II.ÚS 1550/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Martinkové, zastoupené Mgr. Janem Luběnou, advokátem, sídlem Cejl 494/25, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2025, č. j. 70 Co 195/2024-89, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2024, č. j. 108 C 12/2022-74, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a statutárního města Brna, městské části Brno-sever, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. V nyní posuzované věci podalo statutární město Brno, městská část Brno-sever (vedlejší účastník), žalobu, kterou se po stěžovatelce domáhalo zaplacení částky 15 242 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Brně ("městský soud") vydal ve věci rozsudek pro zmeškání (ze dne 22. 9. 2022, č. j. 108 C 12/2022-33), kterým uložil stěžovatelce zaplatit žalovanou částku včetně příslušenství. Rozsudek byl stěžovatelce doručován na adresu ohlašovny - a byl doručen fikcí dne 13. 10. 2022.

2. Dne 23. 8. 2023 podala stěžovatelka proti citovanému rozsudku odvolání a navrhla, aby soud rozhodl, že jeho doručení je neúčinné. Uvedla, že jí nikdy nebyla doručena žaloba, předvolání k jednání ani rozsudek. V souvislosti s dříve vedeným řízením přitom v minulosti sdělila soudu adresu pro doručování a soud ji má evidovanou ve své databázi. Na tuto adresu jí zaslal vedlejší účastník předžalobní výzvu v nynější věci, kterou doložil spolu s žalobou soudu. Soudu tedy byla její adresa známa, a proto měl ve smyslu § 46a odst. 1 o. s. ř. doručovat na ni. Jelikož tak neučinil, stěžovatelka se o existenci rozsudku pro zmeškání dozvěděla až v souvislosti s jiným řízením dne 31. 7. 2023 a seznámila se s ním až dne 4. 9. 2023 v rámci nahlížení do spisu. Důvodem, který jí bránil se s písemností seznámit, byla její nevědomost o existenci řízení, důvěra ve správnost postupu soudu a legitimní očekávání, že jí bude doručováno na adresu, kterou soudu sdělila a na které si přebírá poštu.

3. Stěžovatelčino odvolání městský soud odmítl nyní napadeným usnesením jako opožděné. Uvedl, že i když doručovací adresu stěžovatelky eviduje, nejedná se o úřední evidenci, ze které by měl vycházet, není pravidelně aktualizována a slouží pouze pro vnitřní potřebu soudu. Proto doručoval na adresu evidovanou v centrální evidenci obyvatel, a to veřejnou vyhláškou. Chtěla-li stěžovatelka předejít tomu, aby soud doručoval na ohlašovnu, měla si zřídit a zaevidovat doručovací adresu, případně datovou schránku, nebo soudu sama sdělit, na jakou adresu jí má být doručováno.

4. Stěžovatelka podala proti usnesení městského soudu, kterým odmítl její odvolání jako opožděné, odvolání. O tom následně Krajský soud v Brně ("krajský soud") rozhodl nyní rovněž napadeným usnesením tak, že usnesení městského soudu potvrdil. Uvedl, že důsledky doručení může zvrátit návrh na prominutí zmeškání lhůty podaný spolu s odvoláním (§ 58 o. s. ř.). Podat návrh je nutné v zákonné patnáctidenní subjektivní lhůtě po odpadnutí (omluvitelné) překážky, která zmeškání lhůty způsobila. V případě stěžovatelky se ale soud naplněním důvodů pro prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání nemohl věcně zabývat, protože stěžovatelka fakticky návrh na prominutí zmeškání lhůty vůbec nepodala.

5. Krajský soud potvrdil správnost postupu městského soudu při doručování písemností stěžovatelce. Nad rámec toho konstatoval, že ani v případě neplatnosti fiktivního doručení by odvolání stěžovatelky včasné nebylo. Připomněl prioritu materiálního přístupu k doručení, při kterém je podstatné, zda se adresát mohl s doručovanou písemností seznámit, a bylo tak zachováno jeho právo na soudní ochranu. Stěžovatelka sama potvrdila, že se o předmětné písemnosti dozvěděla z vyjádření vedlejšího účastníka v jiné věci dne 31. 7. 2023. Nejpozději následující den se tedy s rozhodnutím měla a mohla seznámit, a z toho důvodu by nastalo materiální doručení nejpozději 1. 8. 2023. Odvolání podané stěžovatelkou 23. 8. 2023 by proto i v tomto případě muselo být považováno za opožděné.


II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala, co předcházelo jejímu podání, zaměřila se na výklad pojmu adresa pro doručování a popsala, co vše učinila, aby zajistila, že jí bude soudem v budoucnu doručováno na jí zvolenou doručovací adresu. I přesto se o žalobě vedlejšího účastníka nedozvěděla, fakticky jí byla upřena možnost nechat svou věc před soudem projednat a v řízení aktivně vystupovat. Soud měl podle stěžovatelky povinnost sdělenou, evidovanou a i ze spisu vyplývající adresu pro doručování akceptovat a na ni stěžovatelce písemnosti doručovat. Neučinil-li tak a ani se ji nepokusil kdekoliv zastihnout, jak mu ukládá zákon, nedostál své povinnosti.

7. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem o opožděnosti odvolání, které krajský soud posuzoval podle data, kdy se dozvěděla o existenci rozhodnutí, a podle data, kdy se s ním mohla podle soudu seznámit. Domnívá se, že pokud prvotní informace o existenci rozhodnutí neobsahovala řádné poučení, platí pro podání odvolání tříměsíční odvolací lhůta.

8. Ústavní stížností se nyní stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí městského a krajského soudu, neboť jimi bylo zasaženo do jejích základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Částku, o kterou v tomto řízení jde (15 242 Kč s příslušenstvím), lze přitom v tomto ohledu za bagatelní považovat (srov. k tomu usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1383/19). Ústavní soud dal opakovaně najevo, že v takových případech, s výjimkou zjevných excesů, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost prakticky vyloučena, neboť věc postrádá ústavněprávní rozměr. Ostatně samotná zákonná úprava omezuje přípustnost opravných prostředků na minimální výši předmětu sporu, takže by bylo proti logice věci, aby se přezkum prvostupňových rozhodnutí paradoxně přesunul přímo do roviny ústavního soudnictví.

11. Ústavní soud v minulosti sice dovodil možnost meritorního přezkumu bagatelních věcí, ale to pouze v případech, ve kterých šlo o přesah vlastních zájmů stěžovatele či stěžovatelky, existoval zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů. Ústavní soud však v nyní posuzované věci takové důvody neshledal a stěžovatelka ani netvrdila přesah vlastních zájmů.

12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na odklad vykonatelnosti (jako návrh akcesorický) sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud přitom o návrhu na odklad samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu