IV.ÚS 156/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Jahodové, zastoupené Mgr. Bc. Martinou Lukschovou, advokátkou, sídlem náměstí 17. listopadu 1611, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2024 č. j. 22 Cdo 2301/2024-350, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2023 č. j. 30 Co 69/2023-265 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. července 2022 č. j. 20 C 226/2020-203, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a 1) Moniky Jahodové, 2) Vlastimila Jahody a 3) Ing. Jany Jahodové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka je sestrou vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnice. První vedlejší účastnice a vedlejší účastník jsou bývalí manželé, jejichž manželství trvalo od září 1997 do srpna 2020. V srpnu 2020 bylo manželství rozvedeno.

3. První vedlejší účastnice se posléze žalobou u Okresního soudu v Mělníku domáhala určení, že dvě stavby (rodinný dům a garáž) nacházející se na dvou pozemcích (pozemky byly ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka) jsou součástí společného jmění manželů. Jde o rodinný dům částečně zkolaudovaný v roce 2002 a garáž, jejíž první nadzemní podlaží bylo patrné v roce 2008, na druhém pozemku. Jako vlastník těchto staveb byl po celou dobu v katastru nemovitostí zapsán vedlejší účastník. Krátce poté, co první vedlejší účastnice podala návrh na rozvod manželství, uzavřel vedlejší účastník se stěžovatelkou kupní smlouvu, kterou na stěžovatelku převedl pozemky včetně staveb za kupní cenu 1,5 mil. Kč. Stěžovatelka poté uzavřela směnnou smlouvu s třetí vedlejší účastnicí, kterou směnila pozemek s rodinným domem (včetně domu) za jiný pozemek vlastněný třetí vedlejší účastnicí.

4. Okresní soud shledal u první vedlejší účastnice naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva a poté se zabýval otázkou určení vlastnictví. Z dokazování vyplynulo, že první vedlejší účastnice a vedlejší účastník za trvání manželství společně financovali a postavili dotčené stavby za účelem společného rodinného bydlení. Stavby se proto staly součástí společného jmění manželů. Stavby a pozemky, na kterých stavby stály, tak měly rozdílné vlastníky (pozemky vlastnil vedlejší účastník a stavby jako samostatné věci byly součástí společného jmění manželů). Vedlejší účastník proto nemohl stavby převést bez souhlasu první vedlejší účastnice. Zároveň z dokazování vyplynulo, že převody byly účelové a žádná z jednajících osob nebyla v dobré víře v zapsaný stav. Okolnosti výstavby a probíhajícího rozvodu totiž byly jak stěžovatelce, tak třetí vedlejší účastnici dobře známy; vedlejší účastník nedokázal vysvětlit, proč nemovité věci prodával a nepamatoval si na okolnosti předání kupní ceny. Okresní soud proto uzavřel, že jak rodinný dům, tak garáž jsou součástí zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění manželů první vedlejší účastnice a vedlejšího účastníka.

5. K odvolání vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnice potvrdil Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu a upřesnil výroky tak, že uvedené stavby jsou samostatnými věcmi. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek i ve vztahu ke stěžovatelce, protože je součástí nerozlučného procesního společenství s vedlejším účastníkem [§ 91 odst. 2 ve spojení s § 212 písm. b) občanského soudního řádu]. Krajský soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Zopakoval, že stavby byly ve společném jmění manželů a stěžovatelka a třetí vedlejší účastnice nemohly být při převodu nemovitostí v dobré víře ve stav zapsaný v katastru nemovitostí.

6. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Uvedl, že již rozhodl o obsahově totožném dovolání třetí vedlejší účastnice, a že stěžovatelka nepodala odvolání. Vzhledem k totožnosti obou dovolání odkázal Nejvyšší soud na své usnesení ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. 22 Cdo 3177/2023 (kterým odmítl dovolání třetí vedlejší účastnice pro nepřípustnost) a vypořádal se s jedinou obsahově odlišnou námitkou týkající se tvrzení, že stěžovatelka měla nabýt vlastnické právo od neoprávněného ve smyslu § 984 občanského zákoníku.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zakládá svou argumentaci na třech argumentačních liniích. Zaprvé, první vedlejší účastnice se až do září 2020 nikdy nedomáhala svého domnělého vlastnického práva ve vztahu k dotčeným nemovitostem, proto se za vlastnici nikdy nepovažovala. Podání žaloby na určení vlastnického práva bylo pouze prostředkem nátlaku na vedlejšího účastníka. Zadruhé, poté, co byl z pozemku odstraněn původní dům, byla nová stavba financována z výlučných prostředků vedlejšího účastníka, proto došlo k transformaci věci, nikoli ke vzniku společného jmění manželů. Ani případné čerpání prostředků náležejících do společného jmění nezakládá vlastnické právo první vedlejší účastnice. Zatřetí, stěžovatelka měla dobrou víru v zápis do katastru nemovitostí. Vlastnické právo do dne převodu nikdo nezpochybnil a z provedeného dokazování nevyplývá, že by v dobré víře nebyla. Soudy se proto dopustily nepřípustného hodnocení důkazů. Závěry soudů o důvěře v zapsaný stav jsou neudržitelné a odporují právní úpravě. Stěžovatelce rovněž nedal soud prostor, aby prokázala svá tvrzení, neboť ji nevyslechl.

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

9. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.

10. V prvé řadě je třeba konstatovat, že obsahově totožnou ústavní stížnost podanou třetí vedlejší účastnicí již Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 700/24. Ústavní stížnost tak i v tomto případě postrádá ústavněprávní argumentaci, stěžovatelka napadá závěry civilních soudů jen v rovině podústavního práva. Civilní soudy rozhodnutí pečlivě odůvodnily, provedly dokazování a jejich skutkové i právní vyhodnocení se jeví jako logické a přesvědčivé (zejména body 8 až 11 usnesení Nejvyššího soudu, body 26 až 35 rozsudku krajského soudu a body 26 až 34 rozsudku okresního soudu). Ústavní soud nemůže libovolně přehodnocovat důkazy, ledaže se obecné soudy dopustí neústavního pochybení, což zde nenastalo (srov. nedávno nález ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 92/24, bod 19 a tam uvedená judikatura).

11. Co se týče argumentu stěžovatelky, že ji soudy nevyslechly a opominuly tak navržené důkazy, Ústavní soud uvádí, že se stěžovatelka k soudnímu jednání nedostavila a okresní soud ji poté již nevyslýchal, protože to shledal pro posouzení věci nadbytečným. Okresní soud zamítnutí provedení tohoto důkazu v souladu s ústavními požadavky odůvodnil (bod 14 rozsudku okresního soudu) [srov. nález ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479), body 32 a 33 a tam citovaná judikatura].

12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu