IV.ÚS 2308/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PRONER, s. r. o., sídlem Boženy Němcové 1157/9, Litoměřice, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem, sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. května 2025 č. j. 17 Co 35/2025-133 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 8 C 9/2023-114, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti R-built, s. r. o., sídlem Radovesice 169, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v rozsahu nákladových výroků s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 a 90 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se domáhala po vedlejší účastnici neuhrazené ceny za zpracované projektové dokumentace. Po provedeném dokazování Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici specifikovaná plnění (I. výrok), co do částky 543 223,12 Kč a co do částky 484 978,39 Kč (z důvodu zpětvzetí žaloby) řízení zastavil (II. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 218 830 Kč (III. výrok). O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud ve prospěch zcela úspěšné stěžovatelky, avšak nepřiznal jí náhradu nákladů řízení za několik úkonů právní služby (náhradu nákladů řízení přiznal jen za jednu předžalobní výzvu k plnění, nepřiznal náhradu nákladů řízení za celkem čtyři porady s právním zástupcem, neboť tyto porady stěžovatelka podle okresního soudu řádně nedoložila a dále jí nepřiznal náhradu nákladů řízení za několik úkonů v podobě sdělení, neboť nešlo o úkony právní služby, za něž lze přiznat náhradu nákladů).

3. Proti III. výroku rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shledal v malém, resp. minimálním, rozsahu důvodným, a proto napadeným usnesením změnil III. výrok okresního soudu a vedlejší účastnici uložil povinnost stěžovatelce zaplatit na náhradu nákladů řízení částku 229 441,70 Kč (I. výrok) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění usnesení krajský soud zejména zdůraznil správný závěr okresního soudu, že náhradu nákladů řízení lze přiznat jen za účelně vynaložené úkony právní služby, přičemž takovým úkonem je pouze jedna předžalobní výzva před podáním žaloby. Pokud se týká čtyř porad mezi stěžovatelkou a jejím právním zástupcem, ani podle krajského soudu není ze stěžovatelkou předloženého potvrzení o jejich konání zřejmé, co během těchto porad o časové dotaci 75 až 80 minut bylo řešeno, a proto tyto konkrétní porady nelze vyhodnotit jako účelně vynaložené úkony právní služby. Okresní soud také podle krajského soudu nepochybil, pokud stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů za sdělení ze dne 13. 9. 2023, kdy právní zástupce stěžovatelky soudu sděloval stav mimosoudního jednání. V této souvislosti krajský soud upozornil, že výzvě okresního soudu o sdělení stavu mimosoudního jednání předcházela žádost stěžovatelky o odročení jednání s tím, že bude probíhat mimosoudní jednání a po jeho skončení bude soud sama informovat o jeho výsledku. Jde-li o podání, jímž stěžovatelka reagovala na výzvu soudu k přesnému vyčíslení úroků z prodlení, a reakci na sdělení soudu o možném přerušení řízení, okresní soud podle krajského soudu pochybil, pokud za tyto dva úkony stěžovatelce náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť v tomto případě šlo o úkony právní služby podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka upozorňuje, že za řízení před okresním soudem žádala přiznat náhradu nákladů řízení v celkové částce 324 076,75 Kč, avšak ovšem okresní soud ji přiznal toliko částku 218 830 Kč. Krajský soud jejímu odvolání částečně vyhověl a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 229 441,70 Kč. Krajský soud pochybil, neboť mezi odesláním první a druhé předžalobní výzvy se staly splatnými další faktury, které vedlejší účastnicí nebyly uhrazeny. Stěžovatelka rovněž řádně doložila konání čtyř porad se svým právním zástupcem, přičemž jejich obsah více specifikovat nemohla, neboť by tím došlo ve smyslu nálezu ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 889/10 (N 237/59 SbNU 405) k porušení důvěry mezi ní a jejím právním zástupcem a k porušení mlčenlivosti advokáta. Stěžovatelka má také právo reagovat na výzvu soudu a bez ohledu na to, jaký je rozsah takového úkonu, tato reakce musí být považována za úkon právní služby. Uvedenou argumentaci stěžovatelka uplatňovala již před obecnými soudy, které na ni řádně nereagovaly, což je opět v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka odkazuje.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

6. Požaduje-li stěžovatelka zrušení III. výroku rozsudku okresního soudu, který byl krajským soudem změněn, není Ústavní soud k rozhodování o ústavnosti změněného výroku příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

8. V posuzované věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Jde tedy o věc, ke které se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu [srov. např. nálezy ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18 (N 155/96 SbNU 31), bod 15., nebo ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20 (N 174/108 SbNU 120), bod 20.]. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34., nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 27.].

9. S ohledem k výše uvedené zdrženlivosti při posuzování rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší, aby přezkoumával počet úkonů (včetně jejich účelnosti), na základě kterých obecné soudy stěžovatelce přiznaly náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že obecné soudy se jednotlivými úkony právní služby, za něž měla být stěžovatelce přiznána náhrada nákladů, pečlivě zabývaly. V konkrétnostech Ústavní soud dodává, že předžalobní výzva má být zaslána před podáním návrhu na zahájení řízení, nikoliv při rozšíření návrhu již probíhajícího řízení. Účelem předžalobní výzvy je dát dlužníkovi poslední šanci splnit svou povinnost ještě před zahájením soudního řízení tak, aby k zahájení soudního řízení vůbec nemuselo dojít. Je-li soudní řízení zahájeno, z povahy věci postrádá jakákoliv další předžalobní výzva smyslu. Ústavní soud rovněž akceptuje, pokud obecné soudy stěžovatelce nepřiznaly náhradu nákladů řízení za čtyři porady s jejím právním zástupcem. Potřebnost a účelnost těchto porad stěžovatelka v ústavní stížnosti přesvědčivě nevysvětlila, argumentace ztrátou důvěry mezi stěžovatelkou a jejím právním zástupcem a povinností mlčenlivosti advokáta je zjevně nedostatečná. Také nepřiznání náhrady nákladů za úkon, kterým stěžovatelka soudu sdělovala výsledek jednání o smíru s vedlejší účastnicí, krajský soud ústavně souladným způsobem posoudil. Vysvětlil, že původně to měla být stěžovatelka (resp. její právní zástupce), která měla i bez výzvy soud o výsledku mimosoudního jednání informovat, neboť žádala o odročení soudního jednání právě za účelem pokusu o smírné jednání mezi stranami. K tomu lze doplnit, že sdělení o tom, že se strany sporu na smíru nedohodly, nevyžaduje přílišnou právní erudici a nemusí a nebývá nijak obsáhlé, ani touto perspektivou nelze takové sdělení vnímat jako úkon právní služby.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu