Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, sídlem Arbesovo nám. 2804/2, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2025 č. j. 4 Tdo 674/2025-630, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. března 2025 č. j. 6 To 286/2024-540 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. září 2024 č. j. 2 T 179/2022-515, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství v Kroměříži, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a byl mu uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 3 000 Kč, to jest v celkové výměře 180 000 Kč.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
5. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že své manželce, poté co opustila společnou domácnost a sdělila mu záměr požádat o rozvod a provést majetkové vypořádání, telefonicky vyhrožoval, že ji usmrtí.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel není spokojen s tím, že proporcionalita použitelnosti nahrávek telefonních hovorů byla v plném rozsahu hodnocena až dovolacím soudem. Okresní soud toliko krátce uvedl, že dle jeho názoru v daném případě zájem společnosti na ochraně jednotlivce proti závažným výhrůžkám převyšuje zákonem chráněné právo na ochranu soukromí stěžovatele. Krajský soud se sice vyjádřil k této proporcionalitě obšírněji, nicméně ani tak nehodnotil vhodnost a potřebnost nahrávek, a navíc pominul tu skutečnost, že poškozená jej nahrávala téměř neustále. Sama uváděla, že pořídila zhruba 140 nahrávek, a rovněž svědectví V. M. o intenzitě tohoto nahrávání zpochybňuje skutkový závěr krajského soudu, že poškozená při pořizování nahrávek nebyla aktivní a iniciativní. Odůvodnění proporcionality Nejvyšším soudem pak sice bylo podrobné, nicméně stěžovatel takto ztratil nižší instance a již se proti posouzení proporcionality nemohl bránit.
7. Soudy neměly k dispozici celou nahrávku, byť to stěžovatel požadoval. Nebylo znalecky zkoumáno pořízení nahrávky, a zda s ní nebylo manipulováno. Nebylo ověřováno, zda nahrávka vnikla opravdu 4. 10. 2022. Stěžovatel popírá, že by to, co je na nahrávce, řekl; má ji za pozměněnou.
8. Ve výpovědích poškozené a svědků byly rozpory. Poškozená například uvedla, že děti špatně nesly jeho konflikty s poškozenou a proto se odstěhovaly, zatímco děti se vyjádřily v tom směru, že se odstěhovaly proto, že stěžovatel nebýval doma a matka je k tomu navedla. Poškozená popisovala některé incidenty, kdy ji měl stěžovatel několikrát uhodit, či jinak se vůči ní nevhodně chovat, které se nepotvrdily, kdy například původně uváděla, že si stopy po ranách nafotila, avšak fotografie v řízení nedoložila, či přislíbila dodat jména svědků, ale neučinila tak. Tato rozpornost měla být soudy více zkoumána, možná i znaleckým posudkem ke zhodnocení osobnosti poškozené.
9. Dále stěžovatel namítá, že důvod pořízení nahrávek a schopnost výhrůžek vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život čí zdraví nebyly hodnoceny v kontextu všech okolností, osobnosti poškozené, kontextu pořízení nahrávky a skutečnosti, že jej poškozená znala 23 let.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dal ve svých rozhodnutích již mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 [N 160/101 SbNU 117] bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 [N 225/103 SbNU 301] bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Pokud jde o otázku procesní použitelnosti záznamu telefonní komunikace z hlediska zásahu do soukromí stěžovatele, jak připouští i sám stěžovatel, Nejvyšší soud se jí podrobně věnoval (viz bod 50 a násl. jeho usnesení). Shledal, že případný větší rozsah nahrávek poškozené na legitimitě pořízení rozhodných nahrávek nic nemění (bod 58 tamtéž). Stěžovatel namítá, že této problematice se měl věnovat ve větší míře již soud prvého a druhého stupně. Ústavní soud je nicméně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek; nikoliv k řešení případných pochybení v dřívějších fázích trestního procesu, která již byla před podáním ústavní stížnosti zhojena. Navíc, zejména krajský soud se otázkou procesní použitelnosti záznamu telefonní komunikace zabýval dostatečným způsobem (bod 6 usnesení krajského soudu). Pokud pak stěžovatel namítá, že řešením problematiky až v dovolacím řízení byl připraven o možnost reagovat, neuvádí žádné konkrétní argumenty, které nemohl v řízení uplatnit, pro které by neměly úvahy Nejvyššího soudu obstát.
13. Při posuzování námitky opomenutí provedení navrhovaných důkazů je třeba zohlednit, že povinnost obecných soudů vyhovět návrhu na provedení důkazu není bezbřehá. V prvé řadě obviněný musí svůj návrh dostatečně odůvodnit a vysvětlit, proč ten či onen důkaz je důležitý pro skutkový stav věci a jeho obhajobu. Prostá námitka neprovedení důkazu nestačí [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003 ve věci Perna proti Itálii, stížnost č. 48898/99, bod 29]. Za druhé pak i u řádně odůvodněných návrhů na provedení důkazů dle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [např. nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08, (N 110/65 SbNU 491), str. 3 až 4]. Přitom čím přiléhavější a podrobnější odůvodnění návrhu na provedení důkazu bylo, tím větší pozornost musí takovému návrhu obecné soudy věnovat (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2018 ve věci Murtazaliyeva proti Rusku, stížnost č. 36658/05, body 143, 162 a 166, podobně též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 10. 2013 ve věci Janyr proti České republice, stížnost č. 42937/08, body 81 a 82). Soudy mohou odmítnout provést důkaz, pokud skutečnost, k níž je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; pokud důkaz nemá dostatečnou vypovídací hodnotu ve vztahu k tvrzené skutečnosti anebo je-li důkaz nadbytečný, neboť tvrzená skutečnost již byla bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena (srov. usnesení ze dne 18. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 3512/19, bod 18).
14. V posuzované věci obecné soudy nedůvodnost stěžovatelových důkazních návrhů vysvětlily (viz bod 8 unesení krajského soudu). Pokud jde o požadavek na znalecké zkoumání nahrávky, žádná zjištění v řízení o její autentičnosti nevzbuzovala pochybnosti. Nejednalo se nadto o jediný podstatný důkaz ve věci, kdy klíčová byla i výpověď samotné poškozené. Podpůrně pak soudy vyšly i z hodnocení výpovědí dalších svědků, kteří sice neslyšeli přímo samotný telefonát s výhrůžkami, nicméně popsali celkové chování stěžovatele vůči poškozené.
15. Stěžovatelem uváděné rozpory v tvrzeních poškozené se pak netýkají podstaty věci. Pokud například měla poškozená uvádět, že si v minulosti fotila stopy na svém těle po úderech stěžovatele, avšak v řízení žádné fotografie nepředložila, samo o sobě to nijak nezpochybňuje existenci posuzovaných telefonických výhrůžek, které audiozáznamem doložila.
16. Z odůvodnění obecných soudů se jeví, že se věnovaly celkovým okolnostem případu, včetně otázky způsobilosti vyhrůžek vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život či zdraví. V tomto směru uvážily zejména jejich konkrétnost, kdy stěžovatel telefonoval, že poškozenou podřeže (viz bod 15 rozsudku). Stěžovatelova argumentace zde má povahu pouhé polemiky se skutkovými zjištěními obecných soudů, se kterou se již tyto soudy vypořádaly; není přitom úlohou Ústavního soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, aby závěry jimi učiněné přehodnocoval.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. dubna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu