IV.ÚS 707/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele H. M., zastoupeného Mgr. et. Bc. Filipem Schmidtem, LL. M., advokátem, sídlem Španělská 770/2, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. ledna 2026 č. j. 6 Azs 118/2025-33, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti výše uvedeného rozhodnutí do rozhodnutí o ústavní stížnosti a žádá o její přednostní projednání.

2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2025 č. j. 20 Az 37/2024-66 plyne, že stěžovatel je turecký státní občan, který do České republiky přijel v roce 2015. V roce 2024 požádal o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že se obává pronásledování z důvodu kurdské národnosti ve spojení s jeho neochotou splnit vojenskou službu. Taktéž poukázal na to, že jako Kurd by byl v armádě diskriminován, šikanován a týrán a také by byl jistě nucen k bojům proti jednotkám složeným z příslušníků jeho etnika, které Turecko vojensky potlačuje na svém území i v sousední Sýrii.

3. Žalobou u městského soudu se domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 3. 10. 2024 č. j. OAM-806/ZA-ZA11-K18-2024, jímž rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle zákona o azylu. Mezinárodní ochrana nebyla stěžovateli udělena, neboť vedlejší účastník (zjednodušeně řečeno) dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele o diskriminaci a ústrcích nejsou věrohodná. Stěžovatel v žalobě namítal, že vedlejší účastník nesprávně zjistil skutkový stav, neprovedl navržené důkazy a nereflektoval informace svědčící ve prospěch stěžovatele. Městský soud jeho žalobu zamítl, neboť i po doplněném dokazování dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobních námitek stěžovatele. V řízení zároveň nevyšly najevo žádné vady, k nimž by bylo nutné přihlížet z úřední povinnosti. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost.

4. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítl. Neshledal, že by kasační stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel nenamítal důvody přijatelnosti kasační stížnosti spočívající v potřebě vytvoření, sjednocení či revize judikatury k relevantním právním otázkám. Neshledal je ani Nejvyšší správní soud. Posoudil tedy, zda městský soud zásadně nepochybil s možností dopadu do hmotněprávního postavení stěžovatele tím, jak se vypořádal s námitkami stěžovatele ohledně zjišťování skutkového stavu. Takové pochybení však neshledal.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůvodňuje porušení svých ústavních práv tím, že soudy nenapravily zásadní procesní pochybení správního orgánu spočívající v ignorování stěžovatelova vyjádření ze dne 13. 8. 2024. Hlavní procesní návrh stěžovatele na doplnění dokazování ve správním řízení zůstal bez odezvy. Vytýká městskému soudu, že tuto vadu opomenutých důkazů neodstranil. Tvrdí, že ani Nejvyšší správní soud nerozpoznal ve vadách dokazování porušení práva na spravedlivý proces. Není povinností stěžovatele u tzv. opomenutého důkazu prokazovat, jak moc byl či nebyl v daném řízení tento důkaz relevantní. Nejvyšším správním soudem proto též nesprávně vyložil § 104a s. ř. s., neboť v řízení před městským soudem prokazatelně došlo k zásadnímu porušení procesních práv stěžovatele.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

7. Naproti tomu Nejvyšší správní soud je orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů. Ústavní soud je povolán k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla neústavní (srov. např. nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03).

8. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak Nejvyšší správní soud posoudil přijatelnost kasační stížnosti. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je kasační stížnost přijatelná z důvodu "rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu", a to ve čtyřech typových případech (usnesení ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39). Nejvyšší správní soud v nyní napadeném rozhodnutí uvedl, že první tři z nich stěžovatel nenamítá, tvrdí pouze čtvrtý, tedy zásadní pochybení městského soudu s možností dopadu do hmotněprávního postavení stěžovatele. Ústavní soud k výkladu § 104a s. ř. s. opětovně uvádí, že "posouzení významu stížnosti z hlediska přesahu vlastních zájmů stěžovatele je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jenž z této povahy zásadně není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu soudu, zda se jedná o právní otázku, jež svým významem přesahuje nad rámec konkrétního případu (§ 104a s. ř. s.), není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o zneužití soudního uvážení a tudíž projev svévole" (srov. usnesení ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 778/07). O takový případ se zde zjevně nejednalo. Nejvyšší správní soud se (i s odkazem na předchozí ustálenou judikaturu) námitce stěžovatele podrobně věnuje a rozhodnutí je řádně odůvodněno se závěrem, že městský soud nepochybil.

9. Z vyžádaného rozhodnutí městského soudu plyne, že se námitce opomenutého důkazu věnoval, dospěl k závěru, že k procesní vadě sice před správním orgánem došlo a proto posuzoval, zda mohla mít tato vada vliv na nezákonnost rozhodnutí. Uvedl, že obsah vyjádření stěžovatele ze dne 13. 8. 2024 (resp. přiložených listin) nenasvědčuje tomu, že by měl správní orgán rozhodnout jinak. Vyjádření v zásadě koresponduje s obsahem relevantních částí zpráv o zemi původu stěžovatele shromážděných správním orgánem. Přes zjištěné negativní jevy ve vztahu ke kurdské menšině, zejména v turecké armádě, nejde o jevy svou četností natolik plošné a intenzivní, že by automaticky bez dalšího hrozily stěžovateli v případě jeho návratu do země (srov. bod 65 rozsudku městského soudu). Městský soud se s tvrzenou vadou opomenutého důkazu vypořádal dostatečně.

10. Námitce opomenutého důkazu se v kontextu podmínek přijatelnosti věnuje i Nejvyšší správní soud. Uvádí, že městský soud dokazování obsahem sporného vyjádření doplnil nikoliv proto, aby vadu vedlejšího účastníka napravil, ale za účelem posouzení, zda tato procesní vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (srov. bod 16 usnesení Nejvyššího správního soudu). Ani Nejvyššímu správnímu soudu nelze vyčítat svévoli při posuzování naplnění podmínek přijatelnosti kasační stížnosti.

11. Ústavní soud nespatřuje nic neústavního ani na závěrech vztahujících se právě ke kurdské menšině a plynoucích z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu. Tato menšina sice čelí v Turecku významným nesnázím, nicméně to bez dalšího nepředstavuje pronásledování nebo hrozbu vážné újmy pro každého tureckého občana kurdského původu (srov. bod 64 rozsudku městského soudu a tam citovaná judikatura, resp. bod 21 usnesení Nejvyššího správního soudu a tam citovaná judikatura).

12. Pouze pro úplnost pak Ústavní soud jen připomíná, že stěžovatel se mohl seznámit se správním spisem dne 19. 8. 2024 a vyjádřit své případné námitky k jeho úplnosti v tento den, popřípadě ve lhůtě 30 dnů pro vyjádření. Ani ve svém dalším vyjádření ze dne 28. 9. 2024 tak nicméně neučinil (srov. bod 54 rozhodnutí městského soudu).

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud formálně nerozhodoval o žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti, neboť o věci rozhodl neprodleně. Ze stejného důvodu samostatně nerozhodoval ani o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2026


Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu