IV.ÚS 392/25 #2 — Svěření do péče s ohledem na přání dítěte

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného Mgr. Janem Andráškem, advokátem, sídlem Kopečná 241/20, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 38 Co 172/2024-964, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a L. S., zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem, sídlem Lesnická 787/10, Brno, a nezletilého A. P., zastoupeného statutárním městem X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), přičemž se dovolává porušení svých základních práv a ústavních principů zaručených čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 6. 2024 č. j. 121 P 31/2020-916, ve spojení s opravným usnesením ze dne 28. 6. 2024 č. j. 121 P 31/2020-927, rozhodl o změně stávajících výchovných poměrů nezletilého vedlejšího účastníka tak, že jej svěřil do střídavé péče obou rodičů. Soud shledal splnění podmínek pro změnu předchozího rozhodnutí o péči, a to zejména s ohledem na uplynutí času (od roku 2021), zvýšení věku nezletilého a jeho schopnost formulovat svůj názor, který projevil před opatrovníkem i soudem konzistentně.

3. K odvolání vedlejší účastnice ve věci rozhodoval krajský soud, který napadeným rozhodnutím rozsudek městského soudu změnil tak, že se návrh stěžovatele na svěření nezletilého syna do střídavé péče zamítá. Krajský soud uvedl, že vyšší věk dítěte, případně jeho přání, nelze označit za podstatnou změnu poměrů, jež by sama o sobě mohla vést ke změně soudního rozhodnutí.

4. Krajský soud dále odůvodnil, že názor dítěte je jen jedním z faktorů, které je třeba při úvaze o změně úpravy brát v potaz. Zhodnotil, že z vyjádření nezletilého v odvolacím řízení vyplývá, že je v prostředí u každého z rodičů spokojený. Zmínil, že nezletilý má u matky výborné životní podmínky a zdůraznil, že "za situace, kdy nezletilý nastoupil na 2. stupeň základní školy, kde je obecně známo, že učivo je složitější, je to právě matka, která zajišťuje řádnou školní přípravu". Krajský soud upozornil na přetrvávající handicap otce (nedostatečné ovládnutí českého jazyka) a zpochybnil, že by otec zvládal přípravu nezletilého na vyučování, zejména pokud jde o český jazyk jako předmět. Za problémovou označil rovněž motivaci otce pro zavedení střídavé péče. Uvedl, že stěžovatel nebyl schopen sdělit, v čem by měl být dán přínos tohoto nového výchovného uspořádání pro nezletilého. Zmínil, že důvod změny neuvedl ani samotný nezletilý.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel zdůrazňuje, že presumpce ve prospěch střídavé péče může být vyvrácena jen na základě pádných a objektivních důvodů, které krajský soud neuvádí. Rozporuje jednotlivé argumenty krajského soudu rekapitulované shora. Poukazuje např. na nález ze dne 21. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1349/22, z nějž vyplývá, že náročnější příprava na výuku ve škole není důvodem pro zamítnutí střídavé péče. Stěžovateli není jasné, proč by se měl prospěch nezletilého po svěření do střídavé péče zhoršit. Rovněž mu není jasné, jak krajský soud dospěl k závěru, že školní přípravu zajišťuje pouze matka. Upozorňuje, že nezletilý se stěžovatelem v současné době tráví zhruba 1/3 času a stěží by měl výborný prospěch, kdyby se s ním stěžovatel nijak nepřipravoval, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí.

6. Stěžovatel zdůrazňuje, že běžně komunikuje v českém jazyce. Měl-li předkladatele v průběhu soudního řízení, učinil tak z důvodu právní jistoty a složitosti právního jazyka. Má za to, že je napadeným rozhodnutím nepřípustně diskriminován na základě národnosti. Za vadný označuje závěr o své údajné problematické motivaci. S odkazem na obsah spisu uvádí, že s nezletilým tráví čas, věnuje se mu, učí ho hře na hudební nástroje a jazykům. Na styku a času stráveném se synem velmi lpí. Stěžovatel nepovažuje za přesvědčivý ani závěr, že důvody ke změně stávajícího výchovného režimu neuvádí ani nezletilý. Nadále má za to, že v nyní posuzovaná věci nastala podstatná změna poměrů. Odkazuje na nálezovou judikaturu, z níž se podává, že za takovou změnu poměrů lze považovat rovněž vyšší věk dítěte (srov. nález ze dne 21. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1349/22). Stěžovatel dále uvádí, že přání dítěte je podstatným kritériem rozhodování ve věcech úpravy výchovných poměrů. Napadené rozhodnutí považuje za překvapivé, neboť krajský soud kromě výslechu nezletilého a zprávy opatrovníka neprovedl žádné důkazy, přičemž nezletilý i opatrovník se vyjádřili ve prospěch střídavé péče. Krajský soud přesto rozhodnutí městského soudu změnil.


III.
Řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení.

8. Krajský soud stručně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které dle jeho názoru neodporuje nejlepšímu zájmu dítěte.

9. Vedlejší účastnice řízení ve vyjádření - stručně řečeno - uvedla, že stěžovatel pouze prosazuje svá práva bez ohledu na nejlepší zájem nezletilého. Namítla, že tvrzení stěžovatele jsou účelová a záměrně zkreslená. Zdůraznila, že nezletilý nemá u otce kvalitní zázemí. Vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud stěžovatelův návrh odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

10. Kolizní opatrovník nezletilého odkázal na svá předchozí vyjádření u městského soudu i krajského soudu. Zopakoval, že souhlasil s návrhem stěžovatele na svěření nezletilého do střídavé péče. Uvedl, že shodně se v průběhu řízení vyjádřil rovněž nezletilý. Kolizní opatrovník upozornil na událost ze dne 17. 3. 2025, jež nastala po vydání napadeného rozhodnutí, kdy nezletilý ve škole sdělil, že odmítá odejít k matce.

11. Tato vyjádření Ústavní soud zaslal stěžovateli na vědomí.

12. Usnesením ze dne 14. 4. 2025 Ústavní soud jmenoval nezletilému vedlejšímu účastníkovi pro řízení před Ústavním soudem téhož opatrovníka, který jej zastupoval již v řízení před obecnými soudy.

13. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).


IV.
Splnění procesních předpokladů řízení

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

V.
Vlastní posouzení

15. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp.

16. Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva (srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09). Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna.

17. Ústavní soud ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou, která usiluje o jeho svěření do péče; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam cit. judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je v běžných situacích třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů (srov. např. nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14).

18. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením. Pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, jsou obecné soudy povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče, a tedy vyvracejí presumpci ve prospěch střídavé péče. Jde například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž. Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče, jestliže rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velké vzdálenosti od sebe, přičemž tato vzdálenost by mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí, resp. bylo-li by prokázáno, že časté stěhování a cestování má na nezletilého negativní vliv (srov. např. nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20).

19. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně opět pouze ve výjimečných případech. Je nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" a rezignují tak na svou primární povinnost chránit zájem dítěte být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem naplňovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).

20. Uvedená kritéria se uplatní nejen při vydání prvotních rozhodnutí, jimiž obecné soudy zcela nově upravují výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem (např. v souvislosti s rozvodovým řízením pro dobu před i po jejich rozvodu), ale též při rozhodování navazujícím měnícím stávající úpravu výchovných vztahů k nezletilým, a to k návrhu (i bez návrhu) dotčených osob.

21. Ústavní soud proto přezkoumal rozhodnutí krajského soudu prizmatem shora zmíněných obecných kritérií a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

22. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry krajského soudu v řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilému synovi, v nichž tento soud neshledal předpoklady pro stanovení stěžovatelem požadované střídavé péče. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil a uvedl argumenty, které zdánlivě, tedy podle jeho přesvědčení, svědčí proti svěření nezletilého do střídavé péče. Ústavní soud ovšem argumenty krajského soudu nepovažuje za dostatečné a způsobilé k vyvrácení ústavněprávně preferovaného výchovného modelu v podobě střídavé péče.

23. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu se nepodává žádný argument, který by vyvracel či relativizoval závěry městského soudu o změně poměrů a nezbytnosti opětovného rozhodnutí o péči nezletilého stojící nejen na běhu času (poslední úprava poměrů proběhla v roce 2021, tj. před více než třemi lety od rozhodnutí krajského soudu) a vyšším věku nezletilého, ale i na jeho přání. Jde přitom o faktory, které jsou podle judikatury Ústavního soudu i samostatně způsobilé dostatečně osvědčit podstatnou změnu poměrů vedoucí ke změně rozhodnutí o péči nezletilého. Za takové situace je třeba opětovně posuzovat možnost rozhodnutí o střídavé péči obou rodičů či okolnosti a důvody svěření do péče výhradně jednoho z rodičů. Ústavní soud se přitom neztotožňuje s důvody, které krajský soud vedly k rozhodnutí o svěření nezletilého do výlučné péče matky. K jednotlivým důvodům v rozhodnutí o ponechání nezletilého ve výlučné péči matky, uvádí Ústavní soud následující.

24. Krajský soud se dostatečně nevypořádal s přáním nezletilého, v době rozhodování krajského soudu dvanáctiletého. Ústavní soud připomíná své předchozí závěry, že s přibývajícím věkem dítěte a s jeho narůstající rozumovou a emocionální vyspělostí bude přání dítěte pro výsledný nejlepší zájem čím dál více určující (srov. nález ze dne 12. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1318/22, bod 36). Z judikatury Ústavního soudu současně vyplývá, v souladu s tím, co uvádí stěžovatel, že vyšší věk dítěte lze považovat za podstatnou změnu poměrů, na základě které má dojít rovněž k úpravě výchovného režimu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1349/22, bod 23). Napadené rozhodnutí se nevypořádává se zcela odlišným hodnocením tohoto aspektu obsaženým v rozhodnutí městského soudu. Městský soud zde vycházel z konzistentně projeveného názoru nezletilého, vyjádřeného v pohovoru před soudem i před opatrovníkem. Zohlednil, že nezletilý - za předpokladu, že mu nebude umožněno určit si výchovné nastavení zcela samostatně - preferoval péči v poměru 7:7 ve 14denním cyklu (srov. rozsudek městského soudu, bod 47), tj. rovnoměrnou střídavou péči. Tento závěr potvrzuje rovněž vyjádření kolizního opatrovníka. Dává tedy na první pohled smysl hodnocení městského soudu (srov. tamtéž, bod 47), že "pokud tedy bylo shledáno, že nezletilý má zájem na rozšiřování současně nastavené péče, tj. na rozšiřování času stráveného s otcem [pozn. Ústavního soudu: v době rozhodování městského soudu nezletilý trávil u stěžovatel pět dní ve 14denním cyklu], je to pak nutné považovat za další, vedle samotného plynutí času a věku nezletilého, podstatnou změnu okolností."

25. Ve spise nemá podklad ani argument krajského soudu související se školní přípravou nezletilého. Stěžovateli lze dát za pravdu, že z provedeného dokazování nevyplývá, že tuto přípravu zajišťuje pouze matka. Tato námitka byla vypořádána již v průběhu řízení před městským soudem, který i v tomto ohledu dospěl ke zcela odlišnému závěru. Městský soud uvedl (srov. rozsudek městského soudu, bod 50), že "[p]okud byly vznášeny obavy matky o přípravu nezletilého do školy, pak z dokazování (zejm. z výslechu otce, matky, ale i z pohovoru s nezletilým) vyplynulo, že otec se s nezletilým do školy připravuje, případně nezletilému pomáhá otcova partnerka, ostatně matce pak s přípravou nezletilého do školy rovněž pomáhá její manžel." Ústavní soud má za to, že stávající výborné studijní výsledky nezletilého prokazují, že školní příprava probíhá řádně, což - jak vyplývá z dokazování - je zásluhou obou rodičů.

26. Tento závěr úzce souvisí rovněž s hodnocením tvrzeného stěžovatelova jazykového handicapu. Stěžovatel je občan Itálie a jeho mateřským jazykem je italština. Ústavní soud však může jen zopakovat, že dosavadní studijní výsledky nezletilého nenaznačují, že by na něj měla případná stěžovatelova nižší úroveň znalosti jazyka českého jakkoliv negativní vliv. Ba právě naopak, okolnost, že se nezletilý pohybuje ve vícejazyčném prostředí, lze považovat spíše za benefit, a to nejen z hlediska komunikace v rodině nezletilého, který se lépe bude moci dorozumět s příbuznými ze strany otce. Ústavní soud nepovažuje za nutné pouštět se do hlubších úvah podložených např. pedagogickými studiemi, nicméně vychází ze zcela racionálního předpokladu, že vícejazyčnost je nepochybně hodnotou či dokonce bohatstvím, které jsou v zájmu nezletilého (tomu ostatně odpovídá i tradiční rčení "kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem").

27. Ústavní soud nepovažuje za pádné ani argumenty, že stěžovatel ani nezletilý dostatečně neobjasnili motivaci ke změně stávajícího výchovného režimu. Jak vyplývá ze shora vyřčeného, běh času, vyšší věk nezletilého a jeho jasně formulované přání samy o sobě svědčí o podstatné změně poměrů, na kterou je třeba reagovat novým rozhodnutím o péči o nezletilého. Přitom je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, naplňují-li oba rodiče kritéria pro péči o dítě. Pro Ústavní soud je podstatné, že stěžovatel i nezletilý jednoznačně projevují vůli trávit spolu více času, což zcela postačuje k tomu, aby krajský soud - neidentifikuje-li přesvědčivou okolnost, jež by vyloučila předpoklad ve prospěch střídavé péče - nezletilého svěřil do střídavé péče.

28. Ústavní soud zdůrazňuje, že ze spisu nevyplývá nic, co by dostatečně pádně svědčilo proti rozhodnutí o střídavé péči. Výchovná způsobilost stěžovatele (stejně jako matky) nebyla v průběhu řízení zpochybněna (srov. rozsudek městského soudu, bod 50), oba rodiče bydlí v B. a nic nebrání tomu, aby nezletilý nadále navštěvoval stejnou školu a připravoval se na další studium. Ačkoliv soudy i kolizní opatrovník upozornily na problematickou komunikaci či probíhající spor mezi rodiči (srov. rozsudek městského soudu, bod 50 a vyjádření kolizního opatrovníka), podle konstantní judikatury Ústavního soudu citované již výše absence či horší úroveň komunikace mezi matkou a otcem nemůže vést sama o sobě k vyloučení střídavé péče, protože by se jednalo o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl dosud dítě v péči (srov. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21, bod 37). Ústavní soud současně z obsahu napadeného rozhodnutí či vyžádaného spisu nezjistil, že by úroveň komunikace byla natolik konfliktní či extrémní, že by apriorně (a zcela mimořádně) vylučovala střídavou péči.

29. Ústavní soud souhlasí s názorem městského soudu, který shledal splnění podmínek pro změnu předchozího rozhodnutí o péči, a to zejména s ohledem na uplynutí času, zvýšení věku nezletilého a jeho konzistentně projevované přání směřující k rozšíření stávajícího výchovného modelu. Ústavní soud proto ze shora vyložených důvodů dospěl k závěru, že nebylo na místě ponechat nezletilého ve výlučné péči matky, neboť nebyla prokázána existence relevantního důvodu, který by vylučoval uplatnění ústavněprávně preferovaného výchovného modelu v podobě střídavé péče.


VI.
Závěr

30. S ohledem na všechny uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek krajského soudu zrušil pro rozpor s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny.

31. Úkolem krajského soudu tak bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán shora vysloveným právním názorem Ústavního soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. dubna 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu