KRPELÍK proti České republice

RADA EVROPY

 

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

 

VĚC KRPELÍK proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 23963/21)

 

 

 

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

12. červen 2025

 

 

Článek 6 odst. 1 a 3 písm. c) • Trestní odsouzení osoby s mentálním postižením na základě výpovědí z přípravného řízení učiněných v nepřítomnosti obhájce a interpretovaných jako vzdání se práva být zastoupen • Orgány měly považovat stěžovatele kvůli jeho postižení za zranitelnou osobu • Stěžovatel byl poučen o svých procesních právech prostřednictvím složitého předtištěného formuláře • Stěžovatel si nebyl plně vědom práva na pomoc obhájce a nebyl přiměřeně způsobilý posoudit důsledky výslechu bez jeho účasti • Orgány měly učinit dodatečné kroky nabídkou vhodných forem pomoci • Vzdání se nedoprovázeno minimálními zárukami odpovídajícími jeho významu • Stěžovatelovo právo na právní pomoc bylo nepřípustně omezeno bez naléhavých důvodů • Vnitrostátní soudy neposoudily schopnost stěžovatele platně se vzdát práv • V přípravném řízení došlo k újmě, jež nebyla napravena v řízení před soudem • Řízení jako celek bylo nespravedlivé   Vyhotoveno Kanceláří. Není závazné pro Soud.

 

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

 

Ve věci Krpelík proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení:

Mattias Guyomar, předseda,
Stéphanie Mourou-Vikström,
Gilberto Felici,
Diana Sârcu,
Kateřina Šimáčková,
Mykola Gnatovskyy,
Vahe Grigoryan, soudci,

a Victor Soloveytchik, tajemník sekce,

s ohledem na:

stížnost (č. 23963/21) proti České republice podanou k Soudu podle článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) českým občanem panem Oldřichem   Krpelíkem („stěžovatel“) dne 30. dubna 2021;

rozhodnutí oznámit stížnost české vládě („vláda“);

stanoviska účastníků řízení;

po poradě konané v neveřejném zasedání dne 20. května 2025,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

 

ÚVOD

1.  Stížnost se týká údajné nespravedlivosti trestního řízení proti stěžovateli, protože se mu nedostalo právní pomoci ani během prvotních policejních výslechů, ani během prověrky na místech relevantních pro trestní řízení. Stěžovatel namítá, že se mu mělo dostat pomoci obhájce tím spíše, že se nacházel ve zranitelném postavení kvůli svému mentálnímu postižení (čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy).

SKUTKOVÝ STAV

2.  Stěžovatel se narodil v roce 1984 a žije ve Frýdku-Místku. Aktuálně je ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice. Zastupoval jej R. Měrka, advokát se sídlem ve Frýdku-Místku.

3.  Vládu zastupoval její zmocněnec P. Konůpka z Ministerstva spravedlnosti.

4.  Skutkové okolnosti lze shrnout následovně.

I.   PŘÍPRAVNÉ ŘÍZENÍ

5.  Poté, co došlo k několika vloupáním vykazujícím rysy obdobné činům, kterých se dopustil v minulosti stěžovatel, obdržel stěžovatel dne 2. dubna 2016 písemné předvolání, aby policejnímu orgánu vyšetřujícímu jedno z těchto vloupání podal vysvětlení. Součástí předvolání bylo poučení, že podle § 158 odst. 5 trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) mají osoby podávající vysvětlení právo na právní pomoc advokáta.

6.  Dne 20. dubna 2016 policie požádala o předvedení stěžovatele, který se v požadovaný den nedostavil k podání vysvětlení a který se již nezdržoval v místě svého trvalého bydliště.

7.  Dne 19. května 2016 policie zadržela stěžovatele, aniž by si předtím vyžádala předchozí souhlas státního zástupce, protože věc byla naléhavá ve smyslu § 76 odst. 1 tr. ř. (viz § 39 níže). Protokol o zadržení, podepsaný stěžovatelem, uvedl s odvoláním na § 76 odst. 6 tr. ř., že stěžovatel byl poučen o svém právu zvolit si obhájce a o právu na jeho přítomnost během výslechu.

8.  Tentýž den poprvé vyslechla policie stěžovatele jako osobu podezřelou, a to v době od 14.57 do 15.05. Spolu se záznamem osobních údajů stěžovatele protokol uváděl, že stěžovatel absolvoval pouze základní školu a že již byl dříve několikrát vyslýchán ve vztahu k různým trestným činům. Stěžovatel podepsal protokol, jehož součástí bylo jednostránkové poučení o jeho právech a povinnostech, včetně práva podle § 76 odst. 6 tr. ř. zvolit si obhájce a na jeho pomoc během výslechu. Na tuto stránku s poučením navazoval předtištěný formulář uvádějící, že podezřelému byla jeho práva a povinnosti dostatečně vysvětleny, poučení v plném rozsahu porozuměl a nežádá dalšího vysvětlení. Stěžovatel v souhrnném prohlášení uvedl, že byl zadržen dříve toho dne kvůli podezření z vloupání a že poskytne více podrobností v následném vysvětlení.

9.  Dne 19. května 2016 byl sepsán další úřední záznam, podle něhož stěžovatel podal vysvětlení k trestní věci coby podezřelý v době od 15.18 do 16.39, a to poté, kdy byl poučen o svých různých právech a povinnostech, jak je v záznamu uvedeno, konkrétně o svém právu podle § 158 odst. 5 a 8 tr. ř. na právní pomoc advokáta a o svém právu odepřít výpověď. Potvrdil na předtištěném formuláři, že se mu dostalo poučení, že nechce využít svého práva odepřít výpověď a že vypovídat chce a bude. Po prohlášení, že se cítí zdráv a neužívá žádné léky, stěžovatel uvedl, že se vloupal do několika objektů v sousedství a odcizil různé věci a že detaily většiny z těchto vloupání zapomněl. Nakonec potvrdil, že text záznamu mu byl hlasitě diktován, měl možnost si jej přečíst a souhlasí s ním; a stvrdil záznam svým podpisem s dovětkem „četl sohlasi“ (s pravopisnou chybou v druhém slově).

10.  Dne 20. května 2016 policisté společně se stěžovatelem provedli prověrku na místech vloupání, jež byla předmětem vyšetřování; jako nezúčastněná osoba se prověrky účastnil zaměstnanec městského úřadu. Během prověrky udával stěžovatel směr a popsal, jak vnikl do objektů a jaké věci odcizil.

11.  Tentýž den policie zahájila trestní stíhání stěžovatele pro několik skutků krádeže a porušování domovní svobody. Poté byl již stěžovatel vyslýchán jako obviněný. Protokol obsahoval dvě strany předtištěných informací o právech a povinnostech stěžovatele, včetně jeho práva podle § 33 odst. 1 tr. ř. odmítnout výpověď a zvolit si obhájce a práva na jeho právní pomoc během výslechu a v jakékoli fázi přípravného řízení. Ve výpovědi, která mu byla hlasitě diktována a kterou si přečetl a podepsal, stěžovatel uvedl, že poučení porozuměl a vzdává se práva na podání stížnosti proti zahájení trestního stíhání, volbu obhájce nečiní a vypovídat chce a bude. Stěžovatel také potvrdil, že se po stránce fyzické i psychické cítí v pořádku a že od jeho poslední psychiatrické léčby ve věku 13 let nebyl podroben žádné léčbě ani psychiatrickému vyšetření. K obvinění se poté doznal.

12.  Dne 22. května 2016 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku proběhlo vazební zasedání k návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby, během nějž stěžovatel potvrdil, že se k trestné činnosti doznal z vlastní vůle. Po vzetí do vazby se stěžovatel vzdal svého práva na podání stížnosti, a jelikož si nezvolil obhájce, požádal o jeho jmenování soud. Ještě téhož dne mu soud ustanovil obhájce.

13.  Obhájce ustanovený stěžovateli podal stížnost proti trestnímu stíhání stěžovatele z důvodu, že policisté vyvíjeli na stěžovatele psychický nátlak za účelem jeho doznání. Státní zástupce zamítl stížnost proti zahájení trestního stíhání stěžovatele, jelikož se stěžovatel tohoto práva již dříve vzdal.

14.  Dne 23. června 2016 bylo stěžovatelovo obvinění rozšířeno na další skutky, což stěžovatelův obhájce napadl stížností. Uvedl, že stěžovatel byl během výslechu dne 19. května 2016 a prověrky míst činu podroben psychickému nátlaku a že vážnost tohoto nátlaku prohluboval fakt, že zadržení bylo nezákonné. Státní zástupce stížnost zamítl s odůvodněním, že podezření z psychického nátlaku z ničeho nevyplývá, což stěžovatel rovněž potvrdil na vazebním zasedání dne 22. května 2016.

15.  Dne 4. července 2016 policisté naplánovali další výslech stěžovatele. Po poradě s obhájcem, jenž se výslechu účastnil, stěžovatel využil svého práva nevypovídat.

16.  Na vazebním zasedání dne 11. srpna 2016 poté, co byl poučen o svých právech a poradil se s obhájcem, jenž byl opět účasten, stěžovatel prohlásil, že se k trestní věci už vyjádřil policii a že na své výpovědi nechce nic měnit.

17.  Dne 31. srpna 2016 stěžovatelův obhájce navrhl policii doplnění důkazů a provedení znaleckého posudku z oboru psychologie za účelem objasnění, zda stěžovatel má takové duševní vady, že se nedokáže sám hájit, a že v jeho případě existovaly důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. Policie návrh odmítla s vysvětlením, že nezjistila žádné skutečnosti, na základě kterých by vyvstaly pochybnosti o duševním stavu stěžovatele, proti čemuž podal stěžovatelův obhájce stížnost, již měl projednat státní zástupce.

18.  Dne 13. září 2016 podal státní zástupce proti stěžovateli obžalobu.

II.    ŘÍZENÍ PŘED TRESTNÍMI SOUDY

19.  Na hlavním líčení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 11. října 2016 stěžovatel opakovaně uvedl, že neudělal nic špatného, že v přípravném řízení zazmatkoval a bál se a že podepsal dokumenty, aniž by rozuměl polovině textu, protože policisté byli přesvědčení o jeho vině a k doznání ho donutili. Stěžovatelův obhájce požádal o zaprotokolování, že stěžovatel vypovídá i poté, co mu doporučil nevypovídat, a že panuje pochybnost, že porozuměl tomu, že vypovídat nemusí. Na dotaz soudce, zda rozuměl obsahu porady s obhájcem, stěžovatel uvedl, že ano a že jen zazmatkoval, když učinil svou výpověď.

20.  Dne 27. října 2016 okresní soud při hlavním líčení vyslechl čtyři policisty, kteří přišli do kontaktu se stěžovatelem při jeho výslechu dne 20. května 2016. Všichni popřeli, že by jej k doznání přinutili. Policista R. Š. uvedl, že stěžovatele o jeho právech poučil ústně, poučení trvalo asi 10–15 minut, že stěžovatel dále učinil svou výpověď spontánně a normálním způsobem a že měl možnost si protokol přečíst (jen ne poučení o svých právech a povinnostech, které existovalo pouze v elektronické podobě). Policista E. D. uvedl, že stěžovatel mu obecně připadal „duševně trošku slabší než obyčejný člověk“ a že pronesl několik podivných komentářů. Policista J. H. poznamenal, že stěžovatel nepůsobil „úplně zaostale“, ale komunikace s ním byla trošku horší. Osoba, jež se účastnila prověrky na místě jako nezúčastněný pozorovatel, uvedla, že stěžovatelovo chování a komunikace byly normální a že si nevšimla žádného donucení.

21.  Dne 30. ledna 2017 vypracoval okresním soudem ustanovený znalec z odvětví psychiatrie, M. P., znalecký posudek, v němž konstatoval u stěžovatele lehké mentální postižení (s IQ v pásmu 60 až 70) s tím, že jeho snížené duševní schopnosti společně se vzděláním (pouze základní škola) znamenaly, že se nemohl účinně hájit. Je schopen účasti v trestním řízení a porozumí obsahu jednoduchého textu, ale není schopen se orientovat ve složitějších textech. V oblasti podepisování listin je snadno ovlivnitelný a manipulovatelný do nevýhodného jednání. Znalec uvedl soudu, že skladba a složitost výpovědí stěžovatele v přípravném řízení, jak byly protokolovány, neodpovídají jeho schopnostem, nemohl chápat předtištěné poučení o svých právech a povinnostech a byl by schopen činit iracionální kroky (např. se doznat), pokud by byl vystaven vyššímu stupni psychického stresu.

22.  Dne 13. února 2017 okresní soud zprostil stěžovatele obžaloby, jelikož nebylo prokázáno, že stěžovatel spáchal skutky kladené mu za vinu. Soud se opřel o znalecký posudek a konstatoval, že stěžovatel nebyl schopen se účinně hájit kvůli svému duševnímu postižení. Odkázal na výpovědi policistů, kteří se účastnili předvedení (viz odst. 20 výše), a rozhodl, že policejní komisař měl navrhnout státnímu zástupci ustanovení obhájce pro stěžovatele podle § 36 odst. 2 tr. ř. Výpovědi v přípravném řízení učiněné stěžovatelem bez obhájce, jakož i záznam z prověrky místa provedený před zahájením trestního řízení proto nepředstavovaly přípustný důkaz.

23.  Státní zástupce se odvolal a v odvolání zpochybnil znalecký posudek M. P. Krajský soud v Ostravě zrušil osvobozující rozsudek a věc vrátil okresnímu soudu k doplnění dokazování ohledně schopnosti stěžovatele se řádně hájit. S odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že § 36 odst. 2 tr. ř. upravující důvody nutné obhajoby se váže na objektivní pochybnosti, které mohou plynout buď ze znaleckého posudku (v předmětnou dobu nebyl žádný posudek vypracován), nebo ze skutečnosti, že dotčená osoba se podrobuje psychiatrickému léčení nebo sledování (což stěžovatel popřel a uvedl, že sec cítí zdráv).

24.  Následně okresní soud přijal další znalecký posudek vypracovaný psychologem, jenž uvedl, že u stěžovatele – jehož IQ v hodnotě 67 odpovídá horní části pásma lehkého mentálního postižení – vykazoval sníženou schopnost předkládat argumenty ve svůj prospěch, hájit své vlastní zájmy nebo se orientovat v písemném textu; trpěl kognitivním postižením a byl vysoce manipulovatelný. Nicméně byl schopen normální komunikace a pamatovat si konkrétní události a hovořit o nich způsobem, jenž je zaznamenán v protokolech. Na dotaz obhájce při hlavním líčení znalec P. V. uvedl, že bez pomoci a zjednodušeného vysvětlení by stěžovatel nemohl porozumět standardizovanému poučení o svých právech a povinnostech.

Znalec M. P. vypracoval doplnění svého posudku ze dne 30. ledna 2017 (viz § 21 výše) konstatováním, že lehké mentální postižení je charakterizováno významně sníženým rozvojem duševních schopností, paměti, učení a kvality mluvení, a jako takové minimálně vznášelo rozumnou pochybnost o stěžovatelově způsobilosti využít tyto schopnosti při vlastní obhajobě. Uzavřel, že stěžovatel byl schopen uvádět logické argumenty na svou obhajobu, ale celkově by kvalita jeho obhajoby, pokud by se pokusil hájit sám, pravděpodobně byla poznamenána postižením.

Okresní soud shledal závěry znaleckých posudků jako nevyvážené a nepřesvědčivé a nařídil vypracování revizních posudků z odvětví psychiatrie a psychologie. Tito znalci, R. G. a G. Z., dospěli k závěru, že stěžovatel je i přes lehké mentální postižení (s IQ v pásmu 65 až 70) a navzdory schopnosti číst a psát na úrovni základní školy schopen účastnit se trestního řízení, pochopit smysl trestního řízení a účinně se hájit. Je schopen pochopit význam psaného textu a je dobře orientován v praktickém životě; jeho schopnost vnímání, zapamatování a reprodukce reality života je snížená, ale nevymizela, dokáže zkreslovat skutečnosti ve svůj prospěch. Pokud jde o protokoly vypracované během jeho výslechů v přípravném řízení, bylo nade vši pochybnost, že nezaznamenávaly jeho výpověď přímo, protože ve skutečnosti nemohla být jeho vyjádření strukturována způsobem, jak protokoly uváděly.

25.  Dne 31. srpna 2018 okresní soud shledal stěžovatele vinným z trestné činnosti v celém rozsahu a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Soud s odvoláním na revizní znalecký posudek dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky nutné obhajoby. Důkazy prováděné bez přítomnosti stěžovatelova obhájce byly přípustné, i když vyjádření v policejních protokolech zřejmě formulovali policisté. V každém případě stěžovatel také zopakoval své doznání před soudem a v přítomnosti svého obhájce (při vazebním zasedání dne 11. srpna 2016), a skutečnost, že popřel svou vinu u hlavního líčení, se jevilo spíše jako součást strategie obhajoby připravené obhájcem.

26.  Stěžovatel se odvolal ke krajskému soudu, jenž jeho odvolání dne 24. října 2018 zamítl. Konstatoval, že schopnost stěžovatele se účinně hájit byla zhodnocena řádně. Kromě toho, ačkoli stěžovatel později svou vinu popřel, nebylo prokázáno, že byl přinucen k doznání v přípravném řízení, což podpořily i další důkazy, konkrétně záznam o prověrce místě a svědecké výpovědi.

27.  Dne 29. května 2019 Nejvyšší soud na základě stěžovatelova dovolání zrušil obě rozhodnutí z důvodu, že skutková zjištění ve vztahu ke třem skutkům, k nimž se stěžovatel nedoznal, měla základ pouze ve skutečnostech vyplývajících z protokolu o prověrce na místě. Ta má ale sloužit pouze jako doplňující způsob dokazování. Nejvyšší soud však aproboval závěry soudů, že nebyly dány důvody nutné obhajoby (až do vzetí stěžovatele do vazby), a dodal, že jakýkoli rozbor schopnosti obviněného účinně se hájit musel zohlednit komplexnost obvinění a konkrétní trestní řízení.

28.  Dne 21. listopadu 2019 okresní soud uznal stěžovatele vinným až na tři skutky označené Nejvyšším soudem, u nichž byl obvinění zproštěn, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Na podkladě znaleckých posudků dospěl k závěru, že u něj nebyly splněny podmínky pro nutnou obhajobu, neboť nepanovaly pochybnosti o jeho způsobilosti se sám účinně hájit. Soud zohlednil také to, že stěžovatel vystupoval v několika předchozích trestních řízeních, a skutečnost, že si nestěžoval na špatné zdraví a že pozorování policistů u nich nevzbudilo žádné pochybnosti; skutečnost, že se jim zdál duševně slabší, pouze ilustrovala jeho schopnost využívat různé manévry ve svůj prospěch. Soud proto uzavřel, že stěžovatelovo opakované doznání z přípravného řízení, které neodvolal ani v přítomnosti svého obhájce a jež bylo podpořeno prověrkou na místě, bylo přípustné a poskytovalo dostatečný základ pro jeho odsouzení.

29.  Dne 4. února 2020 krajský soud zamítl odvolání stěžovatele, když přisvědčil závěrům okresního soudu a konstatoval, že v projednávaném případě šlo o celkem deset zcela jednoduchých skutků, jejichž průběh stěžovatel podrobně popsal.

30.  Stěžovatel podal dovolání, jež dne 1. července 2020 Nejvyšší soud odmítl. Soud potvrdil, že stěžovatelovy výpovědi učiněné při výsleších v přípravném řízení byly procesně použitelné a že pokud byl stěžovateli ustanoven obhájce až v souvislosti s jeho vzetím do vazby, postupovaly orgány činné v trestním řízení v souladu se zákonem.

31.  Ve své následné ústavní stížností namítal stěžovatel zejména nerespektování jeho práva na spravedlivý proces podle § 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c). Argumentoval, že od samého počátku existovaly důvody, proč měl mít povinně obhájce kvůli svému mentálnímu postižení, což prokázaly také výslovné pochybnosti policistů týkající se jeho duševních schopností. Tvrdil rovněž, že soudy posuzovaly otázku toho, zda jsou dány důvody nutné obhajoby, jako otázku skutkovou a spoléhaly přitom neúměrně na znalecké posudky, které si však vzájemně odporovaly. Stěžovatel dále tvrdil, že doznání, jež učinil bez právní pomoci obhájce v přípravném řízení, by nemělo být připuštěno jako důkaz viny.

32.  Dne 3. listopadu 2020 Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost sp. zn. I. ÚS 2809/20 jako zjevně neopodstatněnou. Ačkoli shledal, že doznání stěžovatele se fakticky stalo hlavním důkazem jeho viny, zároveň konstatoval, že trestní soudy nepodcenily jeho námitku, že důkazy byly procesně nepřípustné, ale věnovaly jí enormní pozornost a nechaly vypracovat několik znaleckých posudků k posouzení jeho duševního stavu. Uzavřely na základě znaleckých závěrů, ale i na primitivním charakteru stěžovatelovy trestné činnosti a jeho předchozích zkušenostech s trestním řízením a na základě judikatury Nejvyššího soudu, že stěžovatelovy schopnosti mu umožňovaly rozumět účelu trestního řízení a hájit se sám. Podle názoru Ústavního soudu stěžovatel pouze brojil proti výsledku skutkového a právního posouzení provedeného soudy, které však nebylo svévolné

 

RELEVANTNÍ PRÁVNÍ RÁMEC A PRAXE

I.   TRESTNÍ ŘÁD (ZÁKON Č. 141/1961) ÚČINNÝ V TEHDEJŠÍ DOBĚ

33.  Podle § 2 odst. 13 ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení vhodným způsobem a srozumitelně poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce.

34.  Podle § 33 odst. 1 má obviněný mj. právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Má právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během výslechů a jiných úkonů přípravného řízení.

35.  Podle § 33 odst. 6 orgán činný v trestním řízení, který provedl zadržení či zatčení, předá obviněnému bez zbytečného odkladu písemné poučení o jeho právech; obviněnému musí být umožněno si toto poučení přečíst; obviněný má právo ponechat si toto poučení u sebe po celou dobu omezení nebo zbavení osobní svobody.

36.  Podle § 36 odst. 1 musí mít obviněný obhájce již v přípravném řízení mj. byl-li ve vazbě nebo je-li jeho svéprávnost omezena.

37.  Podle § 36 odst. 2 obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

38.  Podle § 36 odst. 3 koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení.

39.  Podle § 76 odst. 1 může být osoba podezřelá ze spáchání trestného činu zadržena policií i před zahájením trestního stíhána s předchozím souhlasem státního zástupce. Bez takového souhlasu je možné zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladu a souhlasu předem nebylo možno dosáhnout.

40.  Podle § 76 odst. 6 má zadržená osoba právo zvolit si obhájce, hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním již v průběhu zadržení; má též právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jejím výslechu. O těchto právech je třeba podezřelého poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění.

41.  Podle § 158 odst. 5 při podání vysvětlení má každý právo na právní pomoc advokáta.

42.  Podle § 158 odst. 8 je osoba podávající vysvětlení povinna vypovídat pravdu a nic nezamlčet; vysvětlení může odepřít, pokud by jím způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě; o tom bylo třeba osobu, od níž je požadováno vysvětlení, předem poučit.

 

II.  VNITROSTÁTNÍ SOUDNÍ PRAXE

43.  Nejvyšší soud uvedl ve svém usnesení sp. zn. 8 Tdo 713/2011 ze dne 15. června 2011, že je-li důvod nutné obhajoby dán již v době zahájení trestního stíhání, musí mít obviněný obhájce od zahájení trestního stíhání.

44.  Ve svém rozsudku sp. zn. 4 Tz 31/2014 ze dne 22. července 2014 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro rozhodnutí o poskytnutí právní pomoci postačí existence pochybností o schopnosti obviněného se náležitě hájit. Není nutné nepochybně prokázat, že taková nezpůsobilost řádně se hájit fakticky nastala.

45.  Dne 14. února 2005 Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 188/04 konstatoval, že skutečné realizaci práva na obhajobu musí být dán průchod ve všech fázích trestního řízení bez ohledu na to, zda je uplatňuje recidivista či svědčí osobě, u níž jsou duševní schopnosti sníženy. Ba právě při jejich snížení musí být obhajovací práva posílena, neboť jen tak se jim dostane spravedlivého procesu. Soudy nemohly akceptovat procesní kroky, k nimž osoba, která je učinila, neměla pro své nedostatečně vyvinuté mentální schopnosti způsobilost, a to dokonce i kdyby její způsobilost k právním úkonům nebyla autoritativním výrokem omezena.

46.  V usnesení sp. zn. III. ÚS 2374/07 ze dne 24. dubna 2008 Ústavní soud konstatoval, že orgány mají relativně široký prostor pro uvážení, zda obviněná osoba potřebuje právní pomoc, neboť zákon podmínky blíže nekonkretizoval. Toto posouzení záviselo na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu.

47.  V nálezech sp. zn. IV. ÚS 2443/14 ze dne 18. března 2015 a sp. zn. I. ÚS 469/16 ze dne 22. března 2016 Ústavní soud rozhodl, že pokud se obviněná osoba vzdala svého práva na právní pomoc, je třeba zjistit, zda se tak stalo svobodně a dobrovolně, s jasným pochopením důsledků tohoto kroku, a soud by se měl ujistit, že obviněná osoba nebyla ve zranitelném postavení pozici. Právní pomoc by byla vyžadována, pokud by panovaly pochybnosti o duševním stavu obviněného, a požadavek, aby osoba byla schopna připravit a předložit obhajobu, znamenal, že pokud se obviněný chystal učinit zásadní prohlášení, musel být nejprve plně informován o jeho významu a důsledcích a o právu předem se poradit s advokátem. Neměl-li obviněný advokáta, měl mu být ustanoven ze strany orgánů činných v trestním řízení.

48.  Dne 14. února 2023 Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 2665/22 rozhodl, že orgány činné v trestním řízení nejsou povinny ustanovit obviněnému obhájce automaticky při jakémkoli objektivním náznaku problémů v oblasti duševního zdraví. Objeví-li se však objektivní okolnost (např. zjevně abnormální chování obviněného) nasvědčující tomu, že osoba, proti níž se řízení vede, trpí psychickými potížemi, které by byť potenciálně mohly mít vliv na její schopnost se plnohodnotně trestního řízení účastnit, je povinností orgánů činných v trestním řízení duševní stav takové osoby objasnit. Pokud orgány činné v trestním řízení tímto postupem bezpečně zjistí u obviněného neschopnost výkonu vlastní obhajoby, učiní orgány činné v trestním řízení vhodná kompenzační opatření. Tato opatření mohou sahat od přizpůsobení provádění úkonů trestního řízení tak, aby obviněný zcela porozuměl jejich obsahu, přizpůsobení poučení o právech obviněného nebo ustanovení obhájce. Bez tohoto objasnění zůstává psychický stav obviněného a jeho vliv na schopnost se trestního řízení plnohodnotně účastnit a vykonávat účinně svá procesní práva nejistým, což samo o sobě představuje porušení práva obviněného na soudní a jinou ochranu a na vlastní obhajobu.

III.   RELEVANTNÍ MEZINÁRODNÍ A UNIJNÍ DOKUMENTY

A.  Úmluva o právech osob se zdravotním postižením

49.  Příslušné pasáže Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (dále jen „CRPD“) přijaté Valným shromážděním OSN dne 13. prosince 2006 jako rezoluce A/RES/61/106, ratifikované Českou republikou dne 28. září 2009, stanoví:

 

Článek 9 – Přístupnost

„1.  S cílem umožnit osobám se zdravotním postižením žít nezávisle a plně se zapojit do všech oblastí života společnosti, přijmou státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, příslušná opatření k zajištění přístupu osob se zdravotním postižením, na rovnoprávném základě s ostatními, k hmotným životním podmínkám, dopravě, informacím a komunikaci, včetně informačních a komunikačních technologií a systémů, a k dalším zařízením a službám dostupným nebo poskytovaným veřejnosti, a to v městských i venkovských oblastech. Tato opatření, která budou zahrnovat identifikaci a odstraňování překážek a bariér bránících přístupnosti, se budou týkat, mimo jiné:

...

b)  informačních, komunikačních a dalších služeb, včetně elektronických služeb a záchranných služeb.

...

2.  Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, přijmou také příslušná opatření, jejichž cílem bude::

...

f)  podporovat další vhodné formy asistence a podpory pro osoby se zdravotním postižením s cílem zajištění jejich přístupu k informacím;

…“

Článek 13 – Přístup ke spravedlnosti

„1.  Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zajistí osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, mimo jiné i prostřednictvím procedurálních a věku odpovídacích úprav, s cílem usnadnit jim účinné plnění jejich role jako přímých nebo nepřímých účastníků a svědků při všech soudních řízeních, a to i ve fázi vyšetřování a předběžného řízení.

2.  S cílem napomoci zajištění účinného přístupu osob se zdravotním postižením ke spravedlnosti, budou státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, podporovat odpovídající proškolení osob, které pracují v oblasti justiční správy, včetně pracovníků policie a vězeňské služby.“

B.   Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením

50.  Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením (dále jen „Výbor“) definoval v kontextu účinného přístupu osob se zdravotním postižením k právům na rovnoprávném základě pojmy procedurálních a věku odpovídacích úprav a v tomto ohledu poskytl smluvním státům doporučení. Ve věci Marlon James Noble proti Austrálii ze dne 2. září 2016 (UN Doc. CRPD/C/16/D/7/2012), týkající se tvrzeného odepření přístupu ke spravedlnosti v trestním řízení vedeném proti muži s mentálním postižením, uvedl Výbor, že smluvní státy musí zajistit pro osoby se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, a to i prostřednictvím procedurálních a věku odpovídacích úprav. V předmětné věci Výbor doporučil, aby smluvní strana přijala mj. národní akční plán k rozšíření znalostní základny soudců, státních zástupců, pracovníků policie a vězeňské služby za účelem rozšíření jejich vědomostí o právech osob se zdravotním postižením a zajištění procedurálních a věku odpovídacích úprav ve všech soudních řízeních.

51.  Ve věci Al Adam proti Saúdské Arábii ze dne 20. září 2018 (UN Doc. CRPD/C/20/D/38/2016) Výbor konstatoval, že závazek smluvních států zajistit účinný přístup ke spravedlnosti pro osoby se zdravotním postižením zahrnuje respektování všech složek práva na spravedlivý proces, včetně práva na právní pomoc a práva nebýt od orgánů činných v trestním řízení podroben přímému či nepřímému fyzickému nebo nepřípustnému psychickému nátlaku za účelem doznání viny. Výbor v této věci uvedl, že smluvní strana byla povinna zajistit takové procedurální úpravy, které byly nezbytné k umožnění účinné účasti dotčené osoby na řízení.

52.  Výbor konstatoval ve věci Makarov proti Litvě ze dne 18. srpna 2017 (UN Doc. CRPD/C/18/D/30/2015), že smluvní státy musí zajistit osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti umožňující přímou či nepřímou účast na všech právních řízeních, a to i v rámci podávání svědectví či vyšetřování a dalších přípravných fází. V předmětné věci bylo doporučeno, aby smluvní strana přijala národní akční plán pro justiční pracovníky a pracovníky orgánů činných v trestním řízení za účelem rozšíření jejich znalostí o právech osob se zdravotním postižením a k zajištění toho, aby ve všech oblastech řízení byly činěny procedurální úpravy.

53.  V dubnu 2014 přijal Výbor obecný komentář č. 2 k článku 9 CRPD týkající se přístupnosti. Příslušné pasáže zabývající se přístupem k informacím a komunikaci znějí takto:

„...21.  Bez přístupu k informacím a komunikaci může být pro osoby se zdravotním postižením vážně narušeno a omezeno požívání svobody myšlení a projevu a mnoha dalších základních práv a svobod. Ustanovení čl. 9 odst. 2 písm. f) až g) Úmluvy proto stanoví, že by státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, měly podporovat asistenci a prostředníky, včetně průvodců, čtenářů a profesionálních tlumočníků znakového jazyka (odst. 2 písm. e)), podporovat další vhodné formy pomoci a podpory osobám se zdravotním postižením k zajištění jejich přístupu k informacím, ... pomocí povinných standardů přístupnosti. Informace a komunikace by měly být dostupné osobám se zdravotním postižením, které takové formáty, režimy a metody používají, ve snadno čitelných formátech a augmentativních či alternativních režimech a metodách.

...

37.  Účinný přístup ke spravedlnosti nemůže existovat, pokud budovy, ve kterých se nacházejí orgány vynucující plnění právních předpisů a soudnictví, nejsou fyzicky přístupné nebo pokud poskytované služby, informace a komunikace nejsou přístupné osobám se zdravotním postižením (článek 13).“

54.  Dne 15. května 2015 vydal Výbor závěrečná doporučení k úvodní zprávě České republiky (UN Doc. CRPD/C/CZE/CO/1), v níž konstatoval a doporučil mj. následující:

 

Přístupnost (článek 9)

„19.  ... Výbor konstatuje, že neslyšící osoby, nevidomé osoby a osoby s mentálním postižením nadále čelí problémům při vstupu do veřejně přístupných objektů, a to z důvodu chybějícího tlumočení do znakové řeči, značení v Braillově písmu a augmentativních a alternativních komunikačních prostředků a dalších přístupných prostředků, způsobů a forem komunikace, jako jsou například piktogramy.

...

Přístup ke spravedlnosti (článek 13)

24.  Výbor bere se znepokojením na vědomí nedostatečný přístup nevidomých osob a osob s mentálním a psychosociálním postižením k soudním a správním řízením.

25.  Výbor naléhavě vyzývá smluvní stranu, aby zajistila dostupnost dokumentů v přístupných formátech pro všechny osoby se zdravotním postižením, které je potřebují. Dále doporučuje proškolení soudců a dalších pracovníků justice, pokud jde o práva zakotvená v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením.“

C.  Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva

55.  V roce 2017 vydal Úřad Vysokého komisaře zprávu o právu na přístup ke spravedlnosti podle článku 13 Úmluvy (UN Doc. A/HRC/37/25). Příslušné pasáže této zprávy znějí takto:

„17.  Úmluva požaduje základní rovnost, která zahrnuje jak rovnost příležitostí, tak rovnost výsledků‘, a článek 13 odst. 1 výslovně ukládá smluvním státům povinnost ‚[zajistit] osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními‘. Právo na rovnost před soudy a na spravedlivý proces je klíčovým prvkem ochrany lidských práv a slouží jako procesní prostředek k zajištění právního státu.

18.  Výbor pro práva osob se zdravotním postižením zdůraznil, že osoby se zdravotním postižením mají nárok na všechna práva a procesní záruky během předběžného řízení, soudního řízení i po jejich skončení, včetně práva na spravedlivý proces, presumpce neviny, práva na obhajobu a práva být vyslechnut osobně, jakož i všechna další práva přiznaná ostatním osobám.

19.  ... Pokud jde o osoby se zdravotním postižením, ať už v trestním řízení nebo v občanských věcech, je přístup ke spravedlnosti nejčastěji odepřen v důsledku nedostatečné přístupnosti a dostupnosti informací, procedurálních úprav, práva domáhat se spravedlnosti a práva na soudní řízení, dodržování presumpce neviny a právní pomoci.

....

21.  Účinný přístup k informacím a komunikaci umožňuje osobám se zdravotním postižením znát a hájit svá práva. Využívání přístupných informačních a komunikačních technologií, zejména jejich aplikace při poskytování veřejných služeb (e-governance), může přispět ke zlepšení přístupu ke spravedlnosti a přístupu k informacím. Výbor poukázal na to, že čl. 9 odst. 2 písm. h) Úmluvy vyzývá smluvní státy, aby podporovaly přístupnost právních informací pro osoby se zdravotním postižením a pro společnost jako celek prostřednictvím využívání celé škály formátů a způsobů komunikace. Rovněž poznamenal, že k tomuto cíli mohou přispět nové technologie.

...

24.  Rovnost zbraní je součástí práva na spravedlivý proces a zaručuje, že všem stranám jsou poskytnuta stejná procesní práva, aby měly přístup ke stejným informacím a stejným možnostem předkládat a zpochybňovat důkazy. Osobám se zdravotním postižením je často bráněno v uplatňování rovnosti zbraní z důvodu nepřístupnosti dokumentů nebo procesu. Kromě přístupnosti musí smluvní státy zajistit procedurální a věku odpovídající úpravy, které mohou osoby se zdravotním postižením pro přístup ke spravedlnosti potřebovat. Seznam opatření, která by smluvní státy měly přijmout k zajištění účinného a rovného přístupu ke spravedlnosti, uvedený v článku 13 odst. 1 Úmluvy, není vyčerpávající a smluvní státy jsou povinny poskytnout procedurální a věku odpovídající úpravy, které usnadní roli osob se zdravotním postižením jako přímých a nepřímých účastníků všech soudních řízení, včetně vyšetřovací fáze i dalších přípravných fází. Procedurální úpravy tedy slouží jako prostředek k účinnému uplatnění práva na spravedlivý proces a práva účastnit se výkonu spravedlnosti a jsou nedílnou součástí práva na přístup ke spravedlnosti. Výbor pro práva osob se zdravotním postižením uvedl řadu příkladů, jak mohou procedurální úpravy pro osoby se zdravotním postižením vypadat v praxi, například poskytování tlumočení do znakového jazyka, právní a soudní informace v přístupných formátech, větší výběr komunikačních prostředků, snadno čitelné verze dokumentů, svědectví poskytnuté v Braillově písmu a prostřednictvím videokonference.

...

31.  Nedostatečné procedurální úpravy porušují právo na spravedlivý proces a mohou vést k faktickému vyloučení z řízení nebo k uložení nespravedlivých trestů.

...

54.  Aby měly podle Úmluvy osoby se zdravotním postižením přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, musí být schopny přímé či nepřímé účasti ve všech právních řízeních, včetně vyšetřování a předběžného řízení.

...

Doporučení:

63.  Právo osob se zdravotním postižením na spravedlivý proces zahrnuje zajištění rovného přístupu k uplatňování práv, což znamená, že musí mít přístup k soudům a právním řízením a musí si zachovat procesní způsobilost. Rovné uznání před zákonem a právo na přístup ke spravedlnosti jsou neoddělitelně propojeny a často nelze jedno z nich uplatnit bez druhého. Státy by měly změnit občanské, trestní a procesní právní normy, které brání osobám se zdravotním postižením v přímé nebo nepřímé účasti na soudních nebo správních řízeních na rovnoprávném základě s ostatními, a to buď tím, že jim je bez jejich svobodného a informovaného souhlasu přiděleno zákonné nebo faktické zastoupení třetí stranou, nebo tím, že je jim odňata procesní způsobilost. Státy by rovněž měly zavést právní normy a předpisy, jež zajistí, aby byly přístupné informace potřebné k obhajobě práv a aby osobám se zdravotním postižením byla poskytována bezplatná a dostupná právní pomoc ve všech oblastech práva.

64.  V rámci soudních řízení čelí osoby se zdravotním postižením řadě překážek v přístupu ke spravedlnosti v důsledku diskriminačních zákonů a postupů, včetně odepření práva na soudní řízení. V souladu se zásadou rovnosti zbraní by státy měly takové zákony zrušit a tyto postupy zakázat a zavést antidiskriminační opatření, včetně poskytování procedurálních úprav, jsou-li nezbytné, ve všech jejich formách a u všech právních řízení.“

D.  Zvláštní zpravodaj pro práva osob se zdravotním postižením

56.  V srpnu 2020 vydal Zvláštní zpravodaj pro práva osob se zdravotním postižením Mezinárodní zásady a pokyny pro přístup osob se zdravotním postižením ke spravedlnosti ve vztahu (mimo jiné) k článku 13 CRPD. Příslušné pasáže znějí takto:

„...Zásada 3: Osoby se zdravotním postižením, včetně dětí se zdravotním postižením, mají právo na přiměřené procedurální úpravy.

3.1  Aby se zabránilo diskriminaci a zajistila účinná a rovná účast osob se zdravotním postižením na všech právních řízeních, státy zajistí osobám se zdravotním postižením individuální procedurální úpravy odpovídající jejich pohlaví a věku. Tyto úpravy zahrnují všechny nezbytné a přiměřené změny a úpravy potřebné v konkrétním případě, včetně prostředníků nebo facilitátorů, procedurálních úprav a změn, úprav prostředí a komunikační podpory, aby byl osobám se zdravotním postižením zajištěn přístup ke spravedlnosti. Úpravy by měly být v maximální možné míře zorganizovány před zahájením řízení.

3.2  Státy zajistí poskytování řady procedurálních úprav a zároveň zajistí provádění těchto úprav tak, aby byla náležitě vyvážena a respektována práva všech stran, mimo jiné prostřednictvím:

nezávislých prostředníků a facilitátorů...

procedurálních úprav a změn...

podpory komunikace...

procedurálních úprav pro osoby obviněné z trestných činů, osoby ve výkonu trestu a ve vazbě:

h)  zajištění, aby policisté, státní zástupci a další osoby podílející se na zatýkání a vyšetřování trestných činů byli dobře informováni o právech osob se zdravotním postižením, byli si vědomi možnosti, že osoba může mít zdravotní postižení, a v průběhu zatýkání nebo vyšetřování své reakce odpovídajícím způsobem přizpůsobili;

i)  zajištění, aby osoby se zdravotním postižením mohly být na policejní stanici doprovázeny nezávislými třetími osobami, například advokáty či jinými asistenty, aby jim pomáhali během fáze vyšetřování, včetně například sejmutí otisků prstů nebo odebrání biologického vzorku, a aby byly k dispozici prostředníci nebo facilitátoři, kteří usnadní komunikaci mezi osobami se zdravotním postižením a příslušníky orgánů činných v trestním řízení a justičních pracovníků;

...

Zásada 4: Osoby se zdravotním postižením mají právo na včasný přístup k právním oznámením a informacím na rovnoprávném základě s ostatními.

4.1  Aby bylo zaručeno právo na včasné a přístupné informace, státy:

...

d)  zajistí, aby oznámení a poučení obsahovaly jasné a srozumitelné informace o tom, jak řízení probíhá, co lze během procesu očekávat, co se očekává od dotyčné osoby, kde lze získat pomoc s porozuměním řízení a jaká jsou práva osoby v řízení, a to v jazyce, který není pouhým opakováním znění zákona, nařízení, předpisu nebo pokynu – tedy například ve zjednodušeném jazyce;

e)  zajistí, aby byla v reálném čase k dispozici podpora pro osoby, které potřebují pomoc s porozuměním obsahu oznámení a poučení, například prostřednictvím tlumočníků, průvodců, předčitatelů, prostředníků a facilitátorů a dalšími formami podpory.

...

Zásada 5: Osoby se zdravotním postižením mají nárok na všechny hmotněprávní a procesní záruky uznávané mezinárodním právem na rovnoprávném základě s ostatními a státy musí zajistit nezbytné úpravy k zajištění spravedlivého procesu.

5.1  Státy zajistí, aby všechny hmotněprávní a procesní záruky uznávané mezinárodním právem, ať už v trestním, občanském nebo správním řízení, včetně presumpce neviny a práva nevypovídat, byly poskytovány všem osobám se zdravotním postižením na rovnoprávném základě s ostatními. V případě potřeby musí být všem osobám se zdravotním postižením, včetně podezřelých a obviněných osob, které potřebují pomoc k účinné účasti na vyšetřování a soudním řízení, k dispozici procedurální úpravy.

5.2  Státy tedy:

...

b)  zajistí, aby podezřelé nebo obviněné osoby se zdravotním postižením měly k dispozici přístupné a srozumitelné informace o svých právech, včetně práva neobviňovat sama sebe;

...

f)  zajistí dostupnost procedurálních úprav, včetně podpory, pro účinnou účast osob se zdravotním postižením, aby měly stejné právo jako ostatní osoby rozhodnout se o své obhajobě;

...

Zásada 10: Všichni pracovníci justičního systému musí absolvovat vzdělávací a školicí programy zaměřené na práva osob se zdravotním postižením, zejména v souvislosti s přístupem ke spravedlnosti.

10.1  Státy musí odstranit překážky bránící osobám se zdravotním postižením v přístupu ke spravedlnosti tím, že zajistí školení o právech osob se zdravotním postižením pro všechny pracovníky v oblasti spravedlnosti, včetně policistů, justičních pracovníků, advokátů, zdravotnických pracovníků, soudních znalců, odborníků poskytujících služby obětem, sociálních pracovníků a pracovníků probační služby, vězeňské služby a detenčních zařízení pro mladistvé.

10.2  Za tímto účelem musí vlády, zákonodárné a další orgány, včetně správy soudů a dalších nezávislých orgánů justiční správy i nezávislých samosprávných profesních organizací advokátů, v rámci svých příslušných pravomocí přijmout následující opatření:

a)  přijmout a provádět zákony, právní a interní předpisy, pokyny a postupy, které uloží všem osobám podílejícím se na výkonu spravedlnosti právní povinnost zúčastnit se školení v oblasti lidských práv zaměřeného na práva osob se zdravotním postižením a poskytování úprav v souladu s doporučením dle bodu 10.2 j);

b)  poskytovat průběžné vzdělávání všem osobám působícím v oblasti soudnictví, včetně vnitrostátních institucí pro lidská práva a organizací zastupujících osoby se zdravotním postižením;

...

f)  zajistit, aby byly vzdělávací příručky široce dostupné všem osobám podílejícím se na výkonu spravedlnosti, zejména policistům, orgánům činným v trestním řízení a justičním pracovníkům;

g)  proškolit policisty, včetně „prvosledových“ a vyšetřovatelů, pracovníky státního zastupitelství a justiční pracovníky, aby se seznámili s osvědčenými postupy při jednání s osobami se zdravotním postižením, včetně reakcí, chování a vhodných úprav;

...“

E.   Evropská unie

57.  Směrnice 2013/48/EU Evropského parlamentu a Rady mj. o právu na přístup k obhájci v trestním řízení byla přijata dne 22. října 2013. Lhůta pro její transpozici do právního řádu členských států EU skončila dne 27. listopadu 2016. Příslušná ustanovení směrnice znějí takto:

Bod odůvodnění 12

„Tato směrnice stanoví minimální pravidla týkající se práva na přístup k obhájci v trestním řízení a v řízení podle rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (ř) (dále jen „řízení týkající se evropského zatýkacího rozkazu“), práva na informování třetí strany po zbavení osobní svobody a práva na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody. Tímto směrnice podporuje uplatňování Listiny, zejména jejích článků 4, 6, 7, 47 a 48, přičemž vychází z článků 3, 5, 6 a 8 EÚLP, jak jsou vykládány Evropským soudem pro lidská práva, který ve své judikatuře průběžně stanovuje standardy týkající se práva na přístup k obhájci. Tato judikatura mimo jiné stanoví, že pro zaručení spravedlivého řízení je třeba, aby podezřelá nebo obviněná osoba mohla obdržet celou řadu služeb, které bezprostředně souvisí s právní pomocí. V tomto ohledu by obhájce podezřelé nebo obviněné osoby měl mít možnost zajistit bez omezení základní náležitosti obhajoby.“

 

Bod odůvodnění 39

„Podezřelým nebo obviněným osobám by mělo být umožněno, aby se vzdaly svého práva přiznaného jim touto směrnicí, pokud jim byly poskytnuty informace o obsahu daného práva a případných důsledcích rozhodnutí vzdát se tohoto práva. Při poskytování takových informací je třeba zohlednit konkrétní podmínky dotčených podezřelých nebo obviněných osob, včetně jejich věku a duševního a tělesného stavu.“

 

Bod odůvodnění 55

„...Tato směrnice zajišťuje, aby podezřelým a obviněným osobám včetně dětí byly poskytovány přiměřené informace, umožňující porozumět důsledkům vzdání se práva podle této směrnice, a aby rozhodnutí vzdát se svého práva bylo učiněno dobrovolně a jednoznačně.

...“

 

PRÁVNÍ POSOUZENÍ 

I.   K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 ODST. 1 A 3 PÍSM. C) ÚMLUVY

58.  Stěžovatel namítal, že byl odsouzen na základě doznání viny, které učinil v přípravném řízení v nepřítomnosti advokáta, ačkoli byl z důvodu svého mentálního postižení ve zranitelném postavení. Vycházel z článku 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy, které znějí následovně:

„1.  „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě... projednána ... soudem ..., který rozhodne o... oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

3.  Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

(…)

c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;

...”

A.  K přijatelnosti

59.  Soud konstatuje, že tato stížnostní námitka není zjevně neopodstatněná a není nepřijatelná ani z jiných důvodů uvedených v článku 35 Úmluvy. Proto musí být prohlášena za přijatelnou.

B.   K odůvodněnosti

1.   Tvrzení účastníků řízení

a)   Stěžovatel

60.  Stěžovatel namítal, že byl odsouzen k dvouletému trestu odnětí svobody na základě doznání získaného v přípravném řízení, během nějž se mu i přes jeho mentální postižení a z toho vyplývající zranitelnost nedostalo právní pomoci advokáta. Na rozdíl od tvrzení vlády stěžovatel argumentoval, že jeho duševní vada vzbudila u policistů pochybnosti o jeho schopnosti se řádně hájit již při předvedení k prvotnímu podání vysvětlení, jak také uvedli ve svých výpovědích. Vnitrostátní právní řád tak vyžadoval, aby již v přípravném řízení měl pomoc obhájce. Stěžovatel dále tvrdil, že zákonné podmínky pro zadržení bez předchozího souhlasu státního zástupce nebyly při jeho zadržení dne 19. května 2016 splněny a bezodkladné zadržení na něj působilo nátlakově, což zvýšilo jeho již tak vysoký stupeň zranitelnosti. Stěžovatel pak reagoval na stresovou situaci doznáním jako formou úniku.

61.  Pokud šlo o 14 záznamů o jeho odsouzení v rejstříku trestů, na něž poukázala vláda, stěžovatel uvedl, že opakované neposkytnutí právní pomoci v těchto předchozích řízeních bez ohledu na jeho mentální postižení bylo spíše ukázkou systémového problému České republiky než zákonnosti toho, že v projednávané věci neměl obhájce.

62.  Ve vztahu k připomínce vlády, že stěžovatel si na nezajištění právní pomoci z důvodu mentálního postižení v předchozích trestních řízeních nestěžoval a prohlásil, že se cítí zdráv, stěžovatel namítl, že zranitelné osoby s duševním postižením často svá práva neprosazují, což je právě dáno jejich zranitelností, a obvykle se za nemocné nepovažují.

63.  Stěžovatel rozporoval poznámku vlády, že objektivní náznak psychických problémů nedostačuje pro nutnou obhajobu, neboť jsou-li pochybnosti o způsobilosti osoby se řádně hájit, vnitrostátní právní řád předpokládá ustanovení obhájce soudem nebo státním zástupcem, pokud to považují za nezbytné. Stěžovatel připustil, že je sice obtížné stanovit jasnou hranici a objektivní kritérium pro stanovení, kdy osoba již je zranitelná a potřebuje právní pomoc, ale vnitrostátní úprava je vágní a může vést ke svévolným výkladům. Stěžovatel dále poukázal na to, že v České republice není vydán žádný interní předpis ani metodický pokyn, které by poskytovaly policejním orgánům návod pro posouzení, zda by obviněný měl mít v přípravném řízení právní pomoc.

64.  Stěžovatel také odmítl názor vlády na revizní znalecké posudky vypracované znalci R. G. a G. Z., kteří v nich dospěli k závěru, že byl schopen se řádně hájit. Stěžovatel měl za to, že revizní znalci nerozlišovali mezi jeho schopností se hájit a jeho trestní odpovědností. Na druhé straně znalecké posudky a výpovědi znalců M. P. a P. V. prokázaly, že kvůli špatné schopnosti čtení a sníženým intelektovým schopnostem, které plynuly z jeho mentálního postižení, nedokáže porozumět předtištěnému formuláři s výčtem práv podezřelé osoby. Stěžovatel tak uzavřel, že nebyl schopen se řádně hájit a měl mít pomoc obhájce od samého počátku trestního řízení.

b)   Vláda

65.  Vláda má za to, že v projednávané věci nedošlo k odepření přístupu k obhájci ani k nerespektování dalších práv stěžovatele v trestním řízení. Podmínky nutné obhajoby podle trestního řádu nebyly splněny až do okamžiku vzetí stěžovatele do vazby. Navíc stěžovatel podepsal během přípravného řízení několik protokolů a stvrdil tak, že byl poučen o svých právech a povinnostech a že mu byly dostatečně vysvětleny, a přesto si obhájce sám nezvolil ani neodmítl vypovídat.

66.  Vláda tvrdila, že ne všechny osoby s lehkým mentálním postižením by měly být a priori považovány za neschopné se samy hájit v trestním řízení a bez ohledu na svou situaci měly mít ustanoveného obhájce; takový přístup by vycházel z paternalistických stereotypů. Stěžovatel skutečně byl schopen učinit informované rozhodnutí o nevyužití svých práv, a to i přes své lehké mentální postižení, a proto se svých práv vzdal jednoznačně, dobrovolně a s plným vědomím možných důsledků. Vláda rovněž poznamenala, že stěžovatel opakovaně uvedl, že se cítí fyzicky i duševně zdráv, a to během přípravného řízení i později v přítomnosti svého obhájce.

67.  Vláda dále tvrdila, že policisté se mohli oprávněně domnívat, že stěžovatel právní pomoc z důvodu svého mentálního postižení nepotřebuje, protože před jeho výslechem věděli, že se jedná o recidivistu, jenž byl mezi lety 2001 a 2023 odsouzen za 14 trestných činů, přičemž jeho schopnost porozumět účelu řízení sám stěžovatel nikdy předtím nezpochybnil a nerozporoval. V projednávané věci soudy i přesto důsledně přezkoumaly stěžovatelovy argumenty v této věci a nařídily několik znaleckých posudků zaměřených na objektivní objasnění jeho duševního stavu a jeho schopnosti se sám účinně hájit a účastnit trestního řízení. Rovněž vzaly v úvahu stěžovatelovu trestní minulost, skutečnost, že byl zvyklý na účast v trestním řízení, a také primitivní charakter jeho trestné činnosti.

68.  Pro případ, že by se Soud neztotožnil s jejím názorem, že se stěžovatel vzdal svých práv platně, připustila vláda, že ve smyslu judikatury Soudu nebyly dány žádné naléhavé důvody, jež by odůvodnily neposkytnutí právní pomoci stěžovateli od okamžiku jeho prvního výslechu: vyslýchající policisté nebyli motivováni naléhavou potřebou odvrátit vážné ohrožení života, zdraví nebo fyzické integrity jakékoli osoby. Nicméně uvedla, že jako celek bylo trestní řízení proti stěžovateli spravedlivé a panoval silný veřejný zájem na jeho stíhání s ohledem na jeho recidivu a povahu trestné činnosti.

69.  Na základě závěrů vnitrostátních soudů vláda zejména tvrdila, že stěžovatelovo lehké mentální postižení ho nestavělo do zranitelného postavení a že důkazy proti němu získané v přípravném řízení byly podle vnitrostátního práva přípustné. Stěžovatel měl také možnost zpochybnit autenticitu výpovědí, které učinil bez přítomnosti obhájce a jež v zásadě znamenaly jeho doznání, a brojit proti jejich použití. Správnost a věrohodnost těchto výpovědí však nezpochybnil. Ačkoli tyto výpovědi hrály zásadní roli v jeho odsouzení, neprodleně je neodvolal, ale naopak se doznal v přítomnosti svého obhájce znovu; navíc protokol o prověrce místa činu byl jen podpůrným důkazem. Vláda dále poukázala na to, že stěžovatelova věc byla projednávána soudci z povolání, a připomněla několik dodatečných procesních záruk, jako přítomnost nezávislé osoby během prověrky místa činu, možnost stěžovatele ponechat si kopii poučení o svých právech (viz § 35 výše) a požádat státního zástupce o nápravu vadného postupu policie, a dále přezkum spravedlivosti stěžovatelova procesu před nejvyššími vnitrostátními soudy.

2.   Hodnocení Soudu

a)   Obecné zásady

70.  Požadavky čl. 6 odst. 3 je třeba považovat za zvláštní aspekty práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1, proto by měly být námitky na poli těchto dvou ustanovení posuzovány společně (viz Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010, § 169; Sakhnovskiy proti Rusku, č. 21272/03, rozsudek velkého senátu ze dne 2. listopadu 2010, § 94). 

71.  Právo každého, kdo „je obviněn z trestného činu“, obhajovat se za pomoci obhájce, zaručené čl. 6 odst. 3 písm. c), je základním prvkem spravedlivého procesu (viz Salduz proti Turecku, č. 36391/02, rozsudek velkého senátu ze dne 27. listopadu 2008, § 51; Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, č. 50541/08 a 3 další, rozsudek velkého senátu ze dne 13. září 2016, § 255; Beuze proti Belgii, č. 71409/10, rozsudek velkého senátu ze dne 9. listopadu 2018, § 123).

72.  Přístup k obhájci v přípravném řízení přispívá k předcházení justičních omylů a naplňování cílů vtělených do článku 6 Úmluvy, zejména rovnosti zbraní mezi orgány činnými v trestním řízení a stíhanou osobou. Soud od rozsudku Salduz při mnoha dalších příležitostech konstatoval, že neprodlený přístup k obhájci představuje významnou protiváhu zranitelnosti podezřelého, který byl zbaven osobní svobody. Tento přístup je rovněž preventivní, neboť poskytuje pojistku proti nátlaku a špatnému zacházení ze strany policie (viz Salduz, cit. výše, § 53–54; Blokhin proti Rusku, č. 47152/06, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016, § 198; Ibrahim a ostatní, cit. výše, § 255; Simeonovi proti Bulharsku, č. 21980/04, rozsudek velkého senátu ze dne 12. května 2017, § 112).

73.  Soud rovněž uznal, že zranitelnost podezřelých osob může být zvýšena stále složitější právní úpravou trestního procesu, zejména s ohledem na pravidla upravující získávání a použití důkazů (viz Salduz, cit. výše, § 54; Ibrahim a ostatní, cit. výše, § 253).

74.  V neposlední řadě je jedním z hlavních úkolů obhájce zajistit v době zadržení a vyšetřování dodržování práva obviněného neobviňovat sebe sama (viz Salduz, cit. výše, § 54; Dvorski proti Chorvatsku, č. 25703/11, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2015, § 77; Blokhin, cit. výše, § 198) a jeho práva nevypovídat. Z toho vyplývá, že vzdání se práva na obhájce, klíčového prvku práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 3, musí být striktně v souladu s výše uvedenými požadavky (viz Akdağ proti Turecku, č. 75460/10, rozsudek ze dne 17. září 2019, § 46).

75.  V této souvislosti Soud shledal, že aby byla práva, jako je právo na přístup k právní pomoci, právo nevypovídat či zákaz sebeobviňování, praktická a účinná, je nezbytné, aby o nich byla osoba „obviněná z trestného činu“ ve smyslu článku 6 včasně informována (viz Ibrahim a ostatní, cit. výše, § 272; Simeonovi, cit. výše, § 119).

76.  Soud připomíná, že znění ani duch článku 6 Úmluvy nebrání dotyčné osobě, aby se dobrovolně – výslovně nebo mlčky – vzdala záruk spravedlivého procesu. To platí rovněž pro právo na právní pomoc (viz mj. Dvorski, cit. výše, § 100 a 101; Sakhnovskiy proti Rusku, cit. výše, § 90). Vzdání se práva na obhajobu lze však pro účely Úmluvy považovat za platné jen tehdy, bylo-li učiněno jednoznačně a bylo rovněž doprovázeno odpovídajícími procesními zárukami. Takové vzdání se nemusí být výslovné, ale musí být dobrovolné a musí představovat informované a poučené zřeknutí se práva (viz Pishchalnikov proti Rusku, č. 7025/04, rozsudek ze dne 24. září 2009, § 77; Simeonovi, cit. výše, § 115). Než lze o obviněném říci, že se mlčky, svým chováním, vzdal důležitého práva podle článku 6, je třeba osvědčit, že mohl rozumně předpokládat, jaké důsledky bude jeho chování mít (viz Pishchalnikov, cit. výše, § 77 in fine). Navíc nesmí být vzdání se v rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz Håkansson a Sturesson proti Švédsku, č. 11855/85, rozsudek ze dne 21. února 1990, § 66; Sejdovic proti Itálii, č. 56581/00, rozsudek velkého senátu ze dne 1. března 2006; § 86; Simeonovi, cit. výše, § 115).

b)   Uplatnění výše uvedených zásad na projednávanou věc

77.  Otázkou projednávané věci je, zda trestní řízení proti stěžovateli, který měl určitý stupeň mentálního postižení, bylo vedeno způsobem naplňujícím jeho právo na spravedlivý proces, a to i ve vztahu k postupu, jakým byly získány důkazy. Soud musí zejména posoudit, zda se stěžovatel platně vzdal svého práva na právní pomoc, jak tvrdila vláda, v situaci, kdy byl o svých procesních právech poučen pouze prostřednictvím předtištěných formulářů. Také posoudí, zda sebeobviňující výpovědi učiněné stěžovatelem bez obhájce, o něž se opíraly soudy, byly získány v rozporu s jeho právem hájit se v přípravném řízení.

78.  Vláda namítala, že podle vnitrostátního práva až do uvalení vazby nebyla věc stěžovatele takového druhu, aby odůvodnila nutnou obhajobu (§ 36 tr. ř.). Stěžovatel byl navíc při několika příležitostech poučen o svém právu na právní pomoc obhájce dle vlastního výběru, o právu nevypovídat a právu neobviňovat sám sebe a dobrovolně se těchto práv vzdal.

79.  Soud připomíná, že článek 6 Úmluvy nebrání osobě vzdát se ze své vlastní vůle práva na určité procesní aspekty, které mohou tvořit součást práva na spravedlivý proces, ať již výslovně, či mlčky (viz § 76 výše). Vzdá-li se však dotyčná osoba takového práva, musí Soud zkoumat, zda okolnosti takového vzdání se byly v souladu s požadavky Úmluvy a zda bylo zaručeno, že vzdání se práva není v rozporu s veřejným zájmem a že bylo doprovázeno minimálními zárukami odpovídajícími důležitosti daného práva a jeho vzdání se.

80.  V projednávané věci se několik znalců v posudku vyjádřilo tak, že stěžovatel má lehké mentální postižení vykazující se nízkým IQ (okolo 67; viz § 24 výše). Soud již dříve uznal mentální postižení samo o sobě jako důvod zvláštní zranitelnosti (viz A.–M. V. proti Finsku, č. 53251/13, rozsudek ze dne 23. března 2017, § 73). Ve věcech Ibrahim a ostatní (cit. výše, § 274) a Beuze (cit. výše, § 150) bylo dále objasněno, že osoba účastnící se trestního řízení může být zvláště zranitelná nejen z důvodu věku, ale rovněž z důvodu svých duševních schopností; dospělí podezřelí či obžalovaní s mentálním postižením proto mohou spadat do kategorie zvláště zranitelných osob. Soud rovněž uznal, že policejní výslech je zvláště stresující i pro podezřelého s byť lehkým mentálním postižením (viz Hasáliková proti Slovensku, č. 39654/15, rozsudek ze dne 24. června 2021, § 68, v níž měla stěžovatelka právní pomoc obhájce již od prvního výslechu).

81.  Soud konstatuje, že stěžovateli náležela ochrana dle článku 6 Úmluvy již od okamžiku zadržení, a je toho názoru, že v projednávané věci existovalo několik známek svědčících o povinnosti vyšetřujících orgánů zacházet se stěžovatelem jako se zranitelnou osobou a vzít jeho stav v úvahu během výslechů a zejména během jeho poučení o právu na pomoc advokáta (viz obdobně Płonka v. Poland, č. 20310/02, rozsudek ze dne 31. března 2009, § 38). Policistům skutečně bylo známo, že stěžovatel navštěvoval jen základní školu (viz § 8 výše) a ve věku 13 let byl v péči psychiatra (viz § 11 výše). Policisté, kteří s ním byli v kontaktu, také připustili, že se jevil „duševně trošku slabší“ a komunikace s ním byla poněkud těžkopádná (viz § 20 výše). Svéprávnost stěžovatele nebyla nikdy formálně omezena a dříve byl souzen za několik trestných činů, což ale nerozptyluje pochybnosti o jeho schopnosti se sám hájit, jak upozornil také Ústavní soud (viz § 45 výše). Soud k tomu doplňuje, že ačkoli vláda uváděla, že schopnost stěžovatele pochopit účel řízení dříve nebyla zpochybňována ani rozporována (viz § 65 výše), netvrdila, že by byla jakkoli posuzována stěžovatelova svéprávnost nebo provedeno znalecké zkoumání této otázky v předchozích trestních řízeních vedených proti stěžovateli.

82.  Soud tedy shledává, že s ohledem na zranitelnost stěžovatele v důsledku jeho mentálního postižení a nevyváženost sil vyplývající ze samotné povahy trestního řízení by bylo možné jím učiněné vzdání se důležitého práva podle článku 6 přijmout pouze, bylo-li vyjádřeno jednoznačně a poté, kdy orgány učinily přiměřené kroky k zajištění toho, že si bude plně vědom svých práv a dokáže v potřebném rozsahu posoudit důsledky svého jednání (viz obdobně Panovits proti Kypru, č. 4268/04, rozsudek ze dne 11. prosince 2008, § 68). V této souvislosti konstatuje, že i přes argument vlády o primitivním charakteru stěžovatelovy trestné činnosti hrozil stěžovateli s velkou pravděpodobností trest odnětí svobody, jenž mu nakonec byl i uložen.

83.  Pokud jde o tvrzení vlády, že stěžovatel byl poučen o svých právech v souladu s požadavky vnitrostátního práva, Soud poznamenává, že poučení o procesních právech bylo stěžovateli podáno pouze v podobě předtištěných formulářů, na nichž byla sepsána i vysvětlení a výpovědi v přípravném řízení. Toto poučení obsahovalo právo stěžovatele nevypovídat a zvolit si obhájce. Nebylo tvrzeno a ani z ničeho jiného nevyplývá, že by stěžovateli bylo poskytnuto individualizované poučení o jeho situaci nebo právech ani doplňující vysvětlení (viz obdobně Zachar a Čierny proti Slovensku, č. 29376/12 a 29384/12, rozsudek ze dne 21. července 2015, § 70). Spíše se zdá, že nejméně v jednom případě, dne 20. května 2016, mu bylo poučení jednoduše přečteno, aniž by měl příležitost si pročíst předtištěný text svým tempem, a to ještě před tím, než jej jako protokol podepsal (viz § 20 výše).

84.  Soud rovněž konstatuje, že dotčený text by byl náročný i pro osoby s plnou duševní kapacitou a byl o to složitější, že zahrnoval odkazy na různá zákonná ustanovení, která se uplatnila v závislosti na aktuálním postavení stěžovatele (podle toho, zda byl osobou podávající vysvětlení, zadrženou osobou, podezřelým či obviněným). V tomto ohledu Soud poukazuje na to, že stěžovatel měl problém pochopit dokonce i poučení, které mu později dal jeho advokát (viz § 19 výše). Proto dochází k závěru, že s ohledem na okolnosti projednávané věci, kdy trpěl stěžovatel určitou mírou duševního postižení a byl předveden k podání vysvětlení bez právní či jiné pomoci, bylo nepravděpodobné, že pouhé poučení slovy obsaženými ve vnitrostátních předpisech postačuje k tomu, aby dostatečně porozuměl povaze svých práv a účinně je uplatnil.

85.  Soud tedy shledává, že než stěžovatel poskytl policejnímu orgánu svou výpověď, nebyl si plně vědom toho, že má právo na právní pomoc zástupce. Kromě toho s ohledem na neposkytnutí pomoci obhájce nebo jiné osoby (např. sociálního pracovníka nebo známého), který by byl s to mu pomoci pochopit předtištěné poučení o jeho právech a povinnostech, bylo také nepravděpodobné, že mohl rozumně posoudit důsledky svého výslechu bez pomoci obhájce, včetně skutečnosti, že takové jednání mohlo být vykládáno jako vzdání se svých práv.

86.  Soud v tomto ohledu připomíná, že článek 6 vykládaný jako celek zaručuje právo obviněného na účinnou účast na trestním řízení (viz Stanford proti Spojenému království, č. 16757/90, rozsudek ze dne 23. února 1994, § 26). Již dříve rozhodl, že za účelem ochrany zájmů osob, jejichž duševní schopnosti jsou sníženy, lze vyžadovat zvláštní procesní záruky (viz Vaudelle proti Francii, č. 35683/97, rozsudek ze dne 30. ledna 2001, § 60 a 65, s dalšími odkazy), a že osoby neschopné se samy hájit nemusí dokázat upozornit orgány na potřebu právní pomoci, pokud tuto otázku orgány samy nevznesou (viz obdobně Grigoryevskikh proti Rusku, č. 22/03, rozsudek ze dne 9. dubna 2009, § 90).

87.  S ohledem na výše uvedené Soud shledává, že v projednávané věci měly vnitrostátní orgány učinit další kroky, nikoli ve smyslu paternalistického přístupu, nad nímž polemizovala vláda (viz § 63), ale nabídkou vhodných forem pomoci stěžovateli (viz také § 49–54 výše). S vědomím obtíží stěžovatele (viz § 81 výše) měly aktivně vhodným způsobem zajistit, aby porozuměl tomu, že může v případě potřeby požádat bezplatně o ustanovení obhájce (viz Talat Tunç proti Turecku, č. 32432/96, rozsudek ze dne 27. března 2007, § 61; Padalov proti Bulharsku, č. 54784/00, rozsudek ze dne 10. srpna 2006, § 61; Panovits, cit. výše, § 72), například poskytnutím snadno čitelné verze poučení o jeho právech a povinnostech (viz § 53 a 55 výše) nebo zajištěním prostředníka (viz § 53 a 56 výše) k usnadnění komunikace a zpřístupnění informací. Tímto způsobem mohly zajistit, že bude schopen porozumět poskytnutému poučení a důsledkům podání výpovědi bez právní pomoci, nebo v případě pochybností zajistit, aby byl zastoupen obhájcem. V této souvislosti Soud konstatuje, že kromě § 36 odst. 2 tr. ř. nemá vnitrostátní právní řád žádné ustanovení nabízející další procedurální úpravy pro osoby se zdravotním postižením, které čelí trestnímu řízení (srov. F.S.M. proti Španělsku, č. 56712/21, rozsudek ze dne 13. března 2025, § 48, dosud není v právní moci), ani nebyl Soud informován o existenci speciálního školení, které by pomohlo policistům v jednání s osobami s psychosociálním postižením (viz obdobně V proti České republice, č. 26074/18, rozsudek ze dne 7. prosince 2023, § 107). Ústavní soud však ve své judikatuře uznal, že lze přijmout kompenzační opatření (viz § 48 výše), a strany netvrdily, že by procesní úpravy zakazovalo vnitrostátní právo nebo by byly v praxi nemožné (viz obdobně Golubev proti Rusku, č. 26260/02, rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2006).

88.  Orgány měly v období od 19. do 22. května 2016 pochyby o stěžovatelových duševních schopnostech (viz § 20 výše), ale neučinily žádné kroky. To zjevně nedostačovalo k naplnění jejich pozitivního závazku poskytnout stěžovateli poučení, které nezbytně potřeboval pro účinné uplatnění svých práv. I kdybychom za těchto okolností předpokládali, že stěžovatelova věc nevyžadovala nutnou obhajobu podle § 36 odst. 2 tr. ř., což by učinilo jeho vzdání se práva na pomoc obhájce podle vnitrostátního práva přípustným, a že lze mít za to, že stěžovatel takové vzdání se učinil, konkludentně či výslovně (viz § 11 výše), Soudu nezbývá než uzavřít, že vzdání se nebylo doprovázeno minimálními zárukami odpovídajícími jeho významu (srov. Bogdan proti Ukrajině, č. 3016/16, rozsudek ze dne 8. února 2024 § 69).

89.  Ve světle výše uvedeného Soud uzavírá, že byl-li stěžovatel ve dnech 19. a 20. května 2016 vyslýchán bez přítomnosti obhájce a doznal se, jeho právo na právní pomoc bylo nepřípustně omezeno. Rovněž sdílí názor vlády (viz § 68 výše), že pro takové omezení neexistovaly naléhavé důvody.

90.  Soud tedy musí přezkoumat důsledky nepřítomnosti obhájce za účelem pomoci stěžovateli v daných dnech na celkovou spravedlivost trestního řízení.

91.  Při svém hodnocení se Soud řídí kritérii uvedenými ve věci Ibrahim a ostatní (cit. výše, § 274) v rozsahu přiměřeném okolnostem projednávané věci. Jelikož nebyly pro omezení stěžovatelova práva na pomoc obhájce dány naléhavé důvody, Soud musí uplatnit přísný přezkum věci. Neexistence takových důvodů má významnou váhu. Přenáší na vládu břemeno přesvědčivě dokázat, proč výjimečně a za konkrétních okolností předmětné věci nebyla celková spravedlivost řízení nenapravitelně narušena omezením práva stěžovatele na právní pomoc (tamtéž, § 265; viz také Beuze, cit. výše, § 145).

92.  V projednávané věci bylo v první řadě povinností soudů zhodnotit, jak požadoval stěžovatelův obhájce, zda existovaly důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř., a pokud nikoli, zda došlo ze strany stěžovatele k platnému vzdání se svého práva na právní pomoc, jak tvrdila vláda (viz § 66 výše a také § 47 výše). Pokud vzdání se platné nebylo, důkazy získané v přípravném řízení v nepřítomnosti advokáta měly být vyloučeny podle vnitrostátního právního řádu jako nepřípustné.

93.  Soud souhlasí s tvrzením vlády (viz § 67 výše), že soudy v projednávané věci vynaložily jistou snahu k posouzení, zda stěžovatel je schopen se i přes své duševní postižení řádně hájit, nebo zda vyžaduje právní pomoc. Prvostupňový soud vyslechl policisty, kteří byli v kontaktu se stěžovatelem v přípravné fázi řízení (viz § 20 výše), a nařídil několik znaleckých posudků, včetně revizních posudků těchto prvotních znaleckých zkoumání, jež byla označena za nevyvážená a nepřesvědčivá (viz § 21 a 24 výše). Na základě revizního posudku, podle nějž byl stěžovatel schopen účastnit se trestního řízení, porozumět jeho účelu a účinně se hájit, soud shledal, že právní pomoc stěžovateli nebyla potřeba, a důkazy shromážděné v nepřítomnosti stěžovatelova obhájce proto byly přípustné (viz § 25 výše).

94.  Soud však konstatuje, že právo obviněného na účinnou účast na trestním řízení nevyžaduje pouze porozumění povaze a důsledkům řízení, ale také schopnost dostatečně chápat povahu svých práv a účinně je vykonávat. Obviněný musí být rovněž schopen porozumět důsledkům vzdání se svého práva na pomoc obhájce a práva nevypovídat. Soud v projednávané věci konstatuje, že vnitrostátní soudy posoudily na základě dostupných důkazů, včetně znaleckých posudků, schopnost stěžovatele účastnit se soudního řízení a účinně se hájit; neposoudily však jeho schopnost učinit platné vzdání se svého práva na právní pomoc (viz Savaş proti Turecku, č. 9762/03, rozsudek ze dne 8. prosince 2009, § 68; a Akdağ, cit. výše, § 59); otázku vzdání se vznesla až vláda.

95.  Soud dále konstatuje, že doznání získané bez účasti obhájce představovalo pro odsouzení stěžovatele rozhodující důkaz. Mimoto ze spisu vyplývá, že protokoly z jeho výslechů v přípravném řízení neobsahovaly jeho přímá vyjádření, ale jednalo se o vyjádření přeformulované vyslýchajícími policisty (viz § 24 in fine a § 25 výše). Soud je dále toho názoru, že stěžovatelovo doznání poskytlo vnitrostátním vyšetřujícím orgánům rámec, v němž vystavěly své vyšetřování a stanovily cíl pro vyhledávání dalších podpůrných důkazů, např. prověrku místa činu dne 20. května 2016 (viz § 10 výše); proto bezpochyby nenapravitelně ovlivnilo postavení stěžovatele a podstatným způsobem omezilo vyhlídky na jeho obhajobu před soudem (srov. Ibrahim a ostatní, cit. výše, § 309; Siyanko proti Ukrajině, č. 52571/11, rozsudek výboru ze dne 9. ledna 2020, § 77; naopak srov. Yurchenkov proti Rusku, č. 38106/05, rozhodnutí výboru ze dne 10. dubna 2018, § 30).

96.  Soud prvního stupně zdůraznil, že stěžovatel zopakoval své doznání před soudem, a to na vazebním zasedání ze dne 11. srpna 2016, kde byl jeho advokát přítomen. Soud však konstatuje, že na tomto zasedání se stěžovatel omezil pouze na prohlášení, že k trestní věci již učinil vyjádření policii a že na něm nechce nic měnit (viz § 16 výše). Na druhé straně stěžovatel před trestním soudem opakovaně uváděl, že neudělal nic špatného (viz § 19 výše).

97.  Soud proto konstatoval, že ačkoli se stěžovateli dostalo kontradiktorního řízení, v němž byl zastoupen soudem ustanoveným obhájcem, jeho újma utrpěná v přípravném stadiu řízení nebyla v pozdějším průběhu řízení napravena, když bylo jeho doznání považováno za přípustný důkaz.

98.  Soud za těchto okolností shledává, že okolnosti stěžovatelova tvrzeného vzdání se práva na právní pomoc v přípravném řízení, nedostatečný přezkum tohoto vzdání se ze strany soudů a nenapravení vady jinými procesními zárukami během řízení, společně s použitím výpovědí stěžovatele učiněných v přípravném řízení před trestním soudem za účelem jeho odsouzení, učinilo řízení jako celek nespravedlivým.

99.  Výše uvedené úvahy postačují Soudu k tomu, aby uzavřel, že došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. c) ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy

II.   K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

100.  Článek 41 Úmluvy zní:

„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A.  Újma

101.  Stěžovatel požadoval částku 28 000 € za nemajetkovou újmu.

102.  Vláda se domnívala, že tvrzenou nemajetkovou újmu stěžovatele lze dostatečně kompenzovat shledáním porušení, tím spíše, že stěžovatel má možnost požádat na vnitrostátní úrovni o obnovu řízení.

103.  Soud přihlíží ke skutečnosti, že stěžovatel má možnost podat žádost o obnovu řízení dříve zahájeného před Ústavním soudem. Má ovšem za to, že stěžovatel musel utrpět nemajetkovou újmu v podobě stresu a frustrace, za něž mu náleží náhrada. S ohledem na okolnosti věci a posouzení výše podle zásad spravedlnosti Soud přiznává stěžovateli náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 €.

B.   Náklady řízení

104.  Stěžovatel rovněž požadoval částku 800 € na nákladech řízení před Soudem.

105.  Vláda upozornila, že stěžovatel nepředložil žádné vyúčtování ani fakturu ani žádné potvrzení, že požadovanou částku skutečně zaplatil.

106.  Podle judikatury Soudu má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení jen tehdy, je-li prokázáno, že tyto náklady byly skutečně a nutně vynaloženy a že jsou co do výše přiměřené.

107.  Stěžovatel nevyčíslil svůj nárok po položkách a nepředložil žádné podklady. Soud však má v souladu se zásadou spravedlnosti za to, že v projednávané věci jsou dány výjimečné okolnosti odůvodňující přiznání částky podle této hlavy. Zdůraznil v tomto ohledu skutečnost, že stěžovatele před Soudem zastupoval advokát, jenž mu byl ustanoven vnitrostátním soudem pro účely vnitrostátního řízení. Tento advokát se podle všeho na základě přesvědčení, že s jeho klientem bylo nakládáno nespravedlivě, rozhodl předložit věc k rozhodnutí Soudu. Ve spisu však nejsou žádné doklady osvědčující, že stěžovatelův advokát se rozhodl jej zastupovat před Soudem pro bono (viz obdobně Stevan Petrović proti Srbsku, č. 6097/16 a 28999/19, rozsudek ze dne 20. dubna 2021, § 187). Kromě toho není pochyb, že přípravou podání Soudu strávil několik hodin (viz obdobně Popovych proti Ukrajině, č. 44704/11, rozsudek ze dne 22. dubna 2021, § 62; Strazimiri proti Albánii, č. 34602/16, rozsudek ze dne 21. ledna 2020, § 157), a jím požadovaná částka v této věci je poměrně nízká.

108.  Soud na základě toho považuje za spravedlivé a přiměřené přiznat stěžovateli z titulu náhrady nákladů řízení vedeného před Soudem částku 800 € a případnou částku daně. Tato částka bude zaplacena přímo na bankovní účet stěžovatelova zástupce (viz obdobně Oleksandr Volkov proti Ukrajině, č. 21722/11, rozsudek ze dne 9. ledna 2013, § 219).

 

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1.         prohlašuje stížnost za přijatelnou;

2.         rozhoduje, že došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. c) ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy;

3.         rozhoduje,

a)   že žalovaný stát má stěžovateli zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, následující částky:

i)  3 000 € (tři tisíce eur), které se převedou na měnu žalovaného státu podle kursu platného ke dni zaplacení, dále případnou částku daně, kterou může být stěžovatel povinen zaplatit, jako náhradu nemajetkové újmy;

ii)  800 € (osm set eur), které se převedou na měnu žalovaného státu podle kursu platného ke dni zaplacení, dále případnou částku daně, kterou může být stěžovatel povinen zaplatit, jako náhradu nákladů řízení, jež bude zaplacena na bankovní účet jeho zástupce;

b)   že od uplynutí výše uvedené lhůty tří měsíců až do zaplacení budou stanovené částky navyšo­vány o prostý úrok se sazbou ve výši marginální zápůjční sazby Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšenou o tři procentní body;

4.         zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

 

 

Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 12. června 2025 v soula­du s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

 

 

 

Victor Soloveytchik - tajemník
Mattias Guyomar - předseda