I.ÚS 2250/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Dr. Karla Červeného, zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1312/2024-329 ze dne 10. července 2024 a proti výrokům IV a VI rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 212/2022-272 ze dne 12. prosince 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení takto:

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít nepřevedením na stěžovatele jím požadovaných nemovitostí jako náhradních pozemků v rámci restituce a tím, že vedlejší účastnici bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Karlových Varech domáhal nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice uzavřít s ním smlouvu o převodu v žalobě specifikovaných pozemků jako pozemků náhradních za nevydaný nemovitý majetek. Okresní soud rozsudkem č. j. 15 C 145/2021-125 ze dne 12. 5. 2022 žalobě zčásti vyhověl (výrok I), zčásti žalobu zamítl, jelikož požadované pozemky neshledal vhodné k převodu (výrok II).

3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 64 Co 212/2022-272 ze dne 12. 12. 2023 prvostupňové rozhodnutí částečně změnil, částečně potvrdil. Konkrétně napadeným výrokem IV krajský soud potvrdil výrok II rozsudku okresního soudu v části, v níž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu pozemku č. X v k. ú. Horní Blatná. Napadeným výrokem VI pak krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 307 605 Kč.

4. Proti výroku IV a VI podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. K výroku IV Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, neboť nárokovaný pozemek navazuje na zastavěnou část obce, dle územního plánu obce je veden jako plocha zastavěného bydlení a obec již zažádala o jeho směnu. Zachování veřejného vlastnictví dotčeného pozemku usnadní realizaci zamýšlené výstavby sloužící rozvoji obce, pročež je namístě restituční nárok stěžovatele uspokojit vydáním jiného pozemku. Proti výroku VI je pak dovolání nepřípustné ze zákona, jelikož jde o výrok o nákladech řízení.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že u pozemku parc. č. X v k. ú. Horní Blatná nejsou dány žádné zákonné překážky převodu. Metodika vedlejší účastnice vydání pozemku určeného k zastavění nevylučuje, vedlejší účastnice navíc nemá pověření k výstavbě bydlení, a realizace stavby by tak byla možná jen po převodu na komerční subjekt, který ale nesmí být před stěžovatelem zvýhodňován. Pozemky určené k bydlení jsou nadto vyjmuty z možnosti bezúplatného převodu na obce.

6. Pokud se týče výroku o nákladech řízení, stěžovatel uvádí, že byl úspěšný před soudy obou stupňů, a poukazuje na judikaturu, podle níž je-li účastníkem řízení stát, který je personálně a finančně vybaven k hájení svých zájmů, nenáleží mu náhrada nákladů právního zastoupení advokátem. Posuzovaná věc spadá přímo do oblasti činnosti vedlejšího účastníka, přičemž množství sporů je dáno neschopností státu uspokojit restituční nároky oprávněných.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nevykonává všeobecný dozor nad rozhodovací činností obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci. Do jejich rozhodování zasáhne pouze v případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. V tomto případě žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nevyšlo najevo.

9. Závěr soudů, že pozemek parc. č. X v k. ú. Horná Blatná není vhodný pro převod na stěžovatele, je dostatečně a logicky odůvodněn a odpovídá ustálené judikatuře, na kterou Nejvyšší soud v napadeném usnesením poukázal. Ústavní soud proto pro stručnost na napadená rozhodnutí - a zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu - odkazuje. Argumenty stěžovatele nic nemění na soudy zdůrazněném veřejném zájmu na rozvoji města (k němuž může teoreticky dojít i prostřednictvím soukromého stavebníka), pro který je stěžovatelův nárok žádoucí uspokojit jinými pozemky. Nejde zde o zvýhodňování jiných subjektů na úkor stěžovatele jako restituenta, ale o převážení veřejného zájmu. Stěžovatel navíc pomíjí, že obec již podnikla kroky k získání pozemku do svého vlastnictví (a to směnou za jiné, nikoli tedy bezúplatně), otázky pověření vedlejší účastnice k výstavbě či údajného převodu pozemku na komerční subjekt jsou tak irelevantní.

10. Pokud se týče nákladů řízení, stěžovatel byl opravdu v řízení úspěšný, ale pouze částečně, z větší části byla úspěšná vedlejší účastnice, rozhodnutí o nákladech řízení tento poměr reflektuje. Stěžovatel má dále pravdu, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu obvykle není důvod přiznávat státu náhradu nákladů spojených se zastoupení advokátem. Zdaleka to však neplatí bezvýhradně. Právě ze stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3790/19 ze dne 23. 6. 2020 (N 135/100 SbNU 484) ostatně vyplývá, že jedním z důvodu přiznání náhrady nákladů řízení státu může být i excesivní postup žalobce jako restituenta.

11. Právě tím krajský soud v posuzované věci své rozhodnutí o nákladech odůvodnil, aniž by stěžovatel jeho závěry v tomto směru dokázal zpochybnit. Krajský soud uvedl, že stěžovatel vede s vedlejší účastnicí velké množství sporů, své nároky k pozemkům opakovaně mění, žaloby bere zpět, i když mu je soudem prvního stupně vyhověno (s vysvětlením, že hodnotu pozemků špatně vyhodnotil) apod. Svou žalobní strategií tak nad míru obvyklou zatěžuje kapacitu vedlejší účastnice, která pak není schopna řešit tyto věci za pomoci vlastního aparátu. Ve světle těchto i dalších krajským soudem zmíněných okolností (viz body 8 a 12 napadeného rozsudku) nelze považovat rozhodnutí o nákladech řízení za neústavní.

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti, proto o něm Ústavní soud samostatně nerozhodoval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu