II.ÚS 2825/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Veroniky Křesťanové a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů Mag. Georg Salm-Reifferscheidt-Raitze, a Leopolda Salm-Reifferscheidt-Raitze, obou zastoupených Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2025 č. j. 28 Cdo 760/2025-477, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 37 Co 18/2024-414 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 9. listopadu 2023 č. j. 6 C 274/2020-358, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a 1) Huga Salm-Reifferscheidta, 2) Alexandry Guild, 3) Elisabeth Schmidburg, 4) Cristiane Seuhs-Schoeller, 5) Eleonore Schoeller, 6) Rosy Marii Blin, 7) Gabriely Wanderer, 8) státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, 9) Mendelovy univerzity v Brně, sídlem Zemědělská 1665/1, Brno, 10) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 11) Správy a údržby silnic Jihomoravského kraje, příspěvkové organizace, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, a 12) města Blanska, sídlem náměstí Svobody 32/3, Blansko, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci - stěžovatelé jako žalobci b), c) a vedlejší účastníci 1) až 7) jako žalobci a), d) až ch), domáhali určení, že jsou spoluvlastníky (s přesným vymezením velikosti podílů) pozemků v k. ú. X, Y a Z, dále jen "nemovitosti" (výrok I.). Výroky II. až VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že skutková zjištění správního orgánu jsou úplná, správní spis jim poskytuje dostatečnou oporu, správní orgán vyvodil správný závěr, když ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že původní vlastník Hugo Mikuláš Salm-Reifferscheidt nenabyl zpět československé státní občanství. Správní orgán tedy rozhodl v dané věci správně, když nemovitosti stěžovatelům a vedlejším účastníkům 1) až 7) nevydal.

3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé a vedlejší účastníci 1) až 7) odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná, neboť stěžovatelé a vedlejší účastníci 1) až 7) neuplatnili žádnou zásadně novou argumentaci. Pro rozhodnutí krajského soudu je podstatné, že si soud nemůže sám činit závěr o existenci státního občanství, je-li tato otázka řešena v rámci rozhodování příslušných správních orgánů.

4. Proti rozsudku krajského soudu podali oba stěžovatelé a vedlejší účastníci 1) až 7) dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla dovolání podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustná odmítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podaná dovolání nesplňují předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání proti nákladovém výroku rozsudku krajského soudu není ze zákona přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].


II.
Argumentace stěžovatelů

5. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že v řízení před obecnými soudy se domáhali ochrany svého vlastnického práva, které bylo dotčeno rozhodnutími Ministerstva vnitra České republiky (dále jen "ministerstvo vnitra") o státním občanství. Tato rozhodnutí však byla vydána v rozporu se zákonem, bez zákonného zmocnění a vykazují znaky nicotnosti. Navzdory tomu obecné soudy tato rozhodnutí akceptovaly jako platná, čímž založily právní důsledky, které vedly k zásahu do vlastnického práva stěžovatelů. Nejvyšší soud navíc odmítl jejich dovolání bez věcného přezkumu, aniž se zabýval otázkou nicotnosti správního aktu, čímž odepřel stěžovatelům právo na soudní ochranu.

6. Podle stěžovatelů je nesprávný závěr obecných soudů o tom, že nejsou vlastníky v žalobě specifikovaných nemovitostí, neboť nebyla naplněna podmínka československého státního občanství jejich předka Huga Salma, když o tomto občanství již závazně rozhodl správní orgán. Rozhodnutí ministerstva vnitra je stiženo natolik závažnými vadami, že vůbec nemohlo vyvolat právní účinky. Stěžovatelé namítají, že závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezech ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 98/04 (N 133/37 SbNU 675) a ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 71; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), jsou obecně platná a ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy je musí všechny orgány státu respektovat.

7. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy se v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (vyjádřenou zejména v rozsudcích ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1091/96 a ze dne 1. 2. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4634/2010) nezabývaly jimi položenou námitkou nicotnosti rozhodnutí ministerstva vnitra, ale pouze přejaly jeho závěry, a své rozhodnutí tak založily na nicotném rozhodnutí ministerstva vnitra. Stěžovatelé tvrdí, že soudy nesprávně uzavřely, že okresní soud nebyl oprávněn k přezkumu a posouzení otázky státního občanství Huga Salma a je naopak vázán rozhodnutím ministerstva vnitra. Okresní soud měl podle stěžovatelů provést vlastní právní úvahu o naplnění podmínek pro přiznání nároků stěžovatelů. Otázku občanství Huga Salma měl tedy okresní soud posoudit sám, nikoliv odkázat na vázanost již citovaným rozhodnutím ministerstva vnitra.

8. Nejvyšší soud se dále nevypořádal s otázkou, týkající se rozporu mezi rozhodnutím správního orgánu, kterým je nalézací soud podle § 135 o. s. ř. vázán a právním názorem Ústavního soudu, kterým je nalézací soud (stejně jako jiné osoby a orgány) podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán taktéž. Krajský soud nepřihlédl ke skutečnosti, že jde o rozhodnutí nicotné a o rozhodnutí, které je projevem aplikace ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen "dekret č. 33/1945 Sb."), na v minulosti již proběhlá jednání a skutečnosti, a to konstitutivním způsobem, v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

9. Soudy podle stěžovatelů měly na základě nálezů Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96, ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 98/04 a ze dne 19. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 854/23 dospět k závěru, že Hugo Salm byl s ohledem na vydané předběžné osvědčení ve smyslu § 2 dekretu č. 33/1945 Sb., oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), a žalobnímu návrhu stěžovatelů o určení jejich vlastnického práva tak mělo být v plném rozsahu vyhověno.

10. Stěžovatelé dále namítají, že Hugovi Salmovi svědčilo funkcionální občanství, které je postaveno na roveň občanství běžnému, titulárnímu a které nelze podle čl. 12 Ústavy odejmout. Rozhodnutí ministerstva vnitra tak představovalo faktické retroaktivní odebrání státního občanství Huga Salma, na jehož základě už v minulosti vznikaly jemu a jeho nástupcům, práva a povinnosti.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, anebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

14. V předmětné věci o československém státním občanství právního předchůdce stěžovatelů a vedlejších účastníků 1) - 7) Huga Mikuláše Salm-Reifferscheidta rozhodovalo ministerstvo vnitra, potažmo ministr vnitra, přičemž jejich rozhodnutí byla přezkoumána ve správním soudnictví, a také následně Ústavním soudem. Ministerstvo vnitra přitom pravomocným rozhodnutím ze dne 10. 4. 2006 č. j. VS-953/51/2-1998, deklarovalo, že se jeho žádosti o zachování československého státního občanství podle § 2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. nevyhovuje, přičemž rozklad proti tomuto rozhodnutí směřující byl zamítnut rozhodnutím ministra vnitra ze dne 9. 10. 2006 č. j. VS-160/RK/3-2006. Žaloba napadající uvedená správní rozhodnutí pak byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008 č. j. 8 Ca 342/2006-180 a vůči němu podaná kasační stížnost byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009 č. j. 6 As 7/2009-262 odmítnuta. Ústavní soud poté usnesením ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3346/20 ústavní stížnost právní předchůdkyně stěžovatelů a vedlejších účastníků 1) - 7) směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2020 č. j. 7 As 287/2019-166, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019 č. j. 9 A 69/2016-139 (vydaným v řízení o obnově) a (mimo jiné) i předmětnému rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 10. 4. 2006 č. j. VS-953/51/2-1998 odmítl. Ústavní soud konstatoval, že nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelky či jejího právního předchůdce, přičemž neshledal opodstatněnou ani námitku nicotnosti napadených rozhodnutí.

15. Obecné soudy rozhodující v předmětné věci vyšly z výše uvedených rozhodnutí správních orgánů a soudů, neboť soud, jak přiléhavě připomněl krajský soud, nemůže sám činit závěr o existenci státního občanství, je-li tato otázka řešena v rámci rozhodování příslušných správních orgánů. Podle uvedených rozhodnutí původní vlastník Hugo Mikuláš Salm-Reifferscheidt nenabyl zpět československé státní občanství, a nemovitosti proto nelze stěžovatelům a vedlejším účastníkům 1) až 7) vydat.

16. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry krajského soudu. V napadeném rozhodnutí dovodil, že krajský soud se od judikatury vyjadřující vázanost soudu rozhodnutím o osobním stavu a ctící presumpci správnosti pravomocných - nezrušených či neodklizených - rozhodnutí správního orgánu, na níž není důvodu cokoli měnit, neodchýlil, dovodil-li, že je vázán pravomocným závěrem příslušného správního orgánu o tom, že československé státní občanství právního předchůdce stěžovatelů a vedlejších účastníků 1) až 7), (vzdor vystavenému zatímnímu osvědčení) zachováno nebylo, ústícím v posuzované věci v konkluzi, že zákonné podmínky restituce nárokovaného majetku naplněny nebyly (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb. či § 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb.). Nejvyšší soud současně dodal, že při vázanosti soudů předmětným pravomocným rozhodnutím o osobním stavu (§ 135 odst. 1 o. s. ř.) v posuzované věci již není namístě samostatně řešit otázku případného vzniku tzv. "funkcionálního (faktického) občanství" právního předchůdce stěžovatelů a vedlejších účastníků 1) až 7), tím spíše opírají-li jeho existenci toliko o zatímní osvědčení ze dne 20. 3. 1946, jehož význam byl právě již posouzen ve výše zmiňovaném správním řízení završeném pravomocným rozhodnutím ministerstva vnitra ze dne 10. 4. 2006 č. j. VS-953/51/2-1998.

17. Ústavní soud poukazuje na to, že ve výše citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 3346/20 se zabýval mimo jiné otázkou nicotnosti rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 10. 4. 2006 č. j. VS-953/51/2-1998, jímž byla zamítnuta žádost o zachování občanství (viz body 16 a 17 tohoto usnesení). V uvedeném usnesení Ústavní soud neshledal pravomocné rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 10. 4. 2006 nicotným, když námitky vůči němu vznesené by mohly zakládat pouze jeho nezákonnost. Ústavní soud však současně v uvedeném usnesení dovodil, že ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí je nepřípustná pro nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva. Ústavní soud se v uvedeném usnesení vyjádřil rovněž k námitce nezohlednění tzv. funkcionálního státního občanství a námitce nerespektování nálezu sp. zn. I. ÚS 98/04 včetně námitky libovůle veřejné moci.


18. Ústavní soud v uvedeném usnesení sp. zn. IV. ÚS 3346/20 mimo jiné konstatoval, že nicotnost správního rozhodnutí může nastat v důsledku absence právního podkladu. Vzhledem k tomu, že nicotnost správního aktu je svým charakterem nejzávažnější nedostatek, musí mít i vady, které jsou způsobilé přivodit nicotnost rovněž zcela zásadní a zřejmou povahu, v případě nedostatku právního podkladu půjde o případ, kdy právní podklad neexistuje vůbec [srov. usnesení ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 770/02 (U 28/33 SbNU 495)]. Ústavní soud dále poukázal na to, že neexistenci právního podkladu stěžovatelka dovozuje na základě tvrzení, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o zachování československého státního občanství užilo dekret č. 33/1945 Sb. konstitutivním způsobem, což zapovídá nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 98/04 v části IV/a. Jak v tomto nálezu Ústavní soud poznamenal, daný dekret je možno použít na jednání proběhlá v minulosti, nejde-li o konstitutivní použití, při němž by se nově zakládaly, měnily či rušily právní vztahy. Otázka, zda byl dekret č. 33/1945 Sb. užit v posuzované věci konstitutivně, či nikoli, je otázkou správnosti jeho aplikace, nikoli otázkou, zda právní podklad (dekret č. 33/1945 Sb.) vůbec existuje. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí dovodil, že stěžovatelka svojí námitkou tudíž dovozuje vadu způsobující nezákonnost, nikoli ovšem nicotnost. Protože nejde o námitku vady způsobující nicotnost rozhodnutí v původním řízení, nemůže tato námitka svědčit o tom, že by rozhodnutí ve věci obnovy řízení vůbec byla schopná porušit stěžovatelčina práva tím, že by byla zamítnuta obnova řízení ve věci, kde v původním řízení byla vydána nicotná rozhodnutí. Na svých výše uvedených závěrech nemá Ústavní soud důvod ve vztahu k přezkoumávané věci cokoli měnit. V podrobnostech proto Ústavní soud na toto usnesení odkazuje.

19. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelů a vedlejších účastníků 1) až 7) ústavně konformním způsobem, přičemž vysvětlil, proč jejich dovolání nejsou přípustná. Nejvyšší soud rovněž vyložil, že rozsudek krajského soudu ztotožňující se se závěry okresního soudu a odkazující na jeho podrobně odůvodněné skutkové a právní závěry vytýkanými vadami netrpí. Podané dovolání tedy předpoklady přípustnosti ve smyslu 237 o. s. ř. nenaplňuje. Dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu není ze zákona přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

20. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelů řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti.

21. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

22. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu (navzdory velice stručnému odůvodnění rozsudku krajského soudu) přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu