I.ÚS 3453/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti TRINITY BANK a. s., Senovážné náměstí 1375/19, Praha 1, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 1936/4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1122/2023-360 ze dne 12. 9. 2024, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Budějovická 377 s.r.o., Budějovická 1550/15a, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

1. Stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání pro nepřípustnost. Stěžovatelka má za to, že nesprávně, čímž podle ní porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

3. Stěžovatelka polemizuje se způsobem, jakým Nejvyšší soud odmítl její dovolání. Jádro její argumentace spočívá v tom, že Nejvyšší soud dovolání přezkoumal z jiného důvodu, než který v dovolání vymezila. Tvrdí, že předestřela otázku, zda byla či nebyla uplatněna interpretační pravidla podle § 266 odst. 3 obchodního zákoníku, ale Nejvyšší soud posuzoval, zda odvolací i prvostupňový soud provedly správný výklad právního úkonu. Nejvyšší soud uvedl, že použití § 266 odst. 3 obchodního zákoníku by na výsledku nic nezměnilo - to však podle stěžovatelky Nejvyššímu soudu nepříslušelo, protože neměl posuzovat věc meritorně, ale pouze z hlediska metodologického (procedurálního), tedy zda soudy aplikovaly vhodná interpretační pravidla.

4. Podle Ústavního soudu však takové posouzení Nejvyšším soudem není vůbec způsobilé zasáhnout do stěžovatelčiných základních práv. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není zde k polemice ohledně výkladu podústavních předpisů a výkladu dovolání. Navíc k polemice, která je v tomto případě především teoretická - stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje "kvazimeritorní" závěr Nejvyššího soudu, že obecné soudy racionálně a v souladu s výkladovými pravidly plynoucími z judikatury Nejvyššího soudu vysvětlily, proč sporné ujednání i po zvážení všech do úvahy připadajících okolností zůstává nejasné a proč je na místě přistoupit k výkladu contra proferentem (tedy v neprospěch stěžovatelky). Pouze uvádí, že takový závěr zatím nelze předjímat.

5. Z ústavního pořádku základní právo na dovolání neplyne. Posouzení obsahu dovolání a rozhodnutí o něm je v gesci Nejvyššího soudu. Ústavní soud do jeho rozhodnutí může zasáhnout jen v případě, kdy Nejvyšší soud jednotlivci neoprávněně zamezí přístupu k soudu, neposkytne ochranu základním právům porušeným nižšími soudy anebo se dopustí zjevného excesu vykazující znaky svévole (např. nepřezkoumatelnost, přepjatý formalismus atd.; srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1393/24, bod 30; II. ÚS 2312/15, body 15 až 20).

6. Stěžovatelka však ani nevysvětluje, že by byl některý z uvedených důvodů opravňující Ústavní soud k zásahu naplněn. Tvrdí v podstatě jen, že Nejvyšší soud posoudil více, než v dovolání žádala. Taková námitka však nedosahuje ústavněprávní relevance, postup Nejvyššího soudu v posuzovaném případě do základního práva stěžovatelky na soudní ochranu nezasáhl.

7. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2025


Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu