na její velmi nejasně vyjádřené přání a její věk, v němž údajně jako dívka přirozeně více potřebuje matku, pak porušily právo stěžovatele pečovat o své dítě a jeho právo na respektování rodinného života. Totéž platí i v případě důvodů uváděných u mladší dcery (útlý věk či dosavadní převažující péče matky). Rozporuje rovněž stanovené výživné, které považuje za nepřiměřeně vysoké. Stěžovatel soudům dále vytýká, že se dostatečně nezabývaly potencialitou příjmů matky a stanovily nepřiměřeně vysokou spotřební složku výživného, přestože by bylo v zájmu nezletilých, aby část výživného byla spořena.


III.
Splnění podmínek řízení

5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Napadá-li stěžovatel rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu, přehlíží, že Ústavní soud není příslušný přezkoumávat to, co již změnil krajský soud coby soud odvolací.


IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.

7. Krajský soud zcela odkázal na obsah napadeného rozhodnutí a současně zopakoval důvody, které jej vedly ke svěření nezletilých do asymetrické střídavé péče i stanovení výše vyživovací povinnosti.

8. Okresní soud zdůraznil, že napadená rozhodnutí nejsou prvními rozhodnutími týkajícími se úpravy péče. Soudy v nyní posuzované věci rozhodovaly o návrhu stěžovatele na změnu předchozí úpravy, přičemž dospěly k závěru, že změna poměrů nastala jen v případě mladší dcery. Co se týká výživného, okresní soud uvedl, že stížnost směřuje primárně do rozhodnutí krajského soudu, který změnil výši výživného stanovenou okresním soudem.

9. Podle vedlejší účastnice řízení nejsou v nyní posuzované věci dány žádné důvody, pro které by mělo dojít ke zrušení pravomocných rozhodnutí obecných soudů. Uvedla, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které byly dostatečně vypořádány v průběhu předchozího řízení.

10. Nezletilí vedlejší účastníci se prostřednictvím kolizního opatrovníka k ústavní stížnosti nevyjádřili.

11. Stěžovatel se v replice vymezil vůči konkrétním výhradám a námitkám vedlejší účastnice řízení. Reagoval rovněž na vyjádření krajského a okresního soudu. Stěžovatel setrval na názoru o důvodnosti jeho návrhu.

V.
Vlastní posouzení

12. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.

14. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s úpravou výchovných poměrů k jeho nezletilým dcerám, jakož i nesouhlas s výší stanoveného výživného. Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud nehodnotí úpravu péče zvolenou obecnými soudy, resp. nastavenou krajským soudem coby soudem odvolacím, jako extrémní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele. Krajský soud dostatečně vyložil důvody, které jej vedly k závěru, že jím stanovená nerovnoměrná střídavá péče v současnosti nejlépe odpovídá aktuálním potřebám a zájmům nezletilých. Krajský soud též dostatečně zajistil participační práva nezletilých, a to s přihlédnutím k nízkému věku mladší z nich (srov. rozsudek krajského soudu, bod 16). Úvahy krajského soudu týkající se přání starší dcery považuje Ústavní soud navzdory odlišnému názoru stěžovatele za případné. Stejně tak se ztotožňuje se závěrem, že by měl být režim péče u obou nezletilých z důvodu pevných sourozeneckých vazeb nastaven shodně (tamtéž, body 18-19).

15. Dovolává-li se stěžovatel rovnoměrné střídavé péče, jež by dle jeho názoru měla být výchozím nastavením, lze odkázat na nedávné závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2364/24 ze dne 5. 2. 2025. Ústavní soud zde zdůraznil (bod 34), že ačkoli ve své judikatuře dlouhodobě označuje střídavou péči za výchozí model, z žádného nálezu nelze dovodit, že by tímto výchozím modelem musela být jeho symetrická varianta (tedy rozložená 50:50). Naopak Ústavní soud výslovně připustil, že střídavá péče může být rozložena asymetricky (srov. nález ze sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022, body 59 až 61). V žádném dosud vydaném rozhodnutí nezaznělo, že by každý rodič musel mít dítě v péči po zcela shodnou dobu jako ten druhý. Ústavní soud vždy akcentoval individuální okolnosti a především nejlepší zájem dítěte. Tak se tomu stalo rovněž v nyní posuzovaném případě, resp. tyto individuální okolnosti a nejlepší zájem dítěte byly reflektovány rovněž krajským a okresním soudem.

16. Ústavní soud neshledal protiústavnost ani v závěrech týkajících se stanovení výše výživného. Rozporuje-li dále stěžovatel výši vyměřeného výživného, jeho argumentace se týká výlučně hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a zjevně tudíž nemá ústavněprávní rozměr. Pro Ústavní soud je přitom určující, že krajský soud, jenž korigoval závěry okresního soudu, své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s principy práva na spravedlivý proces. Krajský soud přihlédl zejména ke zvýšení příjmů na straně stěžovatele (srov. rozsudek krajského soudu, bod 28). Dostatečně se zabýval i majetkovými poměry matky, které zasadil do širších souvislostí (srov. tamtéž, bod 29). Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod. Lze jen doplnit, že namítá-li stěžovatel, že krajský soud nerozdělil výživné na část spotřební a spořící, přehlíží, že výživné má primárně spotřební charakter a je v zájmu dětí nejprve uspokojit aktuální potřeby před dlouhodobým cílem budoucích úspor nebo budoucího přilepšení. Určil-li krajský soud výživné v rozmezí 14 000 Kč - 25 000 Kč k aktuální spotřebě, jedná se o projev nezávislého soudního rozhodování v mezích zákona, nikoli o exces, který by měl napravovat Ústavní soud (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 3061/24 ze dne 27. 11. 2024, bod 11).

17. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2025


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu