TOŽIČKOVÁ proti České republice

Ve věci Tožičková proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení

            María Elósegui, předsedkyně,
            Kateřina Šimáčková,
            Gilberto Felici,
            Andreas Zünd,
            Diana Sârcu,
            Sébastien Biancheri,
            Nicholas Emiliou, soudci,

a Victor Soloveytchik, tajemník sekce,

S ohledem na:

stížnost (č. 21512/23) proti České republice podanou k Soudu dne 18. května 2023 podle článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) českou občankou paní Alexandrou Tožičkovou („stěžovatelka“);

rozhodnutí oznámit stížnost české vládě („vláda“);

stanoviska účastníků řízení;

po poradě konané dne 5. května 2026,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ÚVOD

1.  Věc se týká zajištění novinářky během protestu, v důsledku čehož jí bylo znemožněno zpravodajsky pokrýt průběh akce a postup policie (článek 10 Úmluvy).

SKUTKOVÝ STAV

2.  Stěžovatelka se narodila v roce 1977 a žije v Praze. Byla zastoupena panem P. Uhlem, advokátem.

3.  Vládu zastupoval její zmocněnec pan P. Konůpka z Ministerstva spravedlnosti.

4.  Skutkové okolnosti předestřené účastníky řízení lze shrnout následovně.

5.  Dne 5. září 2020 doprovázela stěžovatelka jako novinářka protest v blízkosti hnědouhelného lomu. Byla označena reflexní vestou, držela se stranou a protestu se neúčastnila. Během průvodu část protestujících nerespektovala cedule se zákazem vstupu a neoprávněně vstoupila do prostoru lomu. Stěžovatelka je následovala, aby mohla pokračovat v dokumentování události.

6.  Policisté následně vyzvali protestující k opuštění lomu, a jelikož výzva nebyla respektována, přikročili k jejich zajišťování. Stěžovatelka byla rovněž vyzvána k opuštění území lomu, stejně jako ostatní novináři. Odmítla uposlechnout s odvoláním na svou roli novinářky a vykonávanou veřejnou kontrolu. Policisté následně dali stěžovatelce na výběr mezi opuštěním lomu a zajištěním její osoby.

7.  Stěžovatelka tvrdila, že její přítomnost na místě je nezbytná z důvodu veřejného zájmu na dokumentaci průběhu protestu a postupu policie. Byla tedy z lomu vyvedena, zajištěna a asi po dvou hodinách propuštěna; po dobu jejího zajištění jí bylo zakázáno pořizovat videozáznam.

8.  Dne 7. září 2020 došlo k uveřejnění článku stěžovatelky, ve kterém popsala průběh protestu, včetně postupu policie v lomu, a text doprovodila fotografiemi.

9.  Dne 30. října 2020 stěžovatelka podala správní žalobu, v níž se domáhala určení, že zásah do jejích práv byl nezákonný.

10.  Podle rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 30. září 2021 bylo v první řadě nutno zohlednit tu podstatnou skutečnost, že stěžovatelka byla v době zásahu v pozici novinářky dokumentující průběh ekologicky zaměřené demonstrace, a posoudit, zda omezení jejího práva na svobodu projevu obstojí v testu nastíněném Ústavním soudem (viz § 21 níže).

Jelikož stěžovatelka byla na místě protestu viditelně označena jako novinářka a držela se stranou od protestujících, tedy svou přítomností nikoho neohrožovala a nebránila policistům ve výkonu jakékoliv činnosti, dospěl městský soud k závěru, že jí adresovaná výzva k opuštění místa protestu nebyla přiměřená. Měl však za to, že neuposlechnutí této výzvy ze strany stěžovatelky, která měla být (na základě presumpce zákonnosti správních úkonů) považována za zákonnou až do přijetí případného opačného rozhodnutí, opravňovalo policii k překonání stěžovatelčina pasivního odporu, a to na základě ustanovení § 26 odst. 1 písm. f) a § 114 zákona o policii; podle názoru soudu tedy přenesení stěžovatelky na místo zajištění a její následné zajištění, které bylo reakcí na neuposlechnutí výzvy, nebyly excesivní. Závěrem soud uznal, že zákaz pořizování videozáznamů v době stěžovatelčina zajištění neměl zákonný podklad, a jednalo se tedy o nezákonný zásah.

11.  Dne 8. března 2022 Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu potvrdil. Upozornil, že v projednávané věci nebyla výzva policistů k opuštění místa na první pohled zjevně nezákonná ani nepředstavovala zneužití oprávnění, jelikož policie takto reagovala na potenciálně protiprávní jednání, spočívající ve vstupu nepovolané osoby do lomu (viz § 19 níže); teprve ex post bylo při soudním přezkumu zjištěno, že novinář vykonávající svou profesi nemohl takový přestupek spáchat a že za těchto okolností byla výzva novinářům k opuštění místa nepřiměřená.

Nejvyšší správní soud připomněl, že osoby jsou povinny se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor; navíc podle něj nelze ze svobody projevu vyvozovat obecnou exempci novinářů z povinností uložených právním řádem. Rozhodl, že stěžovatelka byla povinna uposlechnout výzvy policie podle § 43 zákona o policii, i když byla později konstatována její nezákonnost z důvodu nedodržení požadavku přiměřenosti; neuposlechnutím výzvy porušila stěžovatelka § 114 tohoto zákona, což opravňovalo policisty ji na základě § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii zajistit. Jelikož zajištění stěžovatelky trvalo pouze krátkou dobu a nebyla jí způsobena žádná újma, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že zajištění stěžovatelky nebylo nepřiměřené.

12.  Ústavní soud usnesením I. ÚS 1212/22 ze dne 10. ledna 2023 odmítl ústavní stížnost stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost. Konstatoval, že správní soudy při rozhodování přihlédly ke všem relevantním okolnostem včetně faktu, že stěžovatelka vykonávala na místě svou práci novinářky. Ústavní soud považoval za dostatečně odůvodněný závěr soudů, že stěžovatelka byla povinna uposlechnout výzvy policie a že její zajištění po neuposlechnutí výzvy nebylo nepřiměřené ani excesivní, jelikož se jednalo o zónu se zákazem vstupu. Uzavřel, že právo stěžovatelky zpochybnit a vyvrátit předpokládanou zákonnost předmětné výzvy nebylo dotčeno.

RELEVANTNÍ PRÁVNÍ RÁMEC A PRAXE

I.        Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky

13.  Podle § 11 písm. c) je policista povinen postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem.

14.  Podle § 26 odst. 1 písm. f) je policista oprávněn zajistit osobu, která byla přistižena při jednání, které má znaky přestupku, je-li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění věci.

15.  Podle § 43 vyžaduje-li to splnění konkrétního úkolu policie, je policista oprávněn přikázat každému, aby po nezbytnou dobu nevstupoval na policistou určené místo, po nezbytnou dobu se nezdržoval na určeném místě, nebo po nezbytnou dobu setrval na určeném místě, hrozí-li závažné ohrožení života nebo zdraví.

16.  Podle § 51 je policista oprávněn použít při zákroku donucovací prostředek a zbraň, k jejichž používání byl vycvičen.

17.  Podle § 114 je každý povinen bez zbytečného odkladu uposlechnout výzvy anebo pokynu nebo vyhovět žádosti policie nebo policisty. Nelze-li účelu výzvy, pokynu nebo žádosti dosáhnout pro odpor osoby, je policista oprávněn tento odpor překonat.

II.       Zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích

18.  Podle § 5 odst. 1 písm. a) se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci.

III.      Zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon)

19.  Podle § 40a odst. 1 písm. a) se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že neoprávněně vnikne do důlního díla nebo do území, ve kterém je vykonávána hornická činnost nebo činnost prováděná hornickým způsobem nebo do poddolovaného území, kam je vstup zakázán.

IV.     Relevantní judikatura Ústavního soudu

20.  Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 263/97 ze dne 6. ledna 1998 konstatoval, že občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným, a to zákonným způsobem.

21.  V nálezu sp. zn. I. ÚS 394/04 ze dne 27. září 2005 Ústavní soud připomněl, že jakékoli omezení práva shromažďovat a rozšiřovat informace lze stanovit pouze zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné; takové výjimky ze základního práva na svobodu projevu je třeba vykládat restriktivně.

22.  Ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1849/08 Ústavní soud shledal, že výkon veřejné moci nemůže být prostým uplatněním formálně předvídaného oprávnění orgánu veřejné moci bez toho, že by byl vysledovatelný zákonem předvídaný a racionální účel. Zvolený způsob výkonu veřejné moci, který s sebou nese zásah do základních práv osob, musí též vždy obstát z hlediska principu proporcionality.

23.  Ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 2593/23 ze dne 1. srpna 2024 Ústavní soud odmítl námitku stěžovatele, že se svým nenásilným jednáním (spočívajícím v odmítnutí opustit prostory úřadu) nedopustil ani přestupku, pouze naplňoval svá práva, a stěží se tak mohl dopouštět vážného narušení veřejného pořádku. Zdůraznil, že neuposlechnutí výzvy nemůže odůvodnit naplňováním svých práv, a uzavřel, že zásah strážníků městské policie byl v daném případě zákonný.

V.      Judikatura Nejvyššího správního soudu

24.  Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 1 As 63/2011 ze dne 17. srpna 2011 shledal, že neuposlechnutí výzvy policistů v souvislosti s údajným překročením jejich pravomocí jen na základě subjektivní úvahy, že se jedná o výzvu nesprávnou, představuje nikoli bezvýznamné ohrožení jednoho z pravidel fungování demokratické společnosti a v tomto smyslu se jedná o přestupek.

25.  Ve svém rozsudku sp. zn. 6 As 255/2014 ze dne 25. května 2015 se Nejvyšší správní soud vyjádřil k nárokům kladeným na policisty při zásazích v terénu. Měl za to, že nelze akceptovat, aby užití donucovacích prostředků představovalo standardní policejní reakci na jakékoliv porušení zákona. Na druhou stranu shledal, že policie si musí zachovat vysokou míru akceschopnosti při ochraně práv osob a veřejného pořádku. Nelze proto klást na policejní rozhodování v terénu nadměrné a nerealistické požadavky, neboť to by mohlo mít do budoucna rdousící dopad na policejní iniciativu. Konstatoval, že pro závěr o oprávněnosti zásahu by nestačilo, pokud by byl odůvodněn jen snahou policie neztratit tvář a vynutit splnění neadekvátního nebo nerozumného ultimáta.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

I.        K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 10 ÚMLUVY

26.  Stěžovatelka namítala, že její zajištění policií následující po výzvě, později soudy označené za nezákonnou, kvůli němuž jí bylo znemožněno zdokumentovat průběh protestu, znamenalo zásah do jejího práva na svobodu projevu. Dovolávala se článku 10 Úmluvy, který zní následovně:

„1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. (...)

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“ 

A.  K přijatelnosti

27.  Vláda namítá, že stěžovatelka u správních soudů částečně uspěla, tudíž její námitky týkající se zásahu policie byly z pohledu článku 10 Úmluvy již posouzeny a u dvou policejních opatření byla shledána jejich nezákonnost. Uvedla, že k úplnému zhojení újmy stěžovatelka mohla a měla využít i vnitrostátní kompenzační prostředek nápravy dle zákona č. 82/1998 Sb. Jelikož tak neučinila, nevyčerpala podle názoru vlády dostupné vnitrostátní prostředky nápravy.

28.  Stěžovatelka neuplatnila nárok na odškodnění, jelikož dle svého tvrzení neutrpěla majetkovou ani nemajetkovou újmu.  Namítala pouze zásah do výkonu svého práva na svobodu projevu, proti čemuž řádně brojila před vnitrostátními soudy.

29.  Soud konstatuje, že stěžovatelka se u příslušných soudů řádně domáhala vyslovení nezákonnosti předmětného zásahu. Ty však shledaly porušení jejích práv pouze v souvislosti s výzvou k opuštění lomu a s tím, že během svého zajištění nemohla pořizovat videozáznam, nikoli však v souvislosti se zajištěním jako takovým. Přímým důsledkem tohoto opatření přitom bylo to, že stěžovatelka nemohla vykonávat svou novinářskou činnost. Za těchto podmínek Soud shledává, že stěžovatelka ve vztahu k uplatněným stížnostním námitkám využila vnitrostátní prostředky nápravy. Kromě toho je třeba poznamenat, že jelikož vnitrostátní soudy neshledaly nezákonnost předmětného zajištění, stěžovatelka se nemohla domáhat zadostiučinění, resp. náhrady škody na základě zákona č. 82/1998 Sb. a dosáhnout tak nápravy porušení, které namítá před Soudem. Námitku vlády je proto třeba odmítnout.

30.  Soud konstatuje, že tato stížnostní námitka není zjevně neopodstatněná a není nepřijatelná ani z jiných důvodů uvedených v článku 35 Úmluvy. Proto musí být prohlášena za přijatelnou.

B.   K odůvodněnosti

1.   Tvrzení účastníků řízení

31.  Stěžovatelka uznala, že přístup do lomu byl z bezpečnostních důvodů veřejnosti zakázán; vysvětlila však, že v den protestu nebyl tento lom v provozu, a proto nehrozilo žádné bezpečnostní riziko. Uvedla, že vykonávala svou novinářskou činnost a byla jako novinářka jasně označena, nacházela se stranou od protestujících a nebránila zásahu bezpečnostních složek. Tvrdila proto, že předmětné zajištění představovalo svévolný zásah do výkonu její svobody projevu a nemohlo sledovat žádný z legitimních cílů, které by takové omezení této svobody ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy odůvodňovaly.

32.  Stěžovatelka namítala, že její zajištění je třeba posuzovat samostatně, a nikoli jako pouhý výkon policejní výzvy k opuštění místa. Podle ní z vnitrostátního práva i z rozhodnutí vydaných v této věci vyplývá, že výzva a zajištění jsou odlišná opatření, která vyžadují samostatné posouzení. Dodala, že zajištění není automatickým následkem v případě neuposlechnutí výzvy, ale záleží na uvážení policie. Podle ní výzva policistů, která byla již od počátku nezákonná a jejímž účelem bylo zabránit nezávislým novinářům v dokumentování událostí, nemůže odůvodnit omezení svobody projevu.

33.  Stěžovatelka dále tvrdila, že v daném případě jednala v souladu se zákonem, s ohledem na zvláštní povinnosti a odpovědnost, které jí jako novinářce přísluší, a při dodržení etických zásad svého povolání. Upřesnila, že měla v úmyslu zajistit mediální pokrytí protestu klimatických aktivistů v lomu, který se policie chystala rozehnat, což nepochybně spadá do oblasti veřejného zájmu. Byla přesvědčena, že její vyvedení z lomu a následné zajištění nesloužily účelu bezpečnosti, ale měly za cíl vytvořit podmínky pro zásah policie bez novinářského dohledu.

34.  Vláda na úvod podotkla, že zajištění stěžovatelky bylo pouze výkonem policejní výzvy, přičemž policie byla povinna zabránit její další přítomnosti v areálu dolu poté, co stěžovatelka tuto výzvu odmítla splnit. Tvrdila tedy, že toto zajištění představovalo spíše zásah do práva stěžovatelky na osobní svobodu ve smyslu článku 5 Úmluvy, který však stěžovatelka nenamítala.

35.  Vláda tvrdila, že jednání policistů bylo v souladu se zákonem, s ohledem na okolnosti projednávané věci sledovalo legitimní cíl ochrany veřejného pořádku a bylo nezbytné v demokratické společnosti. Podle vlády stěžovatelka, zdržující se v místě se zákazem vstupu nepovolaných osob, vědomě neuposlechla výzvy policistů a setrvala na vlastním názoru o její neoprávněnosti. To vedlo policii k překonání jejího pasivního odporu a k zajištění její osoby. Vláda rovněž zdůraznila, že zajištění trvalo jen velmi krátkou dobu, stěžovatelka neutrpěla žádná zranění a mohla protestující vyslechnout po propuštění ze zajištění. Upřesnila, že nikdo ani stěžovatelce nebránil publikovat článek o průběhu událostí.

36.  Vláda závěrem tvrdí, že z rozhodnutí vnitrostátních soudů vyplývá jejich přihlédnutí ke zvláštnímu postavení stěžovatelky jako novinářky, aniž by ji však mohly obecně vyjmout z povinností uložených právním řádem.

2.   Hodnocení Soudu

a)    Obecné zásady

37.  Obecné zásady, na jejichž základě lze posoudit nezbytnost zásahu do výkonu svobody projevu, byly shrnuty ve věci Stoll proti Švýcarsku, č. 69698/01, rozsudek velkého senátu ze dne 10. prosince 2007, § 101) a z nedávné doby ve věcech Morice proti Francii (č. 29369/10, rozsudek velkého senátu ze dne 23. dubna 2015, § 124) a Pentikäinen proti Finsku (č. 11882/10, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2015, § 89).

38.  Soud zejména připomíná, že ačkoli článek 10 Úmluvy zaručuje svobodu projevu „každému“, ve své praxi přiznává tisku zásadní úlohu „veřejného hlídacího psa“ v demokratické společnosti a uznává zvláštní postavení novinářů v tomto ohledu. Ve své judikatuře proto zdůraznil, že záruky poskytované tisku mají mimořádný význam, a soustavně vyzdvihuje klíčovou roli médií, která umožňuje veřejnosti přijímat a šířit informace a myšlenky a přispívá tak k naplňování tohoto práva (viz mimo jiné Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, č. 18030/11, rozsudek velkého senátu ze dne 8. listopadu 2016, § 165). Ačkoli média hrají v demokratické společnosti zásadní úlohu, nelze v zásadě novináře zprostit povinnosti dodržovat obecně závazné trestněprávní předpisy s odůvodněním, že jim článek 10 poskytuje neotřesitelnou ochranu (viz mimo jiné a obdobně Stoll, cit. výše, § 102; Monnat proti Švýcarsku, č. 73604/01, rozsudek velkého senátu ze dne 21. září 2006, § 66; Amaghlobeli a ostatní proti Gruzii, č. 41192/11, rozsudek ze dne 20. května 2021, § 39). Jinými slovy, novinář se při spáchání trestného činu či přestupku nemůže dovolávat exkluzivní beztrestnosti (kterou nemají jiné osoby uplatňující své právo na svobodu projevu) pouze s poukazem na skutečnost, že k danému činu došlo při výkonu jeho novinářské činnosti (Pentikäinen, cit výše, § 91).

39.  Jakýkoli zásah do výkonu novinářské svobody vyžaduje obzvláště přísnou kontrolu (viz zejména výše citovaná věc Pentikäinen, § 89; a dále Butkevich proti Rusku, č. 5865/07, rozsudek ze dne 13. února 2018, § 130). Soud zejména musí postupovat s nejvyšší opatrností, pokud by opatření nebo sankce vnitrostátních orgánů mohly odradit tisk od účasti na diskusi o otázkách představujících oprávněný veřejný zájem (Standard Verlags GmbH proti Rakousku, č. 13071/03, rozsudek ze dne 2. listopadu 2006, § 49; Kuliś a Różycki proti Polsku, č. 27209/03, rozsudek ze dne 6. října 2009, § 37). Novináři by totiž měli požívat široké ochrany zahrnující soubor svobod, které jsou pro výkon jejich činnosti nezbytné. Mezi takové svobody patří ochrana způsobu shromažďování informací, důvěrnost zdrojů, ochrana před prohlídkami pracovních prostor a soukromých obydlí a před zabavením materiálu, jakož i redakční a prezentační autonomie (Man a ostatní proti Rumunsku, č. 39273/07, rozhodnutí ze dne 12. prosince 2019, § 131).

b)    Uplatnění výše uvedených zásad na projednávanou věc

40.  Předmětem projednávané věci jsou opatření přijatá policií proti stěžovatelce coby novinářce poté, kdy odmítla uposlechnout výzvy k opuštění místa protestu, který měla v úmyslu dokumentovat.

41.  Soud konstatuje, že v projednávané věci spočíval policejní zásah ve třech úzce propojených opatřeních: ve výzvě k opuštění místa adresované stěžovatelce, v jejím vyvedení z lomu, potažmo jejím zajištění a v zákazu pořizování videozáznamů po dobu zajištění (viz § 6–7 výše). Když stěžovatelka brojila proti těmto opatřením u správních soudů, dospěly tyto soudy k závěru, že první a třetí z těchto opatření byla nezákonná a zároveň že odmítnutí stěžovatelky opustit místo konání protestu opravňovalo policii k jejímu zajištění, které tak bylo shledáno v souladu se zákonem (viz § 10–11 výše).

42.  Soud konstatuje, že dle názoru vlády nepředstavovalo zajištění stěžovatelky zásah do výkonu jejího práva na svobodu projevu (viz § 34 výše). S tímto názorem se však neztotožňuje a poukazuje na to, že zajištění stěžovatelky mělo stejný konkrétní a nezvratný účinek jako výzva k opuštění místa, a to v tom smyslu, že stěžovatelka byla vyvedena a bylo jí znemožněno přímo a osobně sledovat události, které se v lomu nadále odehrávaly, a shromažďovat tam informace nezbytné pro její novinářskou činnost. Kromě toho měl zákaz pořizovat během zajištění videozáznamy zjevně za cíl zmařit jakýkoli její pokus o zdokumentování postupu policie.

S poukazem na to, že shromažďování informací představuje nezbytnou přípravnou fázi novinářské činnosti a nedílnou a chráněnou součást svobody tisku (Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku, č. 931/13, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2017, § 128), Soud dochází k závěru, že zajištění stěžovatelky představovalo zásah do jejího práva na svobodu projevu ve smyslu článku 10 Úmluvy.

43.  Podle judikatury Soudu představuje zásah do výkonu práva na svobodu projevu porušení článku 10 Úmluvy, ledaže je proveden na základě zákona, sleduje jeden nebo více legitimních cílů ve smyslu odstavce 2 tohoto článku a je nezbytný v demokratické společnosti, tj. odpovídá naléhavé společenské potřebě a je přiměřený vůči sledovanému legitimnímu cíli.

44.  V daném případě Soud nejprve uvádí, že účastníci nerozporují existenci právního základu pro zajištění stěžovatelky, a to konkrétně § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii (viz § 14 výše).

45.  Podle zjištění Soudu nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by se stěžovatelka podílela na nepokojích vyvolaných protestujícími nebo že by jinak narušovala veřejný pořádek. Ze soudního spisu naopak vyplývá, že stěžovatelka se jako pouhá pozorovatelka dění omezila na sledování událostí a konala svou práci, i když na místě se zákazem vstupu. Ačkoli tedy vláda tvrdí, že zajištění stěžovatelky sledovalo legitimní cíl ochrany veřejného pořádku (viz § 35 výše), Soud nepovažuje za účelné se k této otázce vyjadřovat, neboť tento zásah každopádně nebyl „nezbytný“ ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy, a to z důvodů uvedených níže (viz obdobně Cimperšek proti Slovinsku, č. 58512/16, rozsudek ze dne 30. června 2020, § 61; Glukhin proti Rusku, č. 11519/20, rozsudek ze dne 4. července 2023, § 55; Tsaava a ostatní proti Gruzii č. 13186/20 a 4 další, rozsudek velkého senátu ze dne 11. prosince 2025, § 388). V této souvislosti Soud zdůrazňuje, že jeho přezkum se týká výhradně opatření přijatých policií vůči stěžovatelce, a nikoli vůči protestujícím, kteří vnikli do lomu.

46.  V této souvislosti a s ohledem na okolnosti projednávané věci Soud poukazuje na to, že sdělovací prostředky hrají klíčovou roli při informování veřejnosti o tom, jak orgány veřejné moci postupují při demonstracích a udržují pořádek. Média mají v těchto situacích zásadní roli „hlídacího psa“, v tom, že jejich přítomnost zaručuje možnost vyvození odpovědnosti na straně orgánů veřejné moci za jejich postupy vůči protestujícím a široké veřejnosti při zajišťování veřejného pořádku, zejména jakými metodami jsou kontrolováni či rozháněni protestující nebo udržován veřejný pořádek. Jakékoli pokusy o odstranění novinářů z míst demonstrací tak musí být předmětem přísného zkoumání (Pentikäinen, cit. výše, § 89).

47.  Soud se domnívá, že tyto úvahy jsou v projednávané věci plně relevantní, jelikož stěžovatelka měla v úmyslu shromažďovat a šířit informace o protestu a o způsobu, jakým policie tuto událost zvládla a potlačila nepokoje, tedy o záležitostech, které mohly veřejnost oprávněně zajímat (viz obdobně Selmani a ostatní proti Severní Makedonii, č. 67259/14, rozsudek ze dne 9. února 2017, § 75). V této souvislosti Soud připomíná, že v otázkách týkajících se veřejného zájmu je prostor pro uvážení jednotlivých států úzký (viz např. Éditions Plon proti Francii, č. 58148/00, rozsudek ze dne 18. května 2004, § 44; Hurbain proti Belgii, č. 57292/16, rozsudek velkého senátu ze dne 4. července 2023, § 223).

48.  Podle zjištění Soudu z vnitrostátních právních předpisů vyplývá, že ačkoli jsou policisté za určitých podmínek oprávněni osobu zajistit, jedná se o opatření, které spadá do jejich diskreční pravomoci (viz § 14–17 výše) a které musí za všech okolností respektovat zásadu přiměřenosti (viz § 13 výše). Neuposlechnutí policejní výzvy tudíž samo o sobě nemá automaticky za následek zajištění dotyčné osoby. V projednávané věci tedy bylo povinností policie provést před zajištěním stěžovatelky individuální posouzení jiných opatření, která měla policie k dispozici v reakci na neuposlechnutí výzvy stěžovatelkou k opuštění místa, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, zejména chování stěžovatelky, jejímu postavení novinářky a dopadu uvažovaných opatření na výkon jejího práva na svobodu projevu. Ze soudního spisu ovšem nevyplývá, že by policie v projednávané věci takto postupovala.

49.  Správní soudy následně shledaly, že výzva k opuštění místa adresovaná stěžovatelce nebyla zjevně nezákonná, a bylo tudíž třeba ji považovat za zákonnou až do doby, než bude rozhodnuto opačně. V důsledku toho stěžovatelka neuposlechnutím této výzvy porušila § 114 zákona o policii, což policii opravňovalo k jejímu zajištění podle § 26 odst. 1 písm. f) tohoto zákona. Soudy dále konstatovaly, že zajištění bylo krátkodobé a stěžovatelce nezpůsobilo žádnou újmu, a proto neshledaly toto zajištění nepřiměřeným.

50.  Z výše uvedeného Soud dovozuje, že podle vnitrostátních soudů bylo zajištění stěžovatelky odůvodněno pouze jejím odmítnutím uposlechnout výzvu k opuštění místa. Jak tyto soudy dodatečně uznaly, daná výzva jí neměla být vůbec adresována. Soudu nezbývá než konstatovat, že tato rozhodnutí nezajistila rovnováhu mezi zájmem na uposlechnutí vydané výzvy a zajištěním jak veřejného pořádku (jak uvádí vláda), na straně jedné, a zvláštní úlohou stěžovatelky coby novinářky (§ 46–47 výše), jakož i právem veřejnosti na informace o věcech veřejného zájmu, na straně druhé. Pokud vláda tvrdí (viz § 36 výše), že městský soud považoval za nutné zohlednit přítomnost stěžovatelky na místě události jako novinářky (viz § 10 výše), pak Soud konstatuje, že tato skutečnost zjevně neměla žádný vliv na to, jak uvedený soud stěžovatelčino zajištění posoudil. Totéž platí i pro skutečnost, že se stěžovatelka, viditelně označená jako novinářka, chovala jako pasivní pozorovatelka událostí, držela se stranou od demonstrantů, neúčastnila se jimi vyvolaných nepokojů a nebránila policii ve výkonu její činnosti.  Podle názoru Soudu muselo být policii zřejmé, že stěžovatelka opustí lom společně s protestujícími v okamžiku jejich vyvedení, jelikož jediným účelem její přítomnosti na místě bylo zdokumentovat průběh protestu a způsob, jak bezpečnostní složky vůči demonstrantům postupují. Ačkoli tyto okolnosti byly náležitě zohledněny při posuzování přiměřenosti výzvy stěžovatelce k opuštění prostoru, u jejího zajištění tomu tak nebylo. Soud je toho názoru, že vnitrostátní orgány neposkytly pro zajištění stěžovatelky dostatečné důvody.

51.  Soud proto uzavírá, že zajištění stěžovatelky neodpovídalo naléhavé společenské potřebě a nelze jej považovat za nezbytné v demokratické společnosti, a to i s přihlédnutím k úzkému prostoru pro uvážení, který státu v této oblasti náleží (viz § 47 výše).  Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že hlavním důsledkem tohoto opatření bylo znemožnění výkonu stěžovatelčiny novinářské činnosti a šíření informací o záležitostech obecného zájmů vůči veřejnosti na straně jedné, a stěžovatelčiny role „hlídacího psa“ informujícího o postupu policie vůči protestujícím na straně druhé.

52.  Výše uvedené úvahy postačují k tomu, aby Soud mohl uzavřít, že v daném případě došlo k porušení článku 10 Úmluvy.

II.       K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

53.  Článek 41 Úmluvy zní:

„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“ 

A.  Újma

54.  Stěžovatelka neuplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy. Soud proto neshledává důvod přiznat stěžovatelce z tohoto titulu žádnou částku.

B.   Náklady řízení

55.  Stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem a Soudem ve výši 229 900 Kč (přibližně 9 300 €) včetně daně z přidané hodnoty. Uvedla, že její advokát, který je zároveň jejím bratrem, ji zastupoval bez nároku na odměnu. Předložila však smlouvu o poskytování právních služeb ze dne 29. října 2025, podle níž se stěžovatelka zavazuje, že v případě úspěchu stížnosti před Soudem uhradí na základě vystavené faktury uvedenou částku, která odpovídá 76 hodinám právního poradenství.

56.  Vláda zdůraznila, že podle tvrzení stěžovatelky ji její advokát zastupoval bez nároku na odměnu. Dále poukázala na to, že stěžovatelka nepředložila žádné doklady potvrzující zaplacení dané částky advokátovi nebo faktické vynaložení těchto nákladů. V každém případě vláda považovala požadovanou částku za přemrštěnou.

57.  Podle judikatury Soudu má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení jen tehdy, je-li prokázáno, že tyto náklady byly skutečně a nutně vynaloženy a že jsou co do výše přiměřené.

58.  Skutečnost, že právní zástupce obdržel odměnu, je prokázána tehdy, pokud ji stěžovatel již uhradil nebo je povinen ji uhradit. Právní zástupce vystupující ve věci bez nároku na odměnu však ve skutečnosti žádnou částku neobdržel. Jiná situace nastává v případě odměny, které se právní zástupce nevzdal, ale o jejíž vymáhání se jednoduše nepokusil nebo jejíž vymáhání odložil. Skutečnost, že zástupci náleží odměna na základě dohody, která její splatnost podmiňuje určitými podmínkami, lze považovat za prokázanou pouze tehdy, je-li tato odměna v dané zemi vymahatelná soudně (A. C. proti Francii, č. 15457/20, rozsudek ze dne 16. ledna 2025, § 230).

59.  V projednávané věci stěžovatelka předložila smlouvu o poskytování právních služeb, z níž vyplývá povinnost uhradit odměnu vyúčtovanou jejím zástupcem v případě úspěchu její stížnosti před Soudem. Z toho vyplývá, že tato dohoda je podle českého práva vymahatelná a existenci závazku k úhradě odměny právnímu zástupci stěžovatelky lze považovat za prokázanou. Soud s přihlédnutím k tomuto dokumentu a ke své rozhodovací praxi považuje za přiměřené přiznat stěžovatelce částku 3 000 € k náhradě veškerých jejích nákladů řízení.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1.              prohlašuje stížnost za přijatelnou;

2.              rozhoduje, že došlo k porušení článku 10 Úmluvy;

3.              rozhoduje,

a)     že žalovaný stát má stěžovatelce zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, částku 3 000 € (tři tisíce eur) a dále případnou částku daně, kterou může být stěžovatelka povinna zaplatit, jako náhradu nákladů řízení, které se převedou na české koruny podle kursu platného ke dni zaplacení;

b)   že od uplynutí výše uvedené lhůty tří měsíců až do zaplacení bude stanovená částka navyšována o prostý úrok se sazbou ve výši marginální zápůjční sazby Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšenou o tři procentní body;

4.              zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 28. května 2026 v souladu s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.