II.ÚS 2194/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Heleny Novotné a b) Libora Novotného, zastoupených Mgr. Ing. Alešem Martínkem, advokátem, sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2025, č. j. 7 As 286/2024-22, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Magistrátu města Brna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí
1. Úřad městské části města Brna, Brno-Žebětín, rozhodnutím ze dne 7. 12. 2022, č. j. MCZEB 04194/2022/Bur, nařídil stěžovatelům odstranění stavby objektu pro individuální rekreaci o rozměrech 10 x 11,1 m (zastavěná plocha 111 m2) a terasy o ploše 68 m2 ("stavba") na blíže specifikovaných pozemcích v k. ú. X. Magistrát města Brna (vedlejší účastník) rozhodnutím ze dne 17. 3. 2023, č. j. MMB/0122831/2023, zamítl odvolání stěžovatelů a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

2. Krajský soud v Brně ("krajský soud") zamítl rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 31 A 49/2023-109, žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí vedlejšího účastníka jako nedůvodnou. Odmítl námitky stěžovatelů s tím, že v řízení o odstranění stavby správní orgány posuzují pouze výsledek řízení o dodatečném povolení, nikoliv jeho faktický průběh, a proto není možné posuzovat námitky, které míří do věcného posouzení souladu stavby s územně plánovací dokumentací. Jelikož byla žádost stěžovatelů o dodatečné stavební povolení pravomocně zamítnuta, správní orgány postupovaly správně, když stěžovatelům odstranění stavby nařídily.

3. O kasační stížnosti stěžovatelů pak rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl. Nejvyšší správní soud uvedl, že předmětem projednávané věci je řízení o odstranění stavby, nikoliv řízení o jejím dodatečném povolení. V takovém případě správní orgány posuzují pouze to, zda stavba před svou realizací vyžadovala nějakou formu opatření nebo rozhodnutí stavebního úřadu, a jestli stavebník tímto povolením disponuje, popřípadě, zda byla stavba dodatečně povolena. Stěžovatelé však tato dvě řízení nerozlišují a uplatňují nyní argumentaci pro řízení o dodatečné povolení stavby. V řízení o odstranění stavby však takové námitky nemohou být úspěšné. Argumentace stěžovatelů se proto míjí s předmětem i nosnými důvody napadeného rozhodnutí.

II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry správních soudů a uvádí, že se v dané věci nelze izolovaně omezit jen na jejich stavbu a nevzít do úvahy, že jiné stavby ve stejné lokalitě rovněž překračují prostorové regulativy, a přesto byly povoleny a odstraněny být nemusí. Stěžovatelé přitom doložili, že tímto způsobem správní orgány postupovaly před i po skončení řízení týkajícího se odstranění jejich stavby. Stěžovatelé legitimně očekávali, že postup správních orgánů bude stejný a odstranění stavby nařízeno nebude. Správní orgány však postupovaly nepředvídatelně, když zejména regulativy územního plánu města Brna vyložily v případě stěžovatelů odlišně od jiných srovnatelných staveb. Stěžovatelé uzavírají, že správní orgány buď musí ve všech případech postupovat dle obvyklé praxe, podle které v dané lokalitě povoluje a nenařizuje odstranění staveb přesahujících prostorové regulativy podle územního plánu, nebo by musely nařídit odstranění všech staveb.

5. Stěžovatelé rovněž nesouhlasí se závěrem správních soudů, že námitku odlišné správní praxe nemohou uplatnit i v řízení o odstranění stavby a poukazují na nedostatečné vypořádání se s jejich námitkou legitimního očekávání.

6. Z uvedených důvodů se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před (správními) soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem.

9. Ústavní soud v nyní posuzované věci porušení základních práv stěžovatelů neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že se tento soud k týmž námitkám stěžovatelů dostatečně vyjádřil a Ústavní soud nemá k závěrům Nejvyššího správního soudu žádných ústavněprávních výhrad. Nejvyšší správní soud, stejně jako před ním soud krajský, stěžovatelům vysvětlil, že není možné v řízení o odstranění stavby uplatňovat argumentaci svědčící ve prospěch jejího dodatečného povolení, a to včetně námitky obvyklé správní praxe. Takovou možnost by měli stěžovatelé v případě, že by správní žalobou napadli již rozhodnutí o dodatečném (ne)povolení stavby, což ovšem neučinili.

10. Namítají-li stěžovatelé, že správní orgány postupovaly odlišně od své běžné praxe i v řízení o odstranění stavby, pak jim nelze dát za pravdu. Taková situace by nastala, kdyby správní orgány v ostatních případech stavby taktéž dodatečně nepovolily, avšak jejich odstranění by bez dalšího nenařizovaly. Nic takového ovšem stěžovatelé netvrdí. Ve věci je tedy rozhodující, že byly naplněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí o odstranění stavby, což ostatně ani sami stěžovatelé nerozporují.

11. Nejvyšší správní soud se nicméně vyjádřil i k námitkám týkajícím se důvodů, proč měla být podle stěžovatelů stavba dodatečně povolena. Ústavní soud je s Nejvyšším správním soudem za jedno, že si stěžovatelé byli od počátku vědomi, že místo povolené chaty pro individuální rekreaci o rozměru 25 m2 postavili stavbu o rozměru 111 m2 a terasu o rozměru 68 m2. Tím porušili regulativy územního plánování i právní předpisy. Řízení o odstranění stavby pro rozpor s rozhodnutím stavebního úřadu bylo zahájeno již rok po výstavbě, v roce 2009, není tedy opodstatněná námitka tvrzeného legitimního očekávání.

12. Ústavní soud uzavírá, že při rozhodování Nejvyššího správního soudu neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatelů náležitě a přesvědčivě vypořádal a v jeho závěrech nelze spatřovat extrémní odchýlení se od smyslu a účelu příslušné právní úpravy ani prvky libovůle.

13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu