I.ÚS 2071/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Josefem Benešem, advokátem se sídlem Na Bělidle 848/2, Chomutov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 96 Co 11/2024-407 ze dne 26. 3. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově č. j. 0 P 295/2021-360 ze dne 26. 9. 2023, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově jako účastníků řízení a 1) M. K., 2) nezl. P. K. a 3) nezl. V. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo podle stěžovatele k porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud v Chomutově zamítl návrh matky nezletilých (první vedlejší účastnice) na snížení výživného (výrok I.), zamítl návrh stěžovatele na změnu péče a výživy nezletilých (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

3. Proti výroku II. rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek okresního soudu v napadeném výroku potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


II.

4. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů o ponechání nezletilých ve střídavé péči je vzhledem k poměrům matky v příkrém rozporu s jejich nejlepším zájmem. Písemnou analýzou, v níž podrobně popsal jednotlivé problémy týkající se charakteru matky, nevhodného výchovného prostředí a zásadního negativního vlivu jejího nemorálního jednání na nezletilé, jež podle stěžovatele hraničí s ohrožováním výchovy, se krajský soud téměř nezabýval. Především podle něj nepřikládal dostatečnou váhu zprávám orgánu sociálně-právní ochrany dětí a policie, ani skutečnosti, že matka spáchala trestný čin v přítomnosti dětí, přihlížela napadení nezletilého bývalým přítelem či jej nepodáváním léků vystavila riziku ohrožení zdraví. Postoj krajského soudu stěžovatel vnímá jako zlehčování celé situace a bagatelizace protiprávního jednání matky.

III.

5. Svěření nezletilých do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, a současně se snažit nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.

6. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se svěření nezletilých do jeho péče domáhal jen několik měsíců poté, co bylo rozhodnuto o střídavé péči rodičů. Dle soudů ovšem od posledního rozhodování nedošlo k žádné zásadní změně odůvodňující úpravu poměrů. Střídavá péče probíhala řádně a nezletilí se na ni adaptovali. Při pohovoru s opatrovníkem sami uvedli, že jsou v péči obou rodičů spokojení, střídání jim vyhovuje a nechtějí ho měnit. Samotná péče rodičů o nezletilé nebyla opatrovníkem zpochybňována (v odvolacím řízení se změnou péče nesouhlasil a navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí), žádné výhrady či připomínky k péči rodičů nebyly signalizovány ze strany školního či předškolního zařízení, ani ze strany pediatra dětí. Pokud stěžovatel (shodně jako v předcházejícím řízení) upozorňoval na nedostatky v péči matky, soudy tyto nedostatky nezjistily a poukázaly na to, že nebyly zjištěny ani šetřením Policie České republiky. Byť se matka nyní nachází ve zkušební době podmíněného odsouzení za skutek, který spáchala s bývalým partnerem (po vloupání se do cizí spíže z ní vzali potraviny, alkohol a drogistické zboží, čímž způsobili škodu nejméně 12 350 Kč), šlo o její první odsouzení. Na tento skutek upozorňoval stěžovatel již v předchozím řízení, přítomnost nezletilých u tohoto jednání však prokázána nebyla. Navíc ze strany policie byly formulovány výhrady k oběma rodičům. Soudy proto uzavřely, že střídavá péče rodičů nadále odráží nejlepší zájem nezletilých a důvody pro opětovný zásah do současného stabilního výchovného prostředí dány nejsou.

7. Argumentaci, která by z pohledu přezkumu Ústavního soudu byla způsobilá zpochybnit napadená rozhodnutí, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Výhrady vůči střídavé péči formulované v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již v návrhu na změnu péče a následně je zopakoval i ve svém odvolání. Jak je patrné z výše naznačené rekapitulace, problémy předestřenými stěžovatelem se okresní soud zabýval a krajský soud se s jím učiněnými závěry ztotožnil. Sama skutečnost, že obecné soudy hodnotily tvrzení stěžovatele v kontextu provedeného dokazování způsobem neodpovídajícím jeho subjektivním představám, o porušení základních práv nesvědčí.

8. Je-li stěžovatel přesvědčen, že střídavá péče není v nejlepším zájmu dětí, opomíjí, že pochybení by se obecné soudy dopustily naopak tehdy, pokud by nereflektovaly před opatrovníkem jednoznačně vyjádřený názor nezletilých podporující zachování stávající úpravy péče, který ale současně nebyl jediným argumentem ovlivňujícím výsledné rozhodnutí. Také odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 823/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na https://nalus.usoud.cz) postrádá potřebnou relevanci, neboť s ním napadená rozhodnutí nejsou nijak v rozporu. Z citovaného nálezu stěžovatel dovozuje, že střídavá péče nemá být automatismem. K takovému postupu ze strany obecných soudů nedošlo; po zohlednění podstatných okolností soudy popsaly konkrétní důvody, pro které je střídavá péče vhodná, zatímco důvody, pro které by pro nezletilé představovala nepřiměřenou zátěž, nezjistily. Obdobně, jde-li o argument (ne)uplynutí dostatečně dlouhé doby od předchozího rozhodnutí, nepostupovaly soudy mechanicky, ale stávající a stěžovatelem navrhované výchovné uspořádání hodnotily v souladu s požadavky kladenými na tento typ rozhodnutí optikou nejlepšího zájmu dítěte. Uvádí-li stěžovatel, že v průběhu jednání před odvolacím soudem mu nebyl dán dostatečný prostor pro doplnění důkazních návrhů, nekonkretizuje, o jaké důkazní návrhy mělo jít a jaký měly mít vliv na výsledek řízení.

9. Lze shrnout, že obecné soudy aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, způsobem přiměřeným povaze věci reagovaly na námitky stěžovatele, vysvětlily, jakými úvahami se řídily a svá rozhodnutí taktéž srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Potřebnou pozornost věnovaly také nejlepšímu zájmu nezletilých, jehož vymezení nelze v daném případě považovat za ústavně nekonformní. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že zvolené uspořádání odpovídá učiněným zjištěním a je možné je považovat za souladné se zájmy nezletilých. Naopak jen to, že soudy dospěly k jinému než stěžovatelem preferovanému závěru, důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.

10. Jelikož pochybení, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů, Ústavní soud nezjistil, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025


Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu