III.ÚS 1625/25 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Malíka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2018 sp. zn. I. ÚS 399/17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 30 Cdo 2271/2016-606, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 19 Co 332/2015-576 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. dubna 2015 č. j. 64 C 28/2010-517, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - České republiky - Ministerstva financí, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1 a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená soudní rozhodnutí a dále aby zakázal České republice - Ministerstvu financí, aby pokračovala v zásahu do jeho základních práv a svobod, který byl zahájen postupem orgánů finanční správy v roce 1998, a uložil jí obnovit stav před tímto zásahem restitucí majetku tvořícího majetkovou podstatu jeho podnikání v rozsahu vymezeném v rozhodnutích Finančního úřadu pro Prahu Jižní Město ze dne 22. 7. 1998 č. 42/98 č. j. FÚJM-78462/98/011940/4250/42zast, ze dne 28. 7. 1998 č. 43/98 č. j. 81457/98/011940/5447/43zast, ze dne 28. 7. 1998 č. 49/98 č. j. 83443/98/011940/5447/49zast, ze dne 4. 8. 1998 č. 50/98 č. j. 79315/98/011940/5922/zas50, ze dne 6. 8. 1998 č. 53/98 č. j. 83448/98/011940/5447/53zast, ze dne 6. 8. 1998 č. 54/98 č. j. 83450/98/011940/5447/54zast, ze dne 1. 9. 1998 č. 60/98 č. j. 88576/98/011940/5447/60zast, a není-li to možné, poskytnutím "odpovídající náhrady v reálné (tržní, směnné a zástavní) hodnotě tohoto majetku" ve smyslu § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu a v souladu s § 27 odst. 4 písm. a) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví.

2. Stěžovatel poukazuje na nezákonný zásah finančních orgánů, v důsledku kterého mu byla způsobena újma, přičemž vytýká Ministerstvu financí, že nevyhovělo jeho žádosti na náhradu škody, a obecným soudům, že mu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 28/2010 upřely právo na její náhradu, jakož i Ústavnímu soudu, že jako orgán ústavnosti selhal. S ohledem na mimořádnost situace se domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jakož i obnovení ústavního stavu přiznáním nároku na náhradu škody, maje za to, že pouhé zrušení napadených rozhodnutí nepostačuje, neboť újma trvá více než 27 let bez nápravy, přičemž napadená rozhodnutí legitimizovala původně protiprávní zásah a on byl vyloučen "z účinného právního režimu", protože nikdy nebylo o restituci stavu ani o satisfakci rozhodnuto.

3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

4. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

5. Podle § 72 odst. 3 téhož zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

6. Podle § 72 odst. 4 téhož zákona, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

7. Podle § 72 odst. 5 téhož zákona, jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

8. Podle § 75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

9. Domáhá-li se stěžovatel ústavní stížností zrušení napadeného usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 399/17, co do svého obsahu jde o odvolání proti usnesení Ústavního soudu, které však není podle § 43 odst. 3 in fine zákona o Ústavním soudu přípustné.

10. Směřuje-li ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jde o návrh evidentně podaný po zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě, neboť stěžovateli bylo toto rozhodnutí doručeno již v roce 2017 (viz napadené usnesení Ústavního soudu) a ústavní stížnost byla podána v roce 2025.

11. Návrh na zrušení v záhlaví označených rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 je nepřípustný podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz bod 11 napadeného usnesení Ústavního soudu).

12. Je-li předmětem ústavní stížnosti tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, kterým podle stěžovatele má být Česká republika - Ministerstvo financí, nelze pominout, že takto označený subjekt nevystupuje jako orgán veřejné moci, ale jako právnická osoba; u ní také stěžovatel uplatnil svůj nárok na náhradu škody a tato měla v soudním řízení vedeném o stěžovatelově žalobě postavení účastnice (žalované). Rovněž z obsahového hlediska ústavní stížnost představuje návrh, kterým se stěžovatel domáhá přiznání nároku na náhradu škody poté, co nebyl v civilním řízení úspěšný. Jde tudíž o návrh, k jehož projednání je příslušný nikoliv Ústavní soud, nýbrž soud obecný.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2025


Jan Svatoň v. r.
soudce zpravodaj