I.ÚS 3535/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., t. č. Věznice Litoměřice, zastoupeným Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, sídlem Dlouhá 3458/2A, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 295/2025-88 ze dne 6. 8. 2025 a usnesení Okresního soudu v Chomutově č. j. 5 PP 124/2021-79 ze dne 5. 6. 2025 a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 5 PP 142/2021-33 ze dne 11. 1. 2022 podmíněně propustil stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž stanovil zkušební dobu v trvání tří let a současně vyslovil dohled probačního úředníka.

2. Jak plyne z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 63 T 74/2024 ze dne 3. 2. 2025 stěžovatel byl uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a b) trestního zákoníku, jehož se dopustil dne 23. 10. 2022, za což mu byl Okresním soudem v Ústí nad Labem uložen peněžitý trest ve výši 130 000 Kč.

3. Okresní soud následně rozhodl napadeným usnesením, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného propuštění a musí vykonat zbývající část trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn.

4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost. Krajský soud v Ústí nad Labem vázán revizním principem přezkoumal správnost výroků i postupu řízení. V napadeném usnesení však dospěl závěru, že stížnost není důvodná, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

5. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů a namítá, že se krajský soud nevypořádal s jeho stížnostními námitkami. Samotné odsouzení podle stěžovatele neznamená, že by nevedl řádný život. Soudy měly zkoumat povahu jeho jednání, které dle jeho názoru nemuselo být ani považováno za trestněprávně závažné, a provést důkaz obsahem spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem. Z tohoto spisu by totiž vyplynulo, že vinu uznal pouze pragmaticky, aby se vyhnul vyššímu trestu. Ostatní pachatelé přitom potvrdili, že se skutku neúčastnil, naopak je varoval a snažil se zajistit vrácení odcizených věcí poškozenému. To mu znemožnila hospitalizace v nemocnici, nicméně následně se podílel na úhradě škody poškozenému. Podle stěžovatele dokazování ukazuje, že se na odcizení nepodílel, pouze řešil následky jednání jiných osob. Tyto okolnosti považuje za zásadní pro posouzení, zda ve zkušební době vedl řádný život.

6. V ústavní stížnosti navrhuje stěžovatel odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 40/23 ze dne 11. 10. 2023), o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.

9. V nyní řešené věci obecné soudy rozhodovaly o tom, zda stěžovatel, jakožto podmíněně propuštěný, vedl ve zkušební době řádný život, nebo zda jsou dány okolnosti, pro které má trest vykonat. Ústavní stížnost je však prostá jakékoli ústavněprávní argumentace. Stěžovatel sám přiznává, že opakuje námitky ohledně hodnocení vedení řádného života. Těmi se však již zabývaly obecné soudy. Pokud se ani sám stěžovatel vůbec nepokouší o jakoukoli relevantní ústavněprávní argumentaci, pak není úkolem Ústavního soudu nad rámec jeho povinnosti dané zákonem (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) znovu vypořádávat námitky stěžovatele ohledně věcné podstaty sporu, tedy ohledně vedení řádného života ve zkušební době.

10. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nevybočily z ústavněprávního výkladu pojmu "řádný život", jak byl vymezen v nálezu sp. zn. I. ÚS 1202/17 ze dne 15. 8. 2017. Zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí a požadavek právní jistoty vyžadují, aby odsouzenému bylo zřejmé, jaké povinnosti musí plnit a co může činit bez obavy z jejich porušení. Pokud soudy nestanoví nad rámec minimálního standardu vedení řádného života další povinnosti či omezení, je třeba tento pojem chápat právě v jeho základním významu, tedy zejména jako nepáchání trestné činnosti či opakovaných přestupků. Obecné soudy se tohoto rámce držely, když popsaly, že stěžovatel zavdal příčinu k rozhodnutí o vykonání zbytku trestu, neboť ve zkušební době nevedl řádný život (dopustil se ve zkušební době nové trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen) a porušil jeden ze základních předpokladů, k němuž zákonné ustanovení směřuje. Posouzení splnění podmínek k nařízení výkonu trestu odnětí svobody je zcela věcí obecných soudů a zásah Ústavního soudu by byl namístě pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro rozhodnutí, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, nebylo odůvodněno nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2932/24 ze dne 22. 4. 2025). K uvedenému pochybení ovšem podle názoru Ústavního soudu nedošlo.

11. Obecné soudy své závěry náležitým způsobem odůvodnily a zejména krajský soud dostatečně vysvětlil, proč má stěžovatel zbytek trestu vykonat (viz body 6-8 napadeného usnesení krajského soudu). Zdůraznily, že stěžovatel spáchal další trestný čin již v prvním roce zkušební doby. Současně se zabývaly i nemožností využít výjimečný postup podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku, neboť tříletou zkušební dobu stanovenou za přečiny již nebylo možné prodloužit a podmíněné odsouzení tak ponechat v platnosti. Těmto závěrům obecných soudů není z pohledu ústavního práva co vytknout.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Ústavní soud samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2026


Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu