III.ÚS 3111/23 #1 — Zachování restitučního nároku v případě žádosti restituentů o finanční náhradu a jejího přijetí v určité výši

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Václava Havlůje, doc. Ing. Vladimíra Havlůje, CSc. a MUDr. Josefa Havlůje, všichni zastoupeni JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, se sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2023, č. j. 28 Cdo 2035/2023-813, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené Mgr. Lenkou Brodskou, advokátkou, se sídlem Krakovská 1366/25, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Shrnutí podstaty případu

1. Stěžovatelé jsou restituenty, kteří se začali v roce 1992 domáhat vypořádání svých restitučních nároků. V průběhu dalších let byly jejich nároky ve státem evidované výši vypořádány. V roce 2021 však stěžovatelé zjistili, že stát jejich nároky od počátku vyčíslil chybně. Stěžovatelé se proto rozhodli soudně domáhat toho, aby na ně byly převedeny náhradní pozemky. Nejvyšší soud v závěru tohoto řízení rozhodl, že stěžovatelé tento nárok nemají. Jejich restituční nároky byly podle Nejvyššího soudu již vypořádány, neboť jim byla v roce 2012 poskytnuta peněžitá, a nikoli naturální náhrada. Ústavní soud v tomto řízení o ústavní stížnosti posuzoval, zda jsou uvedené závěry Nejvyššího soudu ústavně souladné.


II. Dosavadní průběh řízení

2. Stěžovatelé jsou restituenty podle zákona o půdě [viz § 4 odst. 2 písm. c) zákona]. Právní předchůdce Státního pozemkového úřadu v roce 1996 ocenil stěžovatelům nevydané pozemky jako zemědělské a jejich hodnotu vyčíslil na 293 385,80 Kčs.

3. Restituční nárok stěžovatelů byl v roce 1997 částečně uspokojen do výše částky 235 395,99 Kčs převodem náhradních pozemků (tedy tzv. naturální náhradou podle § 11a odst. 1 zákona o půdě). V roce 2012 jim byla k jejich nároku poskytnuta částečná peněžitá náhrada ve výši 57 989,81 Kčs (viz § 16 odst. 1 zákona o půdě). Státní pozemkový úřad následně evidoval jejich restituční nárok jako vypořádaný.

4. Podle znaleckého posudku, který si stěžovatelé nechali v roce 2021 vyhotovit, však měly být jim nevydané pozemky od počátku oceněny částkou 6 553 193 Kčs - nikoli na státem vyčíslených 293 385,80 Kčs. Právní předchůdce Státního pozemkového úřadu totiž nevydané pozemky ocenil jako zemědělské, ačkoli některé jejich části byly ke dni přechodu na stát podle tehdy účinné územně plánovací dokumentace plochami určenými k zástavbě.

5. Stěžovatelé proto v roce 2021 požádali Státní pozemkový úřad o přecenění jejich nároků. To však úřad odmítl. Stěžovatelé ve stejném roce podali proti Státnímu pozemkovému úřadu žalobu, kterou se domáhali, aby soud nahradil projev vůle toho úřadu uzavřít s nimi smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků.

6. Okresní soud žalobě na nahrazení projevu vůle k převodu náhradních pozemků v nezastaveném rozsahu vyhověl. V rozhodnutí uvedl, že pokud je pozemek evidován jako zemědělský, ale při přechodu na stát byl určen k zástavbě - k čemuž v daném případě došlo - je třeba jej podle judikatury Nejvyššího soudu ocenit jako stavební pozemek a poskytnout oprávněnému náhradu jako za stavební pozemek. Námitku promlčení nároku soud označil za nepřípadnou, protože požadavek na přecenění hodnoty nevydaného pozemku není samostatným majetkovým právem, a proto nepodléhá promlčení.

7. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil a žalobu stěžovatelů zamítl. Krajský soud souhlasil s tím, že právo na přecenění hodnoty odňatých a nevydaných pozemků není samostatným majetkovým právem, a proto nemůže podléhat promlčení. Samotný restituční nárok, tedy nárok na naturální či peněžitou náhradu, však promlčení podléhá. Námitka promlčení tohoto práva je přitom důvodná a neodporuje dobrým mravům. Státní pozemkový úřad v roce 2012 vyplatil stěžovatelům plnění odpovídající evidované výši zůstatku a poté jim nedal najevo, že bude na jejich nárok ještě plnit. O tom, že jej stěžovatelé považují za nevypořádaný, se mohl úřad dozvědět až z jejich žádosti o přecenění z roku 2021. Nárok na převod náhradního pozemku, který stěžovatelé ve stejném roce uplatnili před soudem, je tedy promlčený.

8. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné. Závěr, že restituční nárok stěžovatelů byl vypořádán peněžitou náhradou, a že se tedy nemohou domáhat převodu jiných pozemků, odpovídá jeho ustálené judikatuře, kterou není důvod měnit. Nárok na peněžitou náhradu je v pořadí až druhým, subsidiárním nárokem a oproti naturální náhradě je peněžitá náhrada poskytována snadněji a v podstatně kratších termínech. K jejímu poskytnutí navíc dochází na žádost a obecně se tak děje v zákonných lhůtách, jejichž uplynutím se povinný ocitá v prodlení. Otázkou, zda nárok na naturální náhradu podléhá promlčení, je nadbytečné se zabývat, protože k zamítnutí žaloby postačuje již závěr krajského soudu, podle něhož byly nároky vypořádány peněžitou náhradou.


III. Argumentace stěžovatelů

9. Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Toto rozhodnutí podle nich porušuje:
* princip rovnosti před zákonem (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod),
* právo vlastnit majetek a princip legitimního očekávaní při uplatňování majetkového práva (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod),
* právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy),
* zákaz libovůle a princip ochrany oprávněné důvěry v právo (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny) a
* principy nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy).

10. Podle stěžovatelů je rozhodnutí Nejvyššího soudu protiústavní z následujících důvodů:
* Rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné, protože nereaguje na podrobnou, rozsáhlou a podloženou argumentaci stěžovatelů. Nejvyšší soud nebyl oprávněn odmítnout dovolání pro nepřípustnost a odůvodnit své rozhodnutí "pouze stručně" (jak mu umožňuje § 243f odst. 3 občanského soudního řádu).
* Napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné, protože vychází ze závěru, který krajský soud neučinil. Nejvyšší soud odmítl dovolání proto, že údajný závěr krajského soudu o vypořádání restitučního nároku poskytnutím peněžité náhrady odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Krajský soud však zamítl žalobu stěžovatelů proto, že považoval jejich restituční nárok za promlčený - nikoli proto, že jej považoval za vypořádaný.
* Napadené rozhodnutí vytváří protiústavní nerovnost mezi dvěma srovnatelnými skupinami oprávněných osob. Nápravy pochybení státu při vyčíslení restitučního nároku se totiž podle něj mohou domáhat pouze ti, kdo svůj restituční nárok částečně vypořádali naturální náhradou - ne však ti, kdo jej částečně vypořádali peněžitou náhradou. Legitimní důvod k tomuto odlišnému přístupu však nevyplývá ani z napadeného rozhodnutí a ani z právní úpravy
* Vyhověním žádosti o peněžitou náhradu nedošlo k privativní novaci, ale k částečnému plnění dluhu. Z žádostí stěžovatelů o peněžitou náhradu nelze dovodit jejich vůli vzdát se zbytku restitučního nároku. Případná privativní novace by byla právně nepřípustná, protože Státní pozemkový úřad vědomě vyčíslil nárok chybně, stěžovatelé byli v podstatném omylu o jeho správné výši a vypořádáním jejich nároku částečnou peněžitou náhradou by neúměrně zkrátilo jejich práva.
* Právo na náhradu za odňaté a nevydané pozemky a právo na přecenění restitučního nároku není promlčitelné, což potvrzuje zákon o půdě i judikatura vrcholných soudů. Protože je zákon o půdě speciální právní předpis a žádnou promlčecí lhůtu pro uplatnění nároku na naturální či peněžitou náhradu neupravuje, nelze postupovat podle obecných ustanovení o promlčení podle občanského zákoníku. Opačný výklad by způsobil další, svévolnou, diskriminační a nepodloženou restituční tečku.
* I kdyby práva na náhradu za odňaté a nevydané pozemky a na přecenění restitučního nároku podléhala promlčení, odporovala by námitka promlčení dobrým mravům - a to zejména proto, že (1) Státní pozemkový úřad vědomě neevidoval restituční nárok ve správně výši, čímž porušil svou zákonnou povinnost, (2) stěžovatelé při podání žádosti o částečnou peněžitou náhradu jednali v podstatném omylu o správné výši jejich nároku, (3) správní řízení o tomto nároku bylo zatíženo mimořádnými prodlevami a (4) stěžovatelé jsou pokročilého věku, nemají právní vzdělání a primárně usilovali o naturální náhradu.

11. Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud projednal jejich ústavní stížnost přednostně. Jde o restituční případ, v němž stát dlouhodobě postupoval liknavě a protizákonně, stěžovatelům je okolo 80 let a včasné rozhodnutí by mohlo vnést právní jistotu do postavení dalších oprávněných, kteří se nachází ve stejné situaci a jejichž žaloby jsou zamítány s odkazem na napadené rozhodnutí.


IV. Vyjádření ostatních účastníků řízení a repliky stěžovatelů

12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu a Státnímu pozemkovému úřadu. Oba účastníci ve svých vyjádřeních navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl. Stěžovatelé podali k těmto vyjádřením repliky, v nichž setrvali na své argumentační pozici.


IV.1 Vyjádření Nejvyššího soudu a replika stěžovatelů

13. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnosti nevyhovět. Napadené rozhodnutí neporušuje rovnost účastníků, protože pouze odráží rozdíly mezi naturální a peněžitou náhradou. Peněžitá náhrada, o níž stěžovatelé požádali, se poskytuje na žádost, v kratších termínech, snadněji než náhrada naturální a k jejímu poskytnutí obecně dochází v zákonných lhůtách, po jejichž uplynutí se povinný ocitá v prodlení. Závěry napadeného rozhodnutí nečiní "další restituční tečku" a odpovídají smyslu a účelu restitučních předpisů i judikatuře vrcholných soudů. Opačné rozhodnutí by odporovalo právní jistotě a pobízelo k masivnímu přeceňování nároků, které byly před mnoha lety vypořádány peněžitou náhradou. Na závěr Nejvyšší soud upozornil, že obdobnou právní problematiku Ústavní soud řeší v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2763/23.

14. Stěžovatelé uvedli, že vyjádření Nejvyššího soudu nevyvrací jejich argumentaci. Stěžovatelé požádali o peněžitou náhradu až po letech neúspěšné snahy o naturální náhradu. Oba druhy náhrad jim byly poskytnuty jen částečně, a to v souhrnné výši necelých 4,5 % z celkové hodnoty jejich restitučního nároku. Napadené rozhodnutí je diskriminační, protože přiznává odlišná práva restituentům, kteří částečně vypořádali své nároky peněžitou a naturální náhradou. Částečné plnění na správně vyčíslený restituční nárok je částečným plněním dluhu - nehledě na formu náhrady.


IV.2 Vyjádření Státního pozemkového úřadu a repliky stěžovatelů

15. Státní pozemkový úřad navrhl ústavní stížnosti nevyhovět. Napadené rozhodnutí je ústavně souladné, řádně odůvodněné, věnuje se námitkám stěžovatelů a zabývá se výkladem podústavního práva, který nemá ústavněprávní přesah. Restituční nárok stěžovatelů byl vypořádán - a to zčásti naturální a zčásti peněžitou náhradou. Stěžovatelé si sami zvolili alternativní způsob uspokojení nároku a s výší peněžité náhrady souhlasil, čímž došlo k privativní novaci původního nároku. Stěžovatelé proti vypořádání nároku peněžitou náhradou dlouho nebrojili a žádost o přecenění vznesli až o řadu let později. Napadené rozhodnutí navíc odpovídá rozhodnutím Ústavního soudu (viz jeho usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/11 a nález sp. zn. II. ÚS 4139/16).

16. Stěžovatelé odmítají, že jde jen o otázku výkladu podústavního práva. Plněním ve výši, která neodpovídá hodnotě odňatých a nevydaných pozemků, nemůže dojít k vypořádání restitučního nároku. Stěžovatelé po uplatnění svého nároku v roce 1992 opakovaně žádali o poskytnutí naturální náhrady a jejich pozdější žádost o částečnou peněžitou náhradu z roku 2012 nebyla jejich svobodnou volbou. I proto nelze jejich nárok považovat za promlčený. Výše dosud poskytnuté peněžité náhrady navíc neodpovídá požadavkům judikatury Ústavního soudu.

17. Státní pozemkový úřad reagoval, že případ nemá ústavněprávní rozměr, protože se týká zániku závazku splněním, což je otázka podústavního práva. Rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu nemohla být pro stěžovatele překvapivá. Pokud je oprávněnému poskytnuta peněžitá či naturální náhrada, jeho restituční nárok zaniká - a to i když obdrží méně, než kolik mu náleží. Zásada výkladu restitučních předpisů ve prospěch restituentů není bezbřehá a případný nárok na dodatečné plnění po vypořádání restitučního nároku by podléhal promlčení.

18. Stěžovatelé zopakovali, že poskytnutím peněžitého plnění, které neodpovídá skutečné hodnotě restitučního nároku, nemůže dojít k jeho vypořádání a zániku. Tento závěr podporuje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2763/23, podle něhož poskytnutím částečné peněžité náhrady restituční nárok nezaniká a podle něhož z hlediska jeho uspokojení nelze rozlišovat mezi žadateli o naturální a peněžitou náhradu.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

19. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je otázka, zda bylo ústavně souladné odepřít stěžovatelům nárok na uspokojení jejich restitučního nároku jen na základě toho, že jim byla v minulosti na tento nárok poskytnuta peněžitá náhrada.

20. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavních stížnostech jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí může zrušit pouze tehdy, pokud má toto rozhodnutí či jemu předcházející řízení vadu, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

21. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí tuto protiústavní vadu má. Nejvyšší soud ho založil na rozlišení restituentů, kterým byla v minulosti poskytnuta peněžitá a naturální náhrada, a vycházel v něm z toho, že poskytnutí částečné peněžité náhrady způsobuje zánik restitučního nároku. Těmito závěry se přitom Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23 a označil je za protiústavní.


V.1 Dosavadní závěry Ústavního soudu a jejich použitelnost v posuzované věci

22. Ústavní soud se v nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23 zabýval dvěma otázkami: (1) zda lze z ústavního hlediska rozlišovat restituenty podle toho, zda jim byla poskytnuta peněžitá či naturální náhrada a (2) zda poskytnutí částečné peněžité náhrady způsobuje zánik restitučního nároku. Ústavní soud odpověděl na obě tyto otázky záporně.

23. Podle Ústavního soudu nelze z hlediska práva na ochranu a uspokojení restitučního nároku rozlišovat mezi restituenty, kterým byla poskytnuta naturální a peněžitá náhrada. Obě skupiny restituentů jsou si právně rovné, nachází se ve srovnatelném právním postavení a jejich restituční nároky vyplývají ze stejného zákona. Zákonná úprava nespojuje s volbou formy náhrady odlišné důsledky. Žádné důvody, které by tento rozdílný přístup opodstatnily, podle citovaného nálezu neuvádí ani tehdy napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odlišné zacházení s těmito skupinami restituentů tak podle Ústavního soudu nemá žádný, natož legitimní důvod. Znevýhodnění restituentů, kterým byla v minulosti poskytnuta peněžitá náhrada, oproti restituentům, kterým byla poskytnuta naturální náhrada, je proto protiústavní (viz část VI.1 nálezu shrnutá v bodě 48 nálezu).

24. Poskytnutí částečné peněžité náhrady navíc podle Ústavního soudu nezpůsobuje zánik restitučního nároku (nebyl-li zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněného se zbytku tohoto nároku vzdát). Částečným plněním totiž dluh obecně nezaniká a neexistuje žádný důvod, aby částečným plněním zanikl restituční nárok. Opačný výklad by odporoval smyslu a účelu restitučních předpisů a vyvolával další protiústavní důsledky (viz část VI.2 nálezu shrnutá v bodě 62 nálezu).

25. Z výše shrnutých závěrů lze přitom vycházet i v této věci. Případ, kterým se Ústavní soud zabýval ve zmíněném nálezu, a případ, kterým se zabývá nyní, je totiž skutkově i právně obdobný. Tehdejší i nynější stěžovatelé jsou restituenty podle zákona o půdě, kteří zjistili, že stát jejich restituční nárok ocenil chybně, a kteří neuspěli se svou následnou žalobou na nahrazení projevu vůle Státního pozemkového úřadu uzavřít s nimi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků (srov. body 2 až 8 výše a body 3 až 6 nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23). Soudy stěžovatelům v obou případech nevyhověly proto, že jim byla na jejich restituční nárok v minulosti poskytnuta peněžitá náhrada (srov. bod 8 nyní přezkoumávaného rozhodnutí a bod 13 dříve přezkoumávaného rozhodnutí). Na podobnost obou případů upozornili i někteří účastníci řízení. Podle stěžovatelů lze závěry zmíněného nálezu "plně aplikovat" i v této věci (viz bod 18 výše). Nejvyšší soud v odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí na své dříve napadené rozhodnutí přímo odkázal a ve vyjádření uvedl, že se v obou řízeních řeší "obdobná právní problematika" (viz bod 8 napadeného rozhodnutí a bod 13 výše).

26. Ústavní soud tedy shrnuje, že se v tomto řízení zabývá případem, který je skutkově i právně obdobný tomu, jímž se zabýval ve zrušujícím nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23.

27. Právní závěry obsažené v odůvodnění nálezu Ústavního soudu jsou pro Ústavní soud závazné při řešení typově shodných případů (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy a např. nález sp. zn. III. ÚS 2856/21, bod 8). Ústavní soud přitom neshledal nic, co by zakládalo důvod se od právních závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23 odchýlit (viz § 23 zákona o Ústavním soudu.


V.2 Použití dosavadních závěrů Ústavního soudu na posuzovaný případ

28. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí je zatíženo stejnými vadami, které v nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23 označil za protiústavní.

29. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které Ústavní soud přezkoumával v uvedeném nálezu, a rozhodnutí Nejvyššího soudu, které přezkoumává nyní, se opírají o prakticky totožné odůvodnění a dochází ke stejným závěrům. Napadené rozhodnutí ani vyjádření účastníků řízení přitom neobsahují žádné nové skutečnosti či argumenty, s nimiž by se Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23 již nevypořádal. Důvody, proč je nyní napadené rozhodnutí protiústavní, proto Ústavní soud popíše jen stručně a v podrobnostech plně odkazuje na odůvodnění svého dřívějšího nálezu.

30. Pro neúspěch stěžovatelů bylo podle napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu i jeho vyjádření stěžejní, že jim byla v minulosti poskytnuta nejen naturální, ale i peněžitá náhrada (viz bod 8 napadeného rozhodnutí a bod 13 výše). Z jeho argumentace je tedy zřejmé, že kdyby stěžovatelé dříve neobdrželi částečnou peněžitou náhradu, ale pouze částečnou naturální náhradu, v řízení by podle Nejvyššího soudu uspět mohli.

31. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí činil rozdíly mezi restituenty, jímž byla v minulosti poskytnuta naturální a peněžitá náhrada. Odlišné zacházení s těmito skupinami restituentů však podle Ústavního soudu nemá žádný, natož legitimní důvod. Důvody pro toto rozlišení nevyplývají ze zákonné úpravy či ustálené rozhodovací praxe vrcholných soudů ani z napadeného rozhodnutí či vyjádření účastníků řízení. Obě skupiny restituentů se nachází ve srovnatelném právním postavení a při uplatňování obou typů náhrad mají stejná práva a povinnosti. Nároky na naturální a peněžitou náhradu vyplývají ze stejného zákona, který s volbou formou náhrady nespojuje žádné odlišné důsledky. Znevýhodnění restituentů, kterým byla v minulosti poskytnuta peněžitá náhrada - mezi které patří i stěžovatelé - oproti restituentům, jímž byla dříve poskytnuta naturální náhrada, je proto protiústavní (podrobněji viz část VI.1 nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23).

32. Nejvyšší soud zároveň v napadeném rozhodnutí uvedl, že restituční nárok stěžovatelů byl peněžitou náhradou v plném rozsahu vypořádán a zanikl (viz body 6 a 8 napadeného rozhodnutí). Restituční nárok stěžovatelů však nezanikl a ani zaniknout nemohl. Jejich nárok byl totiž od počátku oceněn chybně, protože nevydané pozemky byly oceněny jako zemědělské, ačkoli některé jejich části byly při přechodu na stát určeny k zástavbě. Poskytnutím náhrady ve výši, která neodpovídá skutečné výši nároku, přitom nedochází ke splnění, ale pouze k částečnému plnění dluhu. Částečným plněním přitom dluh obecně nezaniká a není důvod, aby se tak dělo v případě restitučního nároku. Opačný výklad by odporoval smyslu a účelu restitučních předpisů a vyvolával další protiústavní důsledky. Nebyl-li tedy zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněného se zbytku restitučního nároku vzdát - který z rozhodnutí obecných soudů nevyplývá - nevede poskytnutí částečné peněžité náhrady k zániku restitučního nároku (podrobněji viz část VI.2 nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23).

33. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je z uvedených důvodů protiústavní. Nejvyšší soud jím bez legitimního důvodu upřel jedné skupině restituentů soudní ochranu a považoval jejich restituční nároky za vypořádané a zaniklé (čl. 36 odst. 1 Listiny). Stěžovatele navíc bez legitimního cíle podrobil nerovné ochraně dotčeného základního práva (čl. 1 Listiny) a porušil jejich legitimní očekávání, že jejich restituční nároky budou uspokojeny v zákonném rozsahu (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) (shodně viz nález sp. zn. I. ÚS 2763/23, bod 47 a 61).


V.3 Zbývající námitky stěžovatelů a jejich návrh na přednostní projednání

34. Ústavní soud se v tomto nálezu nezabýval otázkou promlčení restitučního nároku stěžovatelů ani jejich dalšími námitkami (stejně jako se jimi nezabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23). Napadené rozhodnutí totiž na řešení těchto otázek nezávisí, k jeho zrušení postačují již důvody popsané výše a stěžovatelé mohou tyto námitky uplatnit v dovolacím řízení. Ústavní soud proto ponechal v souladu se zásadou procesní ekonomie a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů posouzení těchto otázek Nejvyššímu soudu (obdobně viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1372/24, bod 22; II. ÚS 1608/19, bod 40; IV. ÚS 3383/11, bod 21).

35. Ústavní soud neprojednal ústavní stížnost přednostně, a to s ohledem na skutkovou a právní složitost případu, výjimečnost tohoto institutu, počet a délku podání účastníků řízení a nesplnění zákonných podmínek pro tento postup (shodně např. nálezy sp. zn. II. ÚS 968/18, bod 54; IV. ÚS 3782/11, bod 35 či I. ÚS 1587/07, bod 37).


VI. Závěr

36. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí je protiústavní, neboť stěžovatelům upřelo právo na uspokojení jejich restitučního nároku jen na základě toho, že jim byla v minulosti na tento nárok poskytnuta peněžitá náhrada. Tímto rozhodnutím byli stěžovatelé bezdůvodně znevýhodněni oproti restituentům, jímž byla poskytnuta naturální náhrada (viz bod 32 výše). Závěr, že restituční nárok stěžovatelů zanikl, neboť jim byla poskytnuta částečná peněžitá náhrada, navíc odporuje smyslu a účelu restitučních předpisů a vyvolává další protiústavní důsledky (viz bod 33 výše).

37. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil [viz § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. ledna 2025


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu