IV.ÚS 1627/24 #1 — Vázanost obecných soudů i Ústavního soudu nálezy Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Bartízalové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024 č. j. 33 Cdo 1397/2023-229, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. března 2021 č. j. 27 Co 323/2020-161 a výroku I a III rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. září 2020 č. j. 12 C 58/2020-91, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a.s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Podstata věci

1. Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu, protože se i přes předchozí kasační nález v této věci Nejvyšší soud náležitým způsobem nevypořádal s dovolací argumentací stěžovatelky.


II.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

2. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, která podle ní porušila její ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod. Současně namítá porušení zásady závaznosti nálezů Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

3. Protože Ústavní soud v nynějším nálezu navazuje na předchozí nález v téže věci ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 450/23, průběh nynější věci jen stručně shrnuje a ve zbytku odkazuje na uvedený nález. Stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu o revolvingovém úvěru na částku 83 000 Kč a rozhodčí smlouvu. Poté se stěžovatelka dostala do prodlení se splácením úvěru. Vedlejší účastnice proti ní podala rozhodčí žalobu. V listopadu 2016 rozhodl rozhodce tak, že uložil stěžovatelce povinnost uhradit částku 188 169,08 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 146 885,05 Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 22 783,20 Kč. Na základě tohoto rozhodčího nálezu v říjnu 2017 okresní soud nařídil exekuci. Stěžovatelka poté podala návrh na zastavení exekuce, v září 2019 okresní soud exekuci v celém rozsahu zastavil. Důvody zastavení exekuce spočívaly v neplatnosti rozhodčí smlouvy, proto rozhodce neměl pravomoc rozhodovat ve věci a vydat rozhodčí nález. Rozhodce byl totiž ekonomicky závislý na vedlejší účastnici. Zastavení exekuce poté potvrdil i krajský soud. Oba soudy dospěly také k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, a to pro rozpor podmínek úvěrové smlouvy s dobrými mravy a neprověření úvěruschopnosti stěžovatelky.

4. Po zastavení exekuce podala vedlejší účastnice žalobu proti stěžovatelce. Domáhala se zaplacení dosud nesplacené jistiny s příslušenstvím a smluvní pokuty. Okresní soud co do částky 6 667 Kč s příslušenstvím řízení o žalobě zastavil, neboť v tomto rozsahu vzala vedlejší účastnice žalobu zpět (výrok II). Ve zbytku žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit částku 28 422,17 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení) a smluvní pokutu ve výši 4 563 Kč (výrok I) a povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok III). V této větvi na rozdíl od její "exekuční" větve okresní soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva mezi stěžovatelkou a věřitelkou je platná. Některá ustanovení smlouvy, zejména úrok ve výši 86,98 % p. a., jsou neplatná. To však nezpůsobilo neplatnost smlouvy jako celku. Okresní soud rovněž souhlasil s tím, že vedlejší účastnice ověřila úvěruschopnost stěžovatelky, neboť provedla její lustraci v registru SOLUS a vycházela též z výpisu z účtu stěžovatelky. Stěžovatelka se odvolala proti výrokům I. a III. rozsudku okresního soudu, krajský soud nicméně rozhodnutí okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil.

5. Stěžovatelka proto následně podala dovolání. Stěžovatelka v dovolání vymezila několik námitek. Předně namítala, že úvěrová smlouva měla být hodnocena jako neplatná s ohledem na kumulaci řady smluvních ustanovení rozporných s dobrými mravy. Podle stěžovatelky obdobné hodnocení provedl Ústavní soud v nálezech ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205) a ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 (N 226/75 SbNU 527), Szipinová. Uvedla i několik dalších námitek, mj. ohledně nedostatečného odůvodnění rozsudku krajského soudu.

6. Nejvyšší soud nicméně usnesením ze dne 30. 11. 2022 č. j. 33 Cdo 3307/2021-219 dovolání stěžovatelky odmítl. Část námitek podle Nejvyššího soudu plynula z odlišného skutkového stavu, námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pak byla námitkou tzv. jiné vady řízení podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu, ke které by mohl přihlédnout jen, bylo-li by dovolání přípustné. Stěžovatelčiny výhrady k obsahu úvěrové smlouvy Nejvyšší soud vyhodnotil pouze jako námitku, že krajský soud nepoměřoval výši úrokové sazby korektivem dobrých mravů, a označil ji též jen jako námitku jiných vad řízení.

7. Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 450/23 dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání fakticky požadovala po Nejvyšším soudu odpověď na otázku, zda "synergický efekt více smluvních ustanovení může vést k závěru, že smlouva jako celek je neplatná pro rozpor s dobrými mravy". Nevadilo, že tuto otázku šlo rekonstruovat až po přečtení dovolání jako celku. Rozhodnutí krajského soudu na řešení této právní otázky záviselo. A současně šlo o právní otázku, která mohla založit přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, nešlo o pouhou jinou vadu řízení podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž posoudil jeho přípustnost co do uvedené otázky, odepřel stěžovatelce přístup k soudu a porušil její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti zčásti vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Ve zbytku pak ústavní stížnost odmítl.

8. Nejvyšší soud se tak po vydání nálezu IV. ÚS 450/23 znovu zabýval stěžovatelčiným dovoláním. A znovu jej nyní napadeným usnesením odmítl. Nejprve vymezil, ze kterých bodů dovolání plyne stěžovatelkou předložená právní otázka. Poté popsal, že souhrn skutečností, které podle stěžovatelky zakládají neplatnost úvěrové smlouvy, je tvořen jednak úrokovou sazbou ve výši 86,98 % p. a., jednak "dalšími ujednáními úvěrové smlouvy - zejména těmi sankčními, které kumulativně s výší úroků způsobují zjevnou nespravedlnost". Nejvyšší soud následně vyložil dovolání tak, že jím stěžovatelka zpochybnila jednak soulad rozsudku krajského soudu s judikaturou Nejvyššího soudu k přiměřenosti sjednané výše úroků v podobě rozsudků ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. 33 Odo 234/2005, jednak soulad rozsudku krajského soudu s nálezy Ústavního soudu (viz bod 5 shora).

9. K možnému rozporu s judikaturou k výši úroků Nejvyšší soud připomenul ustálené závěry, že neplatnost jednotlivého ustanovení smlouvy ještě nezpůsobuje její neplatnost jako celku. S tímto pak uzavřel, že rozsudek krajského soudu nemohl být v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. K možnému rozporu rozsudku krajského soudu s nálezy (viz bod 5 shora) pak Nejvyšší soud uvedl, že v nálezech se Ústavní soud nezabýval otázkou neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu její nevyváženosti, ale otázkou nedostatku pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu jako předpokladu platného exekučního titulu. Dále jen uvedl, že Ústavní soud "mimo rámec tohoto nosného důvodu nálezu" (z odůvodnění napadeného usnesení není srozumitelné, k jakému nálezu se tato poznámka váže, pozn. Ústavního soudu) připojil obiter dictum úvahy o neplatnosti nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty za předchozí právní úpravy, úvěr v nynější věci však byl vydaný za úpravy pozdější. Dovolání tedy nemohlo být přípustné ani pro tvrzený rozpor rozsudku krajského soudu s nálezy Ústavního soudu.


III.
Argumentace stěžovatelky

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popisuje problematická ujednání úvěrové smlouvy a detailně rozebírá své výhrady proti rozhodnutím okresního a krajského soudu. Dále namítá, že Nejvyšší soud nerespektoval nález IV. ÚS 450/23. Je sice pravda, že Ústavní soud v nálezech I. ÚS 199/11 a III. ÚS 4084/12 řešil otázku nedostatku pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, nicméně k tomuto závěru dospěl na základě absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Nesouhlasí s tím, že by citované nálezy nešlo aplikovat pro změnu právní úpravy. Nejvyšší soud tyto nálezy opakovaně aplikuje i na úvěrové smlouvy, které byly uzavřeny již za účinnosti stávajícího občanského zákoníku. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021 sp. zn. 20 Cdo 644/2021 a ze dne 1. 12. 2020 sp. zn. 20 Cdo 75/2020. Zároveň upozorňuje, že Ústavní soud v nálezu IV. ÚS 450/23 vyhodnotil stěžovatelkou předloženou otázku jako požadavek, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s judikaturou Ústavního soudu.


IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.


V.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud si vyžádal spis okresního soudu a rovněž vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

13. Nejvyšší soud ve stručném vyjádření zdůraznil, že v napadeném usnesení vycházel z toho, že jej Ústavní soud nálezem IV. ÚS 450/23 nezavázal právním názorem, že dovolání stěžovatelky je bez dalšího přípustné. Podobně jako v odůvodnění napadeného usnesení zopakoval, že v nálezech I. ÚS 199/11 a III. ÚS 4084/12 Ústavní soud řešil primárně otázku nedostatku pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. Dále jen poukázal na obsah celého napadeného usnesení, které se vypořádává s podstatou námitek v nynější ústavní stížnosti.

14. Okresní soud ve vyjádření pouze odkázal na obsah napadeného rozsudku. Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

15. Podle vedlejší účastnice stěžovatelka neuvedla žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, Nejvyšší soud se s jejím dovoláním vypořádal dostatečně a správně jej odmítl. V nálezech I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 šlo podle vedlejší účastnice především o otázku pravomoci rozhodce, zbylé úvahy ohledně neplatnosti smluv v nich Ústavní soud činil jen obiter dictum. Současně uvádí, že exekuční soud se zásadně nemůže zabývat věcným přezkumem exekučního titulu a že závěry exekučního soudu v nynější věci nelze vztahovat na následné nalézací řízení.

16. Ústavní soud zaslal stěžovatelce uvedená vyjádření na vědomí, stěžovatelka již repliku nepodala.

17. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, protože od něj podle § 44 věty první zákona o Ústavním soudu nebylo možné očekávat další objasnění věci.

VI.
Věcné posouzení ústavní stížnosti

18. Podobně jako v prvním nálezu v této věci Ústavní soud posoudil nejprve (a ve výsledku pouze) námitky směřující proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem. To odpovídá požadavku minimalizace zásahu do rozhodování jiných orgánů veřejné moci a Ústavní soud tímto krokem respektuje, že kasačním nálezem vzniká nový prostor, v jehož rámci mohou obecné soudy poskytnout ochranu právům stěžovatelky (nález IV. ÚS 450/23, bod 31 a tam uvedená judikatura).

19. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. Požadavky na respektování kasačního nálezu v následném rozhodování obecného soudu jsou kvalitativně odlišné od tzv. precedenční závaznosti (tj. obecných normativních účinků nálezu nad rámec individuální věci). Na straně jedné obecné normativní působení nálezů umožňuje obecnému soudu předestřít v jiné věci (odlišné od té, kde Ústavní soud rozhodnutí zrušil) konkurující úvahy, na jejichž základě s Ústavním soudem povede ústavněprávní justiční dialog. Na straně druhé kasační závaznost vyžaduje bezpodmínečné následování nálezu v téže věci, a to nejen obecnými soudy, ale i Ústavním soudem samotným. Jinak řečeno, i sám Ústavní soud je svým nálezem v téže věci přísně vázán [nálezy ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), body 57 a 58, či nověji ze dne 29. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1638/23, Ing. Brzobohatá a spol., body 44 násl., kde se vysvětluje jediná výjimka z takto pojaté kasační závaznosti].

20. Nálezem IV. ÚS 450/23 zrušil Ústavní soud předchozí usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky. V nálezu uvedl, že těžištěm sporu v řízení před obecnými soudy je otázka, zda mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí (věřitelkou) existuje právní vztah založený smlouvou, nebo bezdůvodným obohacením. Stěžovatelka situaci vykládá tak, že smlouva, kterou podepsala, byla absolutně neplatná, proto má vůči věřitelce závazek z bezdůvodného obohacení. Je tudíž připravena vrátit zbývající jistinu a zákonný úrok z prodlení. Naproti tomu věřitelka vychází z toho, že smlouva je platná, a proto jí vedle zbývající jistiny a zákonného úroku z prodlení náleží ještě smluvní úrok a smluvní pokuta (bod 37). Z odůvodnění dovolání je zřejmé, že "stěžovatelka požadovala po Nejvyšším soudu odpověď na otázku, zda synergický efekt více smluvních ustanovení může vést k závěru, že smlouva jako celek je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Obdobné hodnocení provedl Ústavní soud v nálezech I. ÚS 199/11 a III. ÚS 4084/12, na které stěžovatelka výslovně odkázala, přičemž dodala, že nálezem sp. zn. III. ÚS 4084/12 byla za absolutně neplatnou prohlášena smlouva, která byla méně nevýhodná než ta, již uzavřela ona sama." Nevadilo přitom, že tuto otázku lze rekonstruovat až čtením dovolání jako celku. "Bylo proto povinností Nejvyššího soudu posoudit, zda je dovolání přípustné pro řešení této právní otázky. Neprovedl-li Nejvyšší soud toto posouzení a uzavřel, že jde o pouhou námitku jiné vady řízení, odepřel stěžovatelce přístup k soudu jako jednu ze složek práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny" (nález IV. ÚS 450/23, body 38 až 41).

21. Nejvyšší soud má pravdu, že mu Ústavní soud nálezem IV. ÚS 450/23 neuložil, aby bez dalšího považoval dovolání ve vztahu k otázce, zda "synergický efekt více smluvních ustanovení může vést k závěru, že smlouva jako celek je neplatná pro rozpor s dobrými mravy", za přípustné. Ústavní soud dal závazný pokyn se přípustností dovolání v této otázce pečlivě zabývat. Nejvyšší soud v nyní ústavní stížnosti napadeném usnesení z takto vymezené otázky sice formálně vycházel, posouzení přípustnosti dovolání k této otázce se však z velké části vyhnul a ve výsledku tak nerespektoval závazný názor Ústavního soudu z předchozího nálezu.

22. Nejvyšší soud předně příliš zjednodušil obsah dovolání. Nejvyšší soud se totiž v napadeném usnesení pouze vypořádal s odkazy stěžovatelky na rozsudky Nejvyššího soudu 21 Cdo 1484/2004 a 33 Odo 234/2005 a navázal na to zopakováním závěrů, že neplatnost jednotlivého ustanovení smlouvy nemusí znamenat neplatnost smlouvy jako celku. Tím však posoudil dovolání, jako by v něm stěžovatelka namítala pouze nepřiměřenost ujednání o úrocích, resp. se pouze dovolávala nesouladu s uvedenými dvěma rozsudky. Tak tomu ovšem nebylo, stěžovatelka dále tvrdila, že jde o judikaturou doposud v této podobě nevyřešenou právní otázku (ne)platnosti podobné úvěrové smlouvy, k čemuž snesla celou řadou dalších sporných ujednání, která ve svém komplexu podle stěžovatelky činí smlouvu jako celek neplatnou (tj. poplatek za půjčení jistiny - bod 3 dovolání; smluvní sankce v jejich souvislostech - body 4 až 7; sankce nemajetkového charakteru - bod 8; smluvní pokuty dle stěžovatelky postrádají zákonný smysl a účel, ale směřují jen k obohacení vedlejší účastnice - bod 9 dovolání; na podporu toho, že judikatura Nejvyššího soudu platnost podobné smlouvy doposud nevyřešila, argumentovala též tím, že exekuční soudy dospěly ke zcela jinému závěru, než soudy v nynější větvi řízení). Ostatně právě proto Ústavní soud v prvém nálezu v této věci charakterizoval námitky dovolání jako možný "synergický efekt více smluvních ustanovení".

23. Nálezy I. ÚS 199/11 a III. ÚS 4084/12 (bod 5 shora) pak pochopitelně nepostrádají relevanci jen a pouze proto, že byly vydány k případům posuzovaným podle předchozího občanského zákoníku a dřívější úpravy spotřebitelského úvěru. Výše uvedené závěry nejsou pouhým výkladem podústavního práva, ale obecnými závěry aplikovatelnými i přes změnu právní úpravy. Nový občanský zákoník ani úpravu spotřebitelského úvěru jistě nelze chápat tak, že by najednou připouštěly uzavírání zjevně nespravedlivých úvěrových smluv se spotřebiteli (Ústavní soud však zdůrazňuje, že nehodnotí nyní spornou smlouvu a neříká, že právě na tuto smlouvu dopadají závěry právě uvedené judikatury).

24. Závěrem, a nad rámec důvodů pro zrušení usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud dodává, že v nynější věci je před obecnými soudy "ve vzduchu" otázka souladu úvěrové smlouvy se Směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (nad rámec důvodů kasace proto, že Ústavní soud odmítl námitku založenou na zmíněné směrnici v bodu 22 nálezu IV. ÚS 450/23 jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka touto směrnicí v řízení před obecnými soudy neargumentovala). Ústavní soud proto připomíná, že podle dlouhodobé a ustálené judikatury Soudního dvora EU k uvedené směrnici mají obecné soudy širokou povinnost zkoumat z úřední povinnosti platnost smluvních ujednání, které spadají pod uvedenou směrnici (srov. např. rozsudky ze dne 27. 6. 2000, spojené věci C-240/98 až C-244/98, Océano Grupo Editorial, body 28-29, a ze dne 4. 6. 2009, C-243/08, Pannon GSM, bod 32, a rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 9. 11. 2010, C-137/08, VB Pénzügyi Lízing, bod 49, nejnověji pak rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 4. 2024, C-173/23, Air Europa Líneas Aéreas). Otázka dopadů neplatnosti ujednání na celou smlouvu se přitom posuzuje odlišně od obecné úpravy neplatnosti (čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS a s ním související judikatura, např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. 10. 2019, C-260/18, Dziubak, body 38 násl. a body 58 násl.).


VII.
Závěr

25. Vyhnul-li se Nejvyšší soud z velké části posouzení přípustnosti dovolání, jak to v nálezu IV. ÚS 450/23 vymezil Ústavní soud, porušil tím stěžovatelčino právo na přístup k soudu chráněné v čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně tím porušil závaznost nálezu v téže věci (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

26. Ústavní soud proto ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Nejvyšší soud tak v novém rozhodnutí plně zohlední závěry nynějšího nálezu, především posoudí otázku přípustnosti dovolání ohledně platnosti smlouvy o úvěru nejenom se zřetelem k nepřiměřenosti ujednání o úrocích, ale též se zřetelem ke komplexu dalších problematických ujednání v dovolání uvedených - dle názoru stěžovatelky, tak jak jej prezentovala v dovolání, tato otázka v této podobě judikaturou Nejvyššího soudu doposud řešena není (viz bod 22 shora).

27. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť v návaznosti na zrušení usnesení Nejvyššího soudu a s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů mu již dále nepřísluší přezkoumávat napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu. Tento přezkum bude nyní v kompetenci Nejvyššího soudu, který bude muset o dovolání znovu rozhodnout. Ústavní stížnost proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu je tak procesním prostředkem předčasným (shodně nález IV. ÚS 450/23, bod 44).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. září 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu