IV.ÚS 2587/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného doc. JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 24/37, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 4 Tdo 996/2024-1153, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. června 2024 č. j. 3 To 28/2024-1046 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2024 č. j. 11 T 1/2024-912, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Krajský soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem vraždy (§ 140 odst. 1 trestního zákoníku), ve stádiu pokusu a uložil mu trest odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel se tohoto zločinu dopustil v noci 1. 9. 2023. Stěžovatel, který měl před svatbou a v Česku se loučil se svobodou, celý první zářijový den slavil v Brně se skupinou přátel z jižního Slovenska. Pozdě večer dorazili do parku pod Špilberkem. Procházeli se tam, po delší době pak narazili na poškozeného (německého studenta), který seděl na špilberské hradební zdi a telefonoval rodičům. Za poškozeným bylo zřetelně vidět panorama večerního města, střechy nejbližších domů se nacházely výškově pod nimi, bylo zjevné, že poškozený sedí na hradbách opevnění a za ním je hlubina. Stěžovatel na něj anglicky nejprve zavolal, aby neskákal, že to za to nestojí a snažil se s ním navázat komunikaci, ale poškozený gestikulací naznačil, že chce telefonovat. Po chvíli marné snahy získat jeho pozornost mu stěžovatel anglicky výhružně řekl "I will kill you!" Když to vypadalo, že stěžovatel i jeho přítel odcházejí, najednou stěžovatel do poškozeného rychle a nečekaně strčil. Poškozený spadl z výšky 6,15 metru na hliněnou zem zvířecího výběhu a utrpěl vážná zranění. Jen shodou okolností a náhod, které nemohl stěžovatel ovlivnit, nedošlo ke smrti.

2. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, současně podali odvolání též poškozený a jeho příbuzní jako další poškození, kteří během telefonního rozhovoru byli nepřímo svědky stěžovatelova ataku (ti do výroku o náhradě škody). O odvoláních poškozených rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to v celém výroku o náhradě škody. Stěžovateli při nezměněných výrocích o vině a trestu podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložil povinnost nahradit poškozeným škodu a nemajetkovou újmu. Odvolání stěžovatele vrchní soud zamítl.

3. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu nevytvářejí logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu umožňující závěr o jeho pachatelství. Vytýká, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Zejména výpověď poškozeného, na niž soudy založily odsuzující rozhodnutí, vykazuje podstatné rozpory s ostatními důkazy. Podrobně líčí údajné rozpory v dokazování. Stěžovatel poukazuje na to, že trestní soudy se držely pouze jedné skutkové verze - potenciálního úmrtí poškozeného - a nepřipustily jinou, stejně pravděpodobnou verzi, k níž také reálně došlo a jež je pro něj příznivější. Vytýká vrchnímu soudu i Nejvyššímu soudu deformovaný výklad závěrů posudků, když podle nich 50 % pravděpodobnost smrtelného následku v podstatě znamená, že obě varianty jsou stejně pravděpodobné a možné, takže skutečně záleží jen na náhodě, zda tento následek nastane, či nikoli.

5. Stěžovatel vytýká, že pokud věta "I will kill you!" zůstala bez reakce poškozeného, nevede to k logickému závěru, že tato pasivita poškozeného vybudila fyzický útok na něj, neboť bylo naopak prokázáno, že kontakt probíhal po celou dobu v přátelské atmosféře. Zdůrazňuje, že krajský soud neuvedl skutková zjištění, která by svědčila o jakékoli pohnutce usmrtit, popř. že by jednal ve stavu uražené ješitnosti. Stejně tak namítá, že nemají žádnou důkazní oporu závěry krajského soudu o tom, že by projevoval pohrdání jinou lidskou bytostí a že jeho jednání svědčí o jeho agresivních sklonech a přezíravém postoji k druhým lidem. I vrchní soud musel tyto nepodložené závěry krajského soudu korigovat, neboť uvedl, že nesdílí neochvějné přesvědčení krajského soudu, že motivem byla nedostatečná pozornost, kterou jeho rozverné náladě věnoval poškozený, neboť to přímo z provedeného dokazování nevyplývá a jde spíš o domněnku, překonávající absenci jakéhokoli racionálního motivu. Stěžovatel zdůrazňuje, že vrchní soud vyloučil úmysl přímý, tedy přímou vůli usmrtit, a to vzhledem k absenci jakéhokoli motivu takový následek způsobit i absenci agresivity jako významného rysu jeho osobnosti.

6. Stěžovatel namítá, že žádný z provedených důkazů ani samostatně ani ve spojení s ostatními důkazy neprokazuje, že si kdykoli v průběhu jeho pohybu v areálu pevnosti na Špilberku, natož v situaci přátelské komunikace s poškozeným, představoval možný výsledek pádu poškozeného z hradby, tedy jeho usmrcení. Takový následek si nepředstavoval, protože jej ani nenapadl, neměl o něm ani tušení, jak prokázala jeho výpověď i výpovědi dalších svědků. Vytýká, že ani krajský soud ani vrchní soud nevedly žádné dokazování k tomu, že musel být alespoň zhruba srozuměn s výškou, z níž byl poškozený svržen.

7. Podle stěžovatele soudům postačilo, že šel nejprve do kopce, z něhož byl výhled na město, resp. i za tmy bylo zřetelně vidět panorama večerního města. Stěžovatel oponuje, že v areálu pevnosti, v níž se spolu s ostatními kamarády nacházel poprvé v životě, procházel kolem mnoha zdí, které jsou jen zdmi okrasnými a mnohem nižšími, než na které seděl poškozený, avšak rozeznat je od těch hradebních není na první pohled možné, což soudy pominuly.


III.
Průběh řízení před Ústavním soudem

8. Původní soudce zpravodaj Josef Fiala zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.

9. Nejvyšší soud ve vyjádření konstatoval, že na svých závěrech obsažených v napadeném usnesení trvá a v jednotlivostech odkazuje na jeho odůvodnění. Stěžovatel pouze opakuje námitky, se kterými se trestní soudy náležitě a dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud se dále vyslovil k subjektivní stránce trestného činu. Závěr o úmyslu nepřímém byl soudy formulován s přihlédnutím ke způsobu provedení činu, jeho intenzitě, charakteru strčení do poškozeného, místě spáchání skutku, jakož i zjištění, že stěžovatel nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla smrtelnému následku zabránit. Z toho lze dovodit srozumění stěžovatele s takovým možným následkem. Nejvyšší soud zdůraznil, že závěr o naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu nelze opírat pouze o číselné vyjádření pravděpodobnosti smrti poškozeného, nýbrž je nutno vycházet z komplexního posouzení všech relevantních skutečností.

10. Vrchní soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a konstatoval, že k porušení práv stěžovatele nedošlo, neboť výsledek trestního řízení vycházel z provedeného dokazování a samotné řízení bylo provedeno v souladu s ustanoveními trestního řádu. Vrchní soud se vyslovil, že jakýkoli další komentář k jeho rozsudku by mohl vést k relativizaci úvah a závěrů v uvedeném odůvodnění obsažených.

11. Krajský soud ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

12. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření konstatovalo, že ústavní stížnost je obsahově shodná s dovoláním, proto odkázalo na vlastní vyjádření podané v dovolacím řízení. Dále uvedlo, že stěžovatel přicestoval do města Brna za účelem loučení se se svobodou. Pod nevelkým vlivem alkoholu se zde dopustil řady drobných narušení veřejného pořádku, což bohužel vyústilo až v tragické a nesmyslné shození mladého německého turisty z hradeb hradu Špilberku. A to právě v okamžiku jeho telefonického rozhovoru s rodiči v Německu, kteří se tak stali svědky pádu a těžkého zranění syna. Z hlediska dokazování věnovaly soudy této věci mimořádnou pozornost. S opakovanými námitkami stěžovatele se pečlivě vypořádaly v odůvodnění rozhodnutí. Ústavní stížnost je založena na opakování námitek, s nimiž se trestní soudy již opakovaně a přesvědčivě vypořádaly.

13. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve vyjádření postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdalo. Krajské státní zastupitelství v Brně práva podat vyjádření k ústavní stížnosti nevyužilo, v souladu s poučením se tudíž má za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

14. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření na vědomí. Stěžovatel v replice setrval na argumentaci, kterou uplatnil v ústavní stížnosti. Dále konstatuje, že se Nejvyšší soud k ústavní stížností vytýkaným vadám řízení nijak konkrétně nevyjádřil.

15. Dne 4. 12. 2025 původní návrh soudce zpravodaje Josefa Fialy nezískal potřebnou většinu hlasů. Předseda senátu proto 10. 12. 2025 určil k vypracování návrhu rozhodnutí Zdeňka Kühna jako nového soudce zpravodaje (§ 55 zákona o Ústavním soudu)

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Stěžovatelova argumentace se soustředí převážně na zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. To je však doménou soudů trestních, do které Ústavní soud zasahuje jen ve velmi výjimečných případech. Žádnou přesvědčivou argumentaci, proč nyní takto výjimečné okolnosti nastaly, stěžovatel nepřinesl. Všechny tři trestní soudy, zejména pak soud nalézací, věnovaly celé věci mimořádnou pozornost a všemi důkazy se velmi pečlivě zabývaly (což správně poznamenalo ve vyjádření Nejvyšší státní zastupitelství). Rozhodně není úkolem Ústavního soudu, aby jako čtvrtý soud v řadě přezkoumával skutkové otázky.

17. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje žádnou extrémní vadu co do zjišťování skutkového stavu, ústavně relevantní pochybení neshledává ani v právních závěrech trestních soudů.

18. První okruh námitek stěžovatele směřuje ke zpochybnění závěru trestních soudů, že do poškozeného strčil on sám. Stěžovatel argumentuje, že poškozený i svědci zaměnili barvu trička jeho přítele, svědci dovozovali, že z hradeb poškozeného strčili dva muži, a poškozený při rekognici podle fotografií nepoznal stěžovatele ani jeho přítele. Závěry trestních soudů jsou však z pohledu ústavněprávního akceptovatelné. Trestní soudy považovaly konzistentní výpověď poškozeného za věrohodnou. Poškozený od počátku trestního řízení za pachatele označil muže v bílém tričku. Jediným mužem v bílém tričku na místě činu byl stěžovatel (jeho přátelé měli trička jiné barvy, stěžovatel se svým tričkem od nich odlišoval právě proto, aby bylo vidět, že je ženichem na oslavě budoucí svatby). Poškozený na rozdíl od stěžovatele a jeho přátel nebyl v době incidentu pod vlivem alkoholu, žádného ze zúčastněných předtím neviděl, neznal se s nimi a neměl k nim žádný vztah.

19. Výpověď poškozeného o tom, kdo ho z hradební zdi shodil, podporuje i výpověď další nezávislé svědkyně, která seděla nedaleko a která rovněž za útočníka označila muže v bílém tričku. Nejvyšší soud dále poukázal, že ve věci byl proveden vyšetřovací pokus podle § 104c trestního řádu, zda tato svědkyně mohla z místa, kde se nacházela se svým přítelem, vidět na místo činu a rozeznat bílou barvu trička. Podle Nejvyššího soudu věrohodnost výpovědi této svědkyně a poškozeného podporuje i výpověď přítele zmíněné svědkyně, který (byť přímo shození poškozeného neviděl) popsal postavení zúčastněných osob stejně jako poškozený a svědkyně, včetně toho, že jeden z mužů měl bílé tričko a druhý modré a při vyšetřovacím pokusu bylo prověřeno, že tuto barvu z místa, kde se nacházel, byl schopen rozeznat.

20. Nejvyšší soud také vysvětlil, že prověrka na místě podle § 104e trestního řádu byla sice provedena na správném místě incidentu, ale za denního světla místo za tmy, a to "jednak z důvodu lepších světelných podmínek pro dokumentaci místa a také z důvodů bezpečnostních". Jak uvádí odborná literatura, prověrku výpovědi na místě nelze ztotožňovat nebo zaměňovat s rekonstrukcí, neboť postupem podle § 104e nejde o obnovení situace, ale jen o ověření a upřesnění určité výpovědi. Jde tedy o úkon podstatně užší, zpravidla prováděný jen za účasti vyslechnuté osoby a zaměřený pouze na jednu či několik skutkových okolností [Púry, F. § 104e (Prověrka na místě). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1564]. Následný vyšetřovací pokus podle § 104c trestního řádu byl proveden za tmy za obdobných světelných podmínek jako v době incidentu.

21. Další stěžovatelova argumentace se vztahuje k zavinění. Tomu se trestní soudy věnovaly s velkou pečlivostí a nepřímý úmysl stěžovatele podložily řadou úvah a důkazů. Ke kritériu "běžné rozpoznatelnosti pro pachatele" spadající do vědomostní složky zavinění trestní soudy konstatovaly, že za hradební zdí bylo zřetelně vidět panorama večerního města, kdy střechy nejbližších domů se nacházely výškově pod jejich úrovní, ze šíře zdi vyplývalo, že poškozený sedí na hradbách opevnění a nikoli na okrasné zídce a ze situace na místě (výstup do kopce, jakož i obecnou známost toho, že obranné pevnosti a hrady se stavěly na kopci a kolem byly hradby) bylo dostatečně zřejmé, že se za poškozeným nachází hlubina odpovídající nejméně výškovému rozdílu mezi daným místem a střechami domů za ním. Trestní soudy stěžovateli kladly k tíži též výrok adresovaný poškozenému "don't jump, it's not worth!" ("neskákej, nemá to cenu!"), ze kterého dovodily, že stěžovatel věděl o tom, že pod poškozeným je nebezpečná hlubina (i kdyby to snad řekl jeho přítel, což stěžovatel opakovaně naznačuje, nic to nemění na tom, že i stěžovatel musel dobře vědět, že jsou na vysoko položeném místě). V trestním spise je založena též bohatá fotodokumentace, která ukazuje, co viděl stěžovatel z místa, odkud poškozeného strčil do hlubiny pod hradební zdí (dokonce včetně fotografie, kterou pořídil ze zdi sám poškozený několik minut před tím, než do něj stěžovatel strčil).

22. Žádná stěžovatelova práva trestní soudy neporušily, Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2026


Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu