III.ÚS 454/26 #3

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavních stížnostech stěžovatelů V. L., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, a J. M., zastoupeného Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 280/2025-I-9599 ze dne 22. října 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 18/2023-8589 ze dne 18. října 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 2 T 7/2020-8118 ze dne 29. srpna 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci, rekapitulace procesního vývoje a obsahu napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel V. L., domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 písm. a), čl. 6 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. b), c) a d), čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 6, čl. 15 odst. 1, čl. 16, čl. 17 odst. 1, čl. 47 odst. 1 a 2, čl. 48 odst. 1 a 2 a čl. 49 odst. 1 a 3 Charty základních práv Evropské unie. Stěžovatel zároveň žádá, aby Ústavní soud o jeho ústavní stížnosti rozhodl podle § 71d zákona o Ústavním soudu mimo pořadí. Dále navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Ústavní soud usnesením č. j. III. ÚS 454/26-41 ze dne 25. února 2026 této žádosti vyhověl a odložil vykonatelnost obou uvedených rozsudků do vykonatelnosti rozhodnutí o ústavní stížnosti.

2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel J. M. domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchního soudu s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

3. Ústavní stížnosti stěžovatelů původně vedené pod sp. zn. III. ÚS 454/26 a IV. ÚS 565/26 spojil Ústavní soud usnesením č. j. III. ÚS 454/26, IV. ÚS 565/26-55 ze dne 18. března 2026 ke společnému řízení.

4. Napadeným rozsudkem městského soudu byl stěžovatel L. uznán vinným ze spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku (ve znění účinném do 30. listopadu 2019) a zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku, přičemž oba trestné činy měl spáchat ve spolupachatelství ve smyslu § 23 trestního zákoníku. Stejným rozsudkem byl stěžovatel M. uznán vinným ze spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku (ve znění účinném do 30. listopadu 2019) a zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku, přičemž oba trestné činy měl spáchat ve spolupachatelství ve smyslu § 23 trestního zákoníku. Oběma stěžovatelům byla rozsudkem uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně České republice - Ministerstvu financí škodu ve výši 229 696 050 Kč s příslušenstvím; poškozená Česká republika - Ministerstvo průmyslu a obchodu byla odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Skutek, za který byli stěžovatelé, společně se spoluobžalovanou obchodní společností A (dále zkráceně "společnost A"), odsouzeni, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v rámci dotačního projektu nazvaného "Strojírenský a materiálový vědeckotechnický park a podnikatelský inkubátor", spolufinancovaného z veřejných prostředků Operačního programu Podnikání a inovace schváleném Ministerstvem průmyslu a obchodu, coby jednatelé společnosti A (M.), resp. společnosti B, (L.) po předchozí vzájemné dohodě usilovali o to, aby společnost A získala neoprávněně dotaci z dotačního programu, resp. aby tato dotace byla poskytovatelem dotace poskytnuta v neoprávněné výši. Stěžovatel M. měl v žádosti o dotaci a v dalších dokumentech uvést nepravdivé údaje ohledně způsobilosti výdajů u strojního vybavení parku, způsobu spolufinancování projektu a údajného řádného výběru dodavatele, a měl nastavit podmínky veřejné soutěže na strojní vybavení vědeckotechnického parku takovým diskriminačním způsobem, aby bylo zajištěno vítězství společnosti B. To mělo umožnit vcelku libovolné, někdy i několikanásobné navýšení obvyklé ceny v rámci dotovaného projektu poptávaného strojního vybavení, a tím nadhodnocené čerpání dotace. Následně stěžovatel M. prostřednictvím společnosti A vyhlásil veřejnou soutěž, a to výběrové řízení na dodavatele s názvem "Vybavení vědeckotechnického parku stroji", přičemž podmínky soutěže byly stěžovateli předem dohodnuty tak, aby byla zjednána přednost a výhodnější podmínky společnosti B vůči dalším možným soutěžitelům, tedy byly nastaveny diskriminujícím způsobem, zvýhodňujícím společnost B, a předem vylučující účast jiných účastníků. Záměrem mělo být následné předložení faktur k proplacení poskytovateli dotace, přičemž tyto faktury měly být dokladem o zaplacení mnohonásobně navýšených cen za stroje obsažené v daném výběrovém řízení společnosti A vítěznému dodavateli společnosti B. Následně již dva měsíce před vyhlášením stěžovatel M. zprostředkoval pro společnost B možnost zakoupit portálové obráběcí centrum s konkrétními parametry, jež bylo později dodáno v rámci soutěže, když ostatním potenciálním soutěžitelům bylo fakticky znemožněno splnit podmínky v zadávacím řízení, a to vzhledem ke krátké lhůtě stanovené pro dodání portálového obráběcího centra. Stěžovatel M. rovněž po uchazečích vyžadoval dodání souboru zařízení, zároveň vyloučil možnost dílčího plnění a spojil tak do jednoho výběrového řízení poptávku po nesouvisejících technologiích a zařízeních, přičemž v té době na předmětném trhu v České republice neexistoval dodavatel, který by měl ve své standardní nabídce podobné nebo parametrově srovnatelné portfolio strojů a technologií, sloučení daných položek v tomto výběrovém řízení neplnilo žádnou rozumnou ekonomickou funkci, ale naopak bránilo konkurenčnímu prostředí mezi potencionálními soutěžiteli, jelikož případné dodání strojů více výrobci nebylo na překážku jejich kompatibilitě. Stěžovatel M. rovněž jako vyhlašovatel stanovil nejasné platební podmínky umožňující aplikovat nerovný přístup k uchazečům o zakázku. V návaznosti na toto jednání se do výběrového řízení přihlásila pouze společnost B, jež v něm zvítězila a byla s ní uzavřena kupní smlouva se stanovenou celkovou kupní cenou za dodání strojů a zařízení z výběrového řízení ve výši 214 405 000 Kč. Cena nakupovaných strojů a zařízení byla přitom několikanásobně navýšena oproti ceně, za kterou daná zařízení společnost B nakoupila, takže ve výsledku společnost A zaplatila za uvedené stroje a zařízení dodávané v rámci výběrového řízení částku ve výši celkem 205 200 000 Kč bez DPH, avšak společnost B za tyto stroje od svých subdodavatelů zaplatila částku celkem 66 046 560 Kč bez DPH. Takto byla společnosti B, která plnila roli ekonomicky zcela nedůvodného prostředníka, zajištěna přednost, výhodnější podmínky a prospěch ve výši 139 153 440 Kč bez DPH, a zároveň poskytovateli dotace byla způsobena škoda ve výši 50 % této částky, jelikož tento poskytl dotaci na strojní vybavení, jež bylo účelově nadhodnoceno. Stěžovatel M. následně poskytovateli dotace v Doplnění studie proveditelnosti projektu ze dne 22. října 2014 - na základě dokladů vyhotovených stěžovatelem L. - nepravdivě uvedl, že vzhledem k nižší vysoutěžené ceně stavební části projektu, než byla cena předpokládaná, byly požadovány technologie s výrazně lepšími parametry, přestože již dané stroje a zařízení byly vysoutěženy v rámci výše uvedeného výběrového řízení, a dále zde lživě uvedl, že veškeré výdaje jsou vynaloženy při respektování principu hospodárnosti a efektivnosti, i když daná soutěž proběhla popsaným výrazně diskriminačním způsobem. Součástí popisu skutku je i to, že stěžovatelé v žádosti o poskytnutí dotace, resp. ve Studii proveditelnosti ze dne 15. března 2012 uvedli nepravdivé údaje ohledně zajištění prvotního financování nákladů dotovaného projektu, jelikož uvedli, že financování nákladů projektu bude zajištěno formou bankovního příslibu od bankovních institucí, a poskytovateli dotace ještě před rozhodnutím o poskytnutí dotace to doložili dokumentem o zajištění financování projektu prostřednictvím investičního úvěru poskytnutého společností C ve výši 300 000 000 Kč prostřednictvím smlouvy o úvěru ve stejné výši uzavřené dne 19. září 2012. Dne 24. září 2012, tedy ještě před vydáním Rozhodnutí o poskytnutí dotace, ovšem společnost A od této smlouvy odstoupila, resp. oznámila věřiteli, že není schopna splnit podmínky smlouvy stanovené pro načerpání úvěru, a příjemce dotace o této změně financování poskytovatele dotace neinformovala, takže ten dne 10. října 2012 vydal Rozhodnutí o poskytnutí dotace na základě doloženého zajištění financování projektu odkazujícího se na uzavřenou smlouvu o úvěru, od níž příjemce před vydáním Rozhodnutí odstoupil, tedy toto rozhodnutí bylo vydáno na podkladě neúplných, zavádějících podkladů žadatele o zajištění financování projektu. Fakticky byly úhrady společnosti D a B simulovány tak, že se nejednalo o úhradu ze zdrojů zajištěných žadatelem od třetích subjektů, jak bylo žadatelem v podkladech deklarováno, ale jednalo se o jedny finanční prostředky, které byly cyklicky na pokyn stěžovatele M. přeposílány mezi účty pěti obchodních společností (zahrnujících společnosti A i B), přičemž se tak dělo koordinovaně, prostřednictvím na sebe navazujících kroků stěžovatelů. Docházelo tak k pouhé simulaci úhrad faktur za účelem předložení žádostí o platbu, tedy bylo vůči poskytovateli dotace nepravdivě deklarováno užití vlastních zdrojů k financování projektu tak, aby bylo dosaženo poskytnutí dotace. Stěžovatel M. následně v žádostech o platby adresované poskytovateli dotace opět uváděl nepravdivé údaje, byť si musel být vědom toho, že způsobilé výdaje nebyly uskutečněny v souladu s ustanoveními Rozhodnutí o poskytnutí dotace a podmínkami poskytnutí dotace. Tímto způsobem byla od poskytovatele dotace Ministerstva průmyslu a obchodu načerpána částka 229 696 050 Kč, čímž vznikla škoda na prostředcích Evropské unie ve stejné výši.

6. Proti napadenému rozsudku městského soudu podali stěžovatelé i spoluobžalovaná společnost A odvolání, na základě kterých vrchní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu ve výrocích o trestech uložených stěžovatelům a ve výroku, jímž byla poškozená Česká republika odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nově uložil stěžovateli L. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, peněžitý trest v celkové výměře 1 875 000 Kč (125 denních sazeb ve výši 15 000 Kč) a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, jakož i ve výkonu obdobné činnosti na podkladě plné moci na dobu deseti let. Stěžovateli M. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, peněžitý trest v celkové výměře 12 500 000 Kč (250 denní sazeb ve výši 50 000 Kč) a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, jakož i ve výkonu obdobné činnosti na podkladě plné moci na dobu deseti let. Městský soud dále odkázal poškozenou Českou republiku - Ministerstvo financí s nárokem na náhradu škody uplatněným vůči společnosti A na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Stěžovatelé rozsudek vrchního soudu napadli dovoláním. Nejvyšší soud je napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.


II.
Argumentace stěžovatelů

8. Argumentace obou stěžovatelů se z větší části shoduje, neboť směřuje proti totožným klíčovým skutkovým závěrům, z nichž napadená rozhodnutí vycházejí. Stěžovatelé zejména namítají, že obecné soudy nedůvodně odmítaly, popř. zcela ignorovaly jejich důkazní návrhy, čímž jim fakticky znemožnily obhajobu. Mají za to, že jde o opomenuté důkazy, odmítají závěr Nejvyššího soudu, že vrchní soud vyčerpávajícím způsobem odůvodnil odmítnutí jejich důkazních návrhů, a vytýkají obecným soudům, že navržené důkazy hodnotily, aniž je provedly, a to navíc v jejich neprospěch. V této souvislosti poukazují na konkrétní důkazní návrhy, jimž obecné soudy nevyhověly, popř. se s nimi nevypořádaly. Namítají, že v průběhu odvolacího řízení neměli příležitost se jakkoli relevantně vyjádřit k názoru vrchního soudu na jimi navrhované důkazy.

9. Stěžovatelé brojí proti závěru obecných soudů, že v dané době bylo nestandardní spojovat do jednoho výběrového řízení celou zakázku. Popírají, že by takový závěr bylo možné dovodit z výslechu svědků (pracovníků poskytovatele dotace a agentury Czechinvest), neboť z těchto výpovědí (jakož i z vyjádření znalců) podle nich vyplynulo, že v daném období bylo běžné v rámci jednoho dotačního projektu vyhlašovat pouze jedno výběrové řízení a že neexistoval žádný předpis, který by nařizoval dílčí plnění. Stěžovatel M. v této souvislosti dodává, že obdobně (tj. prostřednictvím jednoho výběrového řízení, bez možnosti dílčího plnění) byly realizovány desítky či stovky jiných projektů v rámci Operačního programu Podnikání a inovace, tedy že v tomto ohledu jednal v souladu s praxí běžnou v dané době. Obecné soudy se podle tohoto stěžovatele nevypořádaly s námitkami zpochybňujícími jejich závěr, že v posuzovaném období nebylo běžnou praxí spojovat do jednoho výběrového řízení více nesouvisejících plnění.

10. Stěžovatelé odmítají závěr obecných soudů o nepřiměřeně krátké lhůtě k dodání portálového obráběcího centra. Nesouhlasí s tím, že městský soud odmítl obhajobou předložená vyjádření tří výrobců (obchodních společností) k termínu dodávek jen s oporou o závěry znaleckého posudku, aniž by dané osoby vyslechl. Stěžovatel M. v této souvislosti poukazuje též na článek o veletrhu EMO Hannover 2011, jenž měl podle něho rovněž dokazovat dostatečnost lhůty pro dodání portálového obráběcího centra, přičemž vrchnímu soudu vytýká, že se s touto informací nedostatečně vypořádal a že odmítl provést jím navrhované důkazy, jimiž mělo být prokázáno, že v rozhodné době nebylo dodání portálového obráběcího centra ve lhůtě, která byla stanovena v zadávacích podmínkách, vyloučené. Stěžovatel L. pak podotýká, že přiměřenost lhůty je třeba posuzovat ad hoc, vzhledem ke konkrétní situaci a dodávanému zařízení, a připomíná, že sám Nejvyšší soud připustil, že pětiměsíční lhůta dodání může být považována za hraniční, tj. nikoli nereálnou.

11. Stěžovatelé rovněž nesouhlasí s důvody, kvůli kterým obecné soudy odmítly provést důkaz znaleckým posudkem soudní znalkyně Ing. Hřibové, resp. další důkazy, které mohly vyvrátit závěr soudů ohledně nejasných platebních podmínek a cyklického toku peněz (simulovaných plateb). Obecné soudy se podle nich nevypořádaly s jejich tvrzením, že společnost A měla zajištěn jiný způsob financování, a ignorovaly, že podle závazných pravidel platných pro daný projekt příjemce dotace nebyl povinen poskytovatele dotace informovat o nemožnosti čerpat úvěr od společnosti C. Stěžovatel M. za pouhou spekulaci označuje závěr obecných soudů, že poskytovatel dotace by bez financování projektu prostřednictvím smlouvy o poskytnutí úvěru ve výši 300 000 000 Kč od společnosti C a nezajištění jiného financování zcela jistě rozhodl o neudělení dotace. S odkazem na konkrétní údaje tvrdí, že společnost A v plném rozsahu splnila požadavek závazného bankovního příslibu nebo úvěrové smlouvy. Stěžovatel L. odvolacímu soudu vytýká, že bez potřebného dokazování dospěl k závěru, že dopis pro společnost C byl padělaný a této společnosti navíc nebyl ani doručen. Dodává, že k čerpání úvěru nedošlo kvůli zrušení původního zadávacího řízení a vyhlášení nového, k čemuž se obecné soudy nevyjádřily, a že o financování společnosti A, včetně existence nebo neexistence úvěru žadatele o dotaci, neměl žádné povědomí.

12. Stěžovatel L. nad rámec výše uvedených námitek rovněž rozporuje závěr obecných soudů o záměrném nadhodnocení ceny, přičemž metodu, kterou v tomto ohledu použili znalci, označuje za zjednodušenou. Namítá, že obecné soudy přesvědčivě nereagovaly na to, když poukazoval na kontroly prováděné ze strany Czechinvestu a Ministerstva průmyslu a obchodu, potažmo na jeho navazující námitku ohledně spoluzavinění poškozeného.

13. V návaznosti na uvedené námitky jsou stěžovatelé přesvědčeni, že obecné soudy v jejich věci nerespektovaly princip in dubio pro reo, jakož ani zásady vyplývající z § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Skutková zjištění, z nichž vychází napadená rozhodnutí, považují za extrémně rozporná s výsledky provedeného dokazování. Mají za to, že důkazní návrhy obhajoby zůstaly ze strany obecných soudů nevypořádány, a nedůvodně nebyly akceptovány, přičemž některé z nich byly současně zcela dezinterpretovány v jejich neprospěch.

14. Stěžovatel L. dále odmítá závěr obecných soudů o svém spolupachatelství. Připomíná, že i podle zjištění obecných soudů pouze plnil pokyny stěžovatele M., na které spoléhal. K tomu dodává, že o skutečnostech rozhodných z hlediska trestní odpovědnosti nic nevěděl a že tedy nemohl být odpovědný ani za účastenství ve formě pomoci. Z toho dovozuje, že byl nepřímým pachatelem (z kontextu lze dovodit, že tím má na mysli, že byl tzv. živým nástrojem v rukou nepřímého pachatele), a obecným soudům vytýká, že se touto možností detailněji nezabývaly.

15. Stěžovatel L. rovněž namítá, že mu nebyla zaslána odvolání ostatních obžalovaných, takže se k nim nemohl vyjádřit, což považuje za porušení zásady kontradiktornosti. Zásah do ústavně zaručených práv spatřuje také v délce trestního řízení, kterou považuje za extrémní a nepřiměřenou. Připomíná, že k pravomocnému odsouzení došlo až s odstupem jedenácti let od spáchání údajné trestné činnosti. Je přesvědčen, že obecné soudy náležitě nezohlednily délku trestního řízení při ukládání trestu, kdy snížení výměry trestu odnětí svobody i peněžitého trestu považuje za nedostačující a odkazuje v této souvislosti na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Zdůrazňuje, že žádným způsobem nemařil průběh trestního řízení.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní stížnosti jsou přípustné a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem s následující výjimkou. Stěžovatel L. napadá také rozsudek městského soudu jako celek, avšak vrchní soud rozsudek městského soudu zrušil ve výroku o trestu a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o zrušené části rozsudku městského soudu tak není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností

17. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.

18. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelů, že v jejich věci lze identifikovat tzv. opomenuté důkazy. Obecné soudy totiž věnovaly důkazním návrhům stěžovatelů patřičnou pozornost, a jestliže těmto návrhům nevyhověly, učinily tak s náležitým odůvodněním (srov. bod 723 rozsudku městského soudu a body 32 až 44 rozsudku vrchního soudu). Stěžejním důvodem pro odmítnutí důkazních návrhů obhajoby byla přitom jejich nadbytečnost, tedy důvod, který Ústavní soud v této souvislosti dlouhodobě akceptuje jako ústavněprávně souladný. Jelikož Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelů, že skutečnosti rozhodující pro vyvození jejich trestní odpovědnosti nebyly v trestním řízení provedeným dokazováním spolehlivě objasněny (viz dále), nemá důvod ani rozporovat uvedený závěr obecných soudů o nadbytečnosti provádění dalších důkazů navrhovaných stěžovateli. Ve shodě s Nejvyšším soudem (srov. bod 48 usnesení Nejvyššího soudu) dodává, že při realizaci práva (a současně povinnosti) posoudit potřebu provedení navrhovaných důkazů se obecné soudy logicky nemohou vyhnout posouzení jejich obsahu a přínosnosti (má-li je již k dispozici), resp. určité prognózy v tomto ohledu, a to v kontextu výsledků již provedeného dokazování.

19. Nedůvodná je též námitka stěžovatelů, že v průběhu odvolacího řízení neměli příležitost se vyjádřit k názoru vrchního soudu na jimi navrhované důkazy. Především se jednalo o jejich vlastní důkazní návrhy, takže měli možnost předložit argumentaci na podporu jejich provedení již při jejich uplatnění. Vrchní soud navíc rozhodoval ve veřejném zasedání, takže i v jeho průběhu měli stěžovatelé možnost ovlivnit názor tohoto soudu na otázku potřeby doplnění dokazování. Z žádného ustanovení trestního řádu ani z principů spravedlivého procesu nevyplývá právo obviněných seznámit se s názorem soudu na vznesené důkazní návrhy ještě před rozhodnutím o nich a uplatnit případnou repliku.

20. Jestliže stěžovatelé brojí proti závěru obecných soudů, že v daném případě bylo výběrové řízení nastaveno účelově a diskriminačně tím, že bylo spojeno do jednoho celku, s nemožností dílčího plnění, odkazuje Ústavní soud na body 53 až 57 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Uvedenou námitku stěžovatelé zakládají na tvrzení, že spojování celé zakázky do jednoho výběrového řízení představovalo v rozhodné době běžnou praxi. Nejvyšší soud ovšem toto tvrzení vyvrátil odkazem na svědecké výpovědi a na závazný dokument Pravidla pro výběr dodavatelů.

21. Ústavní soud v uvedené argumentaci Nejvyššího soudu nenachází žádný logický rozpor či svévolnou (deformující) interpretaci výsledků provedeného dokazování. Ze svědeckých výpovědí, na něž Nejvyšší soud odkazoval (srov. body 759 až 762 rozsudku městského soudu), lze dovodit, že v tom typu výběrových řízení, o který šlo i v posuzované věci (dodávka strojů a zařízení), byla již v době vypsání výběrového řízení prosazována dílčí plnění. Rozhodujícím kritériem byla v tomto směru účelnost případného požadavku na jediného dodavatele. Obecné soudy přesvědčivě odůvodnily svůj závěr, že v posuzovaném případě neexistovaly objektivní důvody pro takový požadavek, takže se vyloučení možnosti dílčího plnění opodstatněně jevilo jako jeden z prvků diskriminačního a účelového nastavení podmínek výběrového řízení. Toto odůvodnění zahrnovalo i důsledné vypořádání námitek, jimiž se obhajoba snažila uvedený závěr zpochybnit, včetně zhodnocení znaleckých posudků předložených obhajobou za tímto účelem (srov. body 739 až 775 rozsudku městského soudu a bod 57 usnesení Nejvyššího soudu).

22. Ústavní soud nenachází žádný důvod k tomu, aby revidoval závěr obecných soudů o nepřiměřeně krátké dodací lhůtě, která byla v rámci výběrového řízení stanovena k dodání portálového obráběcího centra. Jestliže L. zdůrazňuje, že přiměřenost lhůty je třeba posuzovat ad hoc, není zřejmé, z čeho dovozuje, že v posuzované věci byla stanovená, cca pětiměsíční lhůta dostatečná. Opačný závěr obecné soudy založily na znaleckém posudku Ing. Semráda, přičemž se opět přesvědčivě vypořádaly s opozitními znaleckými posudky předloženými obhajobou, kdy součástí jednoho z nich (posudku Ing. Dvořáčka) byla i vyjádření výrobců k termínu dodávek (srov. body 787 až 791 rozsudku městského soudu). Z napadeného rozsudku vrchního soudu vyplývá, že znalci Ing. Semrádovi byl v hlavním líčení předložen článek, na nějž poukazuje stěžovatel M., takže ani tento zdroj informace nebyl opomenut. Zbývá dodat, že jestliže stěžovatel L. upozorňuje, že i Nejvyšší soud označil pětiměsíční lhůtu k dodání portálového obráběcího centra za hraniční, a nikoli nereálnou, opomíná dodat, že podle Nejvyššího soudu tato lhůta mohla být považována za dostačující pouze při existenci okolností a náhod, které nezávislý účastník výběrového řízení nemohl předpokládat, a hlavně se na ně spoléhat (srov. bod 62 usnesení Nejvyššího soudu).

23. V souvislosti se závěrem obecných soudů týkajících se nejasných platebních podmínek odkazuje Ústavní soud především na body 777 až 785 rozsudku městského soudu a body 59 a 60 usnesení Nejvyššího soudu. Obecné soudy vysvětlily, že stanovení pouhé možnosti (nikoli povinnosti) poskytnutí zálohových plateb kupujícím, jež bylo součástí závazného návrhu kupní smlouvy (tvořící součást zadávací dokumentace), představovalo další netransparentní a potenciálně diskriminační prvek, který mohl odrazovat další zájemce o účast ve veřejné zakázce. Městský soud se v odkazované části rozsudku důsledně vypořádal i s opozitním názorem obsaženým ve znaleckém posudku Ing. Dvořáčka předloženém obhajobou.

24. Stejnou důslednost Ústavní soud spatřuje i ve způsobu, jakým obecné soudy dovodily a odůvodnily závěr o cyklickém toku peněz, neboli o simulovaných platbách mezi účty pěti společností zahrnujících i společnosti A a B. Tento závěr vycházel jednak ze závěrů znaleckého posudku Ing. Severy (srov. body 617 až 620 a 633 rozsudku městského soudu), a jednak z výpisů z účtů a e-mailové komunikace (srov. body 893, 897 a násl. rozsudku městského soudu). Ani v tomto případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích nenachází žádný prvek dezinterpretace uvedených důkazů či nelogických úvah, takže i zamítnutí doplnění dokazování navržené v této souvislosti obhajobou nenese znaky porušení práva na spravedlivý proces.

25. Shodný závěr pak platí i ve vztahu k důvodům, z nichž obecné soudy dovodily své závěry související s nečerpáním úvěru od společnosti C. Nejpodrobněji tyto důvody opět rozvedl městský soud, a to v bodech 728 až 730 napadeného rozsudku. Na námitky stěžovatelů s tím související pak adekvátně reagoval Nejvyšší soud v bodě 65 napadeného usnesení, kde vysvětlil, že celá záležitost, týkající se nejprve doložení smlouvy o úvěru se společností C poskytovateli dotace a následné nečerpání tohoto úvěru, měla za účel formálně deklarovat splnění jedné z dotačních podmínek za účelem dosažení kladného rozhodnutí o poskytnutí dotace, kdy se zřetelem k časovým souvislostem již v dané době bylo záměrem příjemce dotace financovat jednotlivé dodávky jiným způsobem, což souvisí s následným prováděním výše zmiňovaných cyklických (simulovaných) platebních operací. Okolnost, na kterou stěžovatelé upozorňují, totiž, že příjemce dotace nebyl povinen poskytovatele dotace informovat o nemožnosti čerpat úvěr, tak v tomto ohledu nemá relevanci. Právě uskutečňování simulovaných plateb samo o sobě vyvrací tvrzení stěžovatelů o zajištění jiného (reálného) zdroje financování. Vrchní soud pak v bodě 40 napadeného rozsudku racionálním způsobem odůvodnil svůj závěr o padělání údajného dopisu společnosti A adresovaného společnosti C z 25. září 2012, přičemž jeho úvahy nemají charakter pouhé spekulace, jak tvrdí stěžovatel L., který na související argumentaci vrchního soudu nijak v konkrétnosti nereaguje. Stejně tak závěr obecných soudů, že poskytovatel dotace by bez financování projektu prostřednictvím smlouvy o poskytnutí úvěru ve výši 300 000 000 Kč od společnosti C a nezajištění jiného financování zcela jistě rozhodl o neudělení dotace, nepředstavuje pouhou spekulaci (jak tvrdí tentokrát stěžovatel M.), neboť takový závěr přímo vyslovil ve své výpovědi svědek S. K., v rozhodné době pracovník Ministerstva průmyslu a obchodu (srov. bod 730 rozsudku městského soudu).

26. Opodstatněnost nemohl Ústavní soud přiznat ani námitce stěžovatele L. směřující ke zpochybnění závěru obecných soudů o záměrném nadhodnocení ceny strojů a zařízení. Odkazuje na bod 64 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde byl popsán způsob, jakým znalec Ing. Semrád dospěl ke zjištěním ohledně obvyklé ceny daných strojů a zařízení, na jejichž základě obecné soudy uvedený závěr dovodily. Ani Ústavní soud v tomto postupu nespatřuje žádné nepřijatelné zjednodušení a podotýká, že stěžovatel neuvádí žádné konkrétní okolnosti, jež by mohly vyvolávat pochybnosti o správnosti znaleckého posudku.

27. V souvislosti s poukazem stěžovatele L. na kontroly prováděné ze strany Czechinvestu a Ministerstva průmyslu a obchodu, a na to navazující námitku ohledně spoluzavinění poškozeného, odkazuje Ústavní soud na bod 54 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde bylo (s odkazem na příslušné pasáže napadeného rozsudku městského soudu) vysvětleno, že z provedeného dokazování vyplynulo, že povaha prováděných kontrol neumožňovala odhalení sofistikovaného podvodného jednání. Není tedy pravdivé stěžovatelovo tvrzení, že na uvedenou námitku obecné soudy přesvědčivě nereagovaly. Úvahy stěžovatele o možném spoluzavinění na straně poškozeného a jeho nedostatečné opatrnosti tak v posuzované věci nemají ani teoretickou relevanci.

28. Obecné soud vzaly za prokázané, že stěžovatelé jednali na základě předchozí společné domluvy, a i tento závěr z ústavněprávního hlediska obstojí. Ústavní soud odkazuje na body 61 až 63 usnesení Nejvyššího soudu, kde byly přehledně shrnuty argumenty podporující uvedený závěr. Šlo zejména o prokázaný časový sled událostí (zprostředkování možnosti pro společnost B zakoupit portálové obráběcí centrum s konkrétními parametry provedené stěžovatelem M. ještě před vypsáním výběrového řízení, což uvedené společnosti umožnilo dodržet lhůty pro dodání tohoto vybavení, jež byla stanovena nepřiměřeně krátká, jak již bylo vysvětleno), ale i o další indicie.

29. V návaznosti na tuto argumentaci (vůči níž stěžovatelé nenabízejí žádnou argumentaci vlastní) musí Ústavní soud odmítnout i námitku stěžovatele L. směřující proti posouzení jeho jednání coby spolupachatelství na zločinech poškození finančních zájmů Evropské unie a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Popsaná předchozí dohoda totiž vylučuje, aby bylo možné u tohoto stěžovatele hovořit o skutkovém omylu, což by z něj mohlo činit tzv. živý nástroj v rukách nepřímého pachatele ve smyslu § 22 odst. 2 trestního zákoníku. Zapojení společnosti B ovládané právě stěžovatelem L. přitom mělo klíčový význam z hlediska celého zločinného plánu, přičemž tento stěžovatel navíc činil úkony naplňující znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 trestního zákoníku, kdy tyto faktory dostatečně odůvodnily posouzení jeho jednání jako spolupachatelství, nikoli pouze jako účastenství ve formě pomoci (srov. body 70 až 72 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud proto musí odmítnout tvrzení stěžovatele L., že Nejvyšší soud na jeho uvedenou námitku dostatečně nereagoval.

30. S námitkou stěžovatele L. založenou na skutečnosti, že mu nebyla zaslána odvolání ostatních obžalovaných, čímž mělo dojít k porušení zásady kontradiktornosti, se adekvátně vypořádal Nejvyšší soud v bodě 76 napadeného usnesení. I tuto argumentaci považuje Ústavní soud za ústavněprávní konformní, přičemž klíčovou okolností je to, že vrchní soud rozhodoval ve veřejném zasedání, takže stěžovatel L. se v jeho průběhu mohl s odvoláními spoluobžalovaných seznámit a reagovat na ně. Jestliže stěžovatel k tomu uvádí, že obhajoba musí dostat i čas k přípravě na veřejné zasedání, jak to vyplývá z § 233 odst. 2 trestního řádu, nespecifikuje, v jakém směru bylo reálně ztíženo jeho postavení v odvolacím řízení. Nelze totiž přehlédnout, že jeho odvolací námitky se z větší části shodovaly s těmi, které uplatnili ostatní spoluobžalovaní, jak vyplývá z napadeného rozsudku vrchního soudu, a námitky ostatní neměly potenciál jeho postavení jakkoli zhoršit. Předchozí nedoručení odvolání spoluobžalovaných tak nemůže být vnímáno jako porušení pravidel spravedlivého procesu.

31. Za neopodstatněnou konečně považuje Ústavní soud též námitku stěžovatele L., že obecně soudy při ukládání trestu nedostatečně zohlednily délku trestního řízení. Vrchní soud velmi pozorně zvažoval faktor délky trestního řízení, resp. odstupu ukládaného trestu od spáchané trestné činnosti, a právě s ohledem na to vyhodnotil tresty uložené městským soudem za nepřiměřeně přísné a vyměřil je znovu (srov. body 65 a 66 rozsudku vrchního soudu). Stěžovateli L. přitom uložil trest odnětí svobody na samotné spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 5 trestního zákoníku, peněžitý trest, u něhož byla výměra počtu denních sazeb (vyjadřující povahu a závažnost činu) stanovena ve spodní čtvrtině zákonného rozpětí vyplývajícího z § 68 odst. 1 trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2025) a trest zákazu činnosti (v maximální desetileté výměře). Takový trest Ústavní soud nepovažuje za excesivně přísný, a to ani s přihlédnutím ke značné délce trestního řízení, když je třeba připomenout vysokou závažnost spáchané trestné činnosti, za kterou byl tento trest ukládán, vyplývající zejména ze sofistikovaného způsobu jejího spáchání a mimořádně vysoké škody, jež jí byla způsobena. Jestliže se stěžovatel snaží své tvrzení o nedostatečném zohlednění délky řízení do uloženého trestu podpořit odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, musí Ústavní soud připomenout, že se v nyní posuzované věci jednalo o mimořádně složitý případ vyžadující rozsáhlé dokazování, když navíc část trestního řízení byla zdržována i v důsledku omezení spojených s pandemií nemoci covid-19 (blíže viz bod 65 rozsudku vrchního soudu). Sám stěžovatel přitom nepoukazuje na žádné průtahy vzniklé v důsledku vadného postupu orgánů činných v trestním řízení, takže lze konstatovat, že délka trestního řízení byla zapříčiněna objektivními okolnostmi. Ústavní soud proto nesdílí stěžovatelův názor, že délka trestního řízení byla v uloženém trestu zohledněna nedostatečně.


V.
Závěr

32. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci se obecné soudy vyvarovaly jakékoli deformace provedených důkazů či ústavněprávně relevantních vad při jejich hodnocení. Ústavní soud nezaznamenal žádný extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, opomenuté důkazy ani svévolnou interpretaci právní úpravy, popř. jiné vady, jež by bylo možno považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Akceptuje závěr obecných soudů, že vina stěžovatelů byla spolehlivě prokázána, takže nebyl prostor pro aplikaci principu in dubio pro reo. Obecné soudy dostatečně přihlédly při ukládání trestů k delší době konání trestního řízení. Ve výsledku tak Ústavní soud nenalezl žádný důvod ke kasačnímu zásahu.

33. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů a ústavní stížnosti tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Ústavní stížnost stěžovatele M. odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost stěžovatele L. odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

34. Stěžovatel L. navrhoval s odkazem na § 71d zákona o Ústavním soudu, aby o jeho stížnosti bylo rozhodnuto mimo pořadí. Zmíněné ustanovení se týká speciálně řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony. Patrně byl navrhován postup podle (obecného) § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud o návrhu nerozhodoval, nicméně i s ohledem na předchozí rozhodnutí o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí žádosti stěžovatele vyhověl fakticky a projednal věc jako naléhavou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2026


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu