I.ÚS 1509/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky ASTRO CAPITAL a. s., Na Pankráci 1618/30, Praha 4, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2024 č. j. 7 Afs 2/2024-24, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka, takto:

Odůvodnění

1. Stěžovatelka namítá, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jejího základního práva zaručeného čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení stěžovatelka spatřuje v tom, že Nejvyšší správní soud její kasační stížnost odmítl na základě nepravdivých tvrzení a v napadeném usnesení se nevypořádal s podáními, která stěžovatelka a její zástupce vůči Nejvyššímu správnímu soudu učinili.

2. Z obsahu ústavní stížnosti, z přiložených listin a z napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka před správními soudy domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, které zamítlo její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ohledně doměření daně z přidané hodnoty. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 5 Af 22/2020-115 ze dne 2. 1. 2024 rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu potvrdil.

3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dne 14. 1. 2024 blanketní kasační stížnost. Nejvyšší správní soud usnesením doručeným dne 31. 1. 2024 vyzval stěžovatelku k doplnění kasační stížnosti ve lhůtě jednoho měsíce. Dne 13. 2. 2024 informoval zástupce stěžovatelky Nejvyšší správní soud, že na základě plné moci bude stěžovatelku zastupovat v řízení a že stěžovatelka platí soudní poplatek za podání kasační stížnosti. Současně uvedl, že blanketní kasační stížnost doplní. Dne 6. 3. 2024 stěžovatelka zaslala doplnění kasační stížnosti, které bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno dne 8. 3. 2024, v němž mimo jiné požadovala prominutí zmeškání lhůty pro doplnění kasační stížnosti z důvodu změny právního zastoupení. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost napadeným usnesením ze dne 12. 3. 2024 odmítl, jelikož stěžovatelka nevymezila konkrétní a věcně projednatelné důvody ve stanovené lhůtě s tím, že k opožděnému doplnění kasační stížnosti nelze přihlížet.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud v usnesení ignoroval její žádost o prodloužení lhůty k doplnění blanketní kasační stížnosti, kterou podala z důvodu hledání vhodného advokáta. Nejvyšší správní soud rovněž nezohlednil podání zástupce stěžovatelky ze dne 13. 2. 2024, ve kterém reflektoval všechny body výzvy Nejvyššího správního soudu s příslibem doplnění kasační stížnosti. Dle stěžovatelky jsou tedy nepravdivá tvrzení, že kasační stížnost nebyla doplněna a nebyla podána žádost o prodloužení lhůty. Jelikož byla kasační stížnost odmítnuta z těchto (podle ní neexistujících) důvodů, došlo tím k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, a napadené usnesení by mělo být zrušeno.

5. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou, splňující veškeré požadované náležitosti a podanou oprávněnou stěžovatelkou, která je řádně zastoupena advokátem, po vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany práv, které měla stěžovatelka k dispozici.

6. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

7. Z čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatelka dovolává, vyplývá právo domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Tento postup je zákonodárcem upraven v procesních předpisech podústavního práva. Pokud ten, kdo se na soud obrací, takto stanovený postup dodrží, soud je o jeho právu povinen rozhodnout (např. přiměřeně nález sp. zn. III. ÚS 3045/17). V opačném případě se může jednat o odepření práva na přístup k soudu, a to i v případě rozhodování o přípustnosti kasační stížnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 623/23). Obdobný důsledek může též nastat, pokud rozhodnutí postrádá logicky konzistentní a úplné odůvodnění (např. nález sp. zn. I. ÚS 4093/17).

8. Výše uvedené však nemá za důsledek protiústavnost každého postupu soudu, který je v rozporu s ustanovením příslušného procesního předpisu. Aby porušení nabylo intenzity protiústavnosti, musí spočívat v nerespektování či nesprávném posouzení relevance základního práva (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02, III. ÚS 3725/13 a I. ÚS 1083/16). Ústavní soud zároveň nepřezkoumává každý nedostatek či pochybení v řízení izolovaně, hledí zejména na to, jaký vliv měly případné vady na řízení jako celek (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2235/16).

9. Ústavní soud neshledal, že by postup Nejvyššího správního soudu byl v rozporu s ústavními garancemi vyplývajícími z čl. 36 Listiny či čl. 6 Úmluvy. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší správní soud ignoroval její žádost ze dne 14. 1. 2024, kterou se domáhala prodloužení lhůty pro doplnění kasační stížnosti. Z listin přiložených k ústavní stížnosti ani z napadeného rozhodnutí však nelze dovodit, že by takovou žádost podala. Uvedeného dne podala stěžovatelka blanketní kasační stížnost, ve které uvedla, že kasační stížnost bude "doplněna v co nejkratším možném termínu". Její podání ze dne 14. 1. 2024 Nejvyšší správní soud nemohl posoudit jako žádost o prodloužení lhůty v okamžiku, kdy jí tato lhůta ještě nebyla stanovena - tak se stalo až na základě výzvy doručené stěžovatelce dne 31. 1. 2024.

10. Ani podání zástupce stěžovatelky ze dne 13. 2. 2024 nelze interpretovat jako žádost o prodloužení lhůty pro doplnění kasační stížnosti. Ohledně doplnění kasační stížnosti ve zmíněném podání zástupce pouze informuje, že doplnění dodá. Zároveň v tomto podání rekapituluje obsah výzvy doručené stěžovatelce dne 31. 1. 2024, včetně povinnosti doplnit blanketní kasační stížnost ve lhůtě jednoho měsíce, ale o možném pozdějším doplnění se ani náznakem nezmiňuje. Ani jedno včasně učiněné podání vůči Nejvyššímu správnímu soudu tedy formálně označenou žádost o prodloužení lhůty neobsahuje a nelze ji v nich vyčíst ani dle jejich obsahu. Z obou je naopak zřejmé, že stěžovatelka hodlá svou blanketní stížnost doplnit včas.

11. Až v závěru doplnění kasační stížnosti ze dne 6. 3. 2024 stěžovatelka žádá o prominutí zmeškání lhůty pro doplnění kasační stížnosti, ale neopírá se o žádné zákonné ustanovení. Ustanovení § 106 odst. 3 soudního řádu správního ovšem určuje, že lhůtu pro doplnění kasační stížnosti je možné pouze prodloužit, nikoliv prominout, a to pouze v případě včasného podání žádosti. Jelikož bylo doplnění kasační stížnosti podáno až po 29. 2. 2024, kdy marně uplynula stanovená lhůta, Nejvyšší správní soud již nemohl k posledně zmíněnému podání přihlédnout. Nejvyšší správní soud zároveň rozhodl v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. např. jeho usnesení č. j. 2 As 28/2009-28, následované např. usnesením č. j. 9 Azs 2/2022-43 či usnesením č. j. 5 As 309/2021-21) i ustálenou judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 138/06, dále např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2597/13), na jejíž část v napadeném usnesení odkázal.

12. Ústavnímu soudu neuniklo, že by se na žádost stěžovatelky v (opožděném) doplnění kasační stížnosti sice dalo hledět také jako na žádost o prominutí zmeškání lhůty podle § 40 odst. 5 soudního řádu správního (např. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 95/2005-110 nebo č. j. 1 As 164/2023-54). Proto by se Nejvyššímu správnímu soudu dalo vytknout, že se v napadeném usnesení výslovně s touto žádostí nevypořádal a formálně (samostatným výrokem) ji nezamítl. Je totiž povinností všech soudních orgánů, aby podání posuzovaly podle jejich obsahu a nelpěly na mechanickém výkladu procesních předpisů (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 475/13, I. ÚS 3106/13 nebo III. ÚS 3207/20).

13. Toto dílčí pochybení Nejvyššího správního soudu však nelze hodnotit jako ústavně relevantní vadu, která by vedla k nepřijatelnému omezení stěžovatelčina práva na přístup k soudu. Nejvyšší správní soud stěžovatelku řádně poučil o následku uplynutí lhůty pro doplnění kasační stížnosti, obeznámenost s nutností doplnit kasační stížnost včas projevil zástupce stěžovatelky v podání ze dne 13. 2. 2024. Ve smyslu výše provedených obecných úvah tak Nejvyšší správní soud jednal v souladu se základními garancemi práva na přístup soudu.

14. Ústavní soud proto už jen dodává, že důvody, pro které stěžovatelka požadovala prominutí zmeškání lhůty, nejsou tak vážné, jak vyžaduje zákonná úprava a výše citovaná judikatura. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu musí vážné omluvitelné důvody pro prominutí zmeškání lhůty dosahovat takové intenzity, aby stěžovatelům (resp. jejím zástupcům) zcela znemožnily podání učinit. V minulosti šlo například o hospitalizaci jednatele společnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 114/2022-23) či výpadek elektronických komunikací (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 83/2015-37). V současném případě měl zástupce stěžovatelky po udělení plné moci 16 dní na doplnění kasační stížnosti, případně podání včasné žádosti o prodloužení lhůty pro její doplnění. Bylo na něm, aby před převzetím právního zastoupení vyhodnotil, zda má prostor se věcí adekvátně zabývat a doplnit kasační stížnost včas. Potenciální pochybení zástupce však rovněž není vážným omluvitelným důvodem pro prominutí lhůty stěžovatelce (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 207/2022-18). Stěžovatelka v doplnění kasační stížnosti ze dne 6. 3. 2024 vyjma změny právního zastoupení neuvedla žádný další (natož naléhavý) důvod, proč by jí lhůta měla být prominuta.

15. Jelikož by i v případě výslovného vypořádání se s žádostí stěžovatelky Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nedostatek podmínek v řízení (ani jeden včas uplatněný stížnostní bod), zjištěné dílčí pochybení nevedlo k méně příznivému rozhodnutí pro stěžovatelku ani nemělo na výsledek řízení žádný vliv. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení a jemu předcházející postup Nejvyššího správního soudu obstojí a nevyžadují jeho zásah (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 602/19, IV. ÚS 4159/19, III. ÚS 3369/21 či III. ÚS 89/22).

16. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2024


Jan Wintr, v. r.
předseda senátu