III.ÚS 2422/25 #1 — Promlčení nároků pozůstalých při úmrtí blízké osoby

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. T., zastoupené JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou, sídlem Malomlýnská 177, Budyně nad Ohří, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1465/2024-484 ze dne 29. května 2025, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 187/2023-465 ze dne 18. ledna 2024 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 C 294/2019-434 ze dne 17. července 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Krajská zdravotní, a. s., sídlem Sociální péče 3316/12a, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Danielem Volákem, advokátem, sídlem Jiráskova 413, Litvínov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud se v tomto nálezu zabývá otázkou promlčení práva na náhradu újmy vzniklé v souvislosti s úmrtím manžela stěžovatelky v režimu předchozího občanského zákoníku, tedy zákona č. 40/1964 Sb.

II. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

3. Manžel stěžovatelky zemřel 30. července 2016 ve zdravotnickém zařízení vedlejší účastnice. Stěžovatelka se domnívá, že její manžel zemřel v důsledku dlouhodobého a opakovaného porušování povinností vedlejší účastnice při poskytování zdravotní péče v období od 24. dubna 2012 do 30. července 2016. Po vedlejší účastnici jako žalované se proto žalobou podanou k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem domáhala náhrady nemajetkové újmy za duševní útrapy, které v souvislosti s úmrtím manžela utrpěla. Požadovala, aby soud vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit jí 1 200 000 Kč s příslušenstvím. V řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalované Generali Česká pojišťovna, a. s. (pojišťovna).

4. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I), uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v konkrétní výši (výrok II) a rozhodl, že stěžovatelka a pojišťovna nemají vzájemné právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Právní poměry účastníků posuzoval v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť ke škodní události (úmrtí manžela) došlo 30. července 2016. Námitku promlčení uplatněného práva, kterou vznesla vedlejší účastnice, shledal nedůvodnou. Tříletá promlčecí lhůta podle § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. v době podání žaloby ještě neuplynula. Proto se dále zabýval splněním předpokladů pro vznik odpovědnosti za tvrzenou újmu a uzavřel, že postup vedlejší účastnice nebyl shledán v rozporu s § 45 odst. 1, § 49 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ani v rozporu s čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice neposkytovala manželovi stěžovatelky zdravotní službu na náležité odborné úrovni v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy účinnými k datu poskytované péče, a nebyl tak naplněn předpoklad pro odpovědnosti vedlejší účastnice spočívající v protiprávním jednání.

5. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil až na výši nákladů, které měla stěžovatelka nahradit vedlejší účastnici, tu změnil (výrok I). Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici (výrok II) a pojišťovně (výrok III). Na rozdíl od okresního soudu byl názoru, že tvrzená pochybení vedlejší účastnice je třeba posuzovat jako oddělené zásahy. Na pochybení, k nimž mělo dojít před 1. lednem 2014, aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a na pochybení pozdější zákon č. 89/2012 Sb. Dvouletá subjektivní promlčecí doba (lhůta) podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. ohledně pochybení, k nimž mělo dojít v letech 2012 a 2013, uplynula 30. července 2018, a tvrzená práva stěžovatelky z nich vyplývající tedy shledal promlčená. Ohledně tvrzených zásahů z let 2014 až 2016 měl krajský soud závěry okresního soudu o absenci protiprávnosti jednání vedlejší účastnice za věcně správné.

6. Výrok I rozsudku krajského soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku okresního soudu o věci samé, napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Poukázal na to, že dovolací námitky se upínají výhradně k závěru krajského soudu o promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy plynoucí z tvrzených porušení povinností vedlejší účastnice, k nimž mělo dojít v letech 2012 a 2013. Nejvyšší soud konstatoval, že dovoláním zůstala nedotčena ta část rozhodnutí krajského soudu, která se týkala porušení povinností z let 2014 a 2016, u nichž krajský soud (ve shodě s okresním soudem) dovodil, že jednání vedlejší účastnice nelze považovat za protiprávní. Nejvyšší soud tak nemohl tuto část rozsudku přezkoumat. Ohledně části rozhodnutí krajského soudu, která se týkala porušení povinností z let 2012 a 2013 a závěru krajského soudu o promlčení práva, Nejvyšší soud aproboval jako souladný se svou judikaturou názor krajského soudu, že při porušení povinnosti před účinností zákona č. 89/2012 Sb. se promlčení posuzuje s ohledem na § 3036 zákona č. 89/2012 Sb. podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb. Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení otázky počátku a délky promlčecí doby (lhůty) je souladné s judikaturním závěrem vyjádřeným v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3384/2015 ze dne 24. září 2015, či sp. zn. 25 Cdo 3433/2022 ze dne 29. února 2024. Pro aplikaci § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. nebyly splněny předpoklady.

III. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka se shoduje s názorem okresního soudu, že délku promlčecí lhůty je i ohledně práv týkajících se období let 2012 až 2013 nutno posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb. a že námitka promlčení je proto nedůvodná. To platí i pro případ, že by byl správný závěr krajského soudu, že je nutné posuzovat jednotlivá pochybení vedlejší účastnice samostatně. Stěžovatelka totiž uplatňuje nárok na odčinění duševních útrap při usmrcení manžela podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., nikoli nárok na náhradu škody na zdraví ve smyslu § 420 a 444 zákona č. 40/1964 Sb. Jde-li o věc samou, stěžovatelka namítá, že okresní soud vycházel při rozhodování z neúplné zdravotní dokumentace, a návrh stěžovatelky na provedení důkazu, jímž by byla zdravotní dokumentace doplněna, odmítl. To platí i pro návrh stěžovatelky, aby soud provedl důkaz celým trestním spisem. Okresní soud sám určil, co je z tohoto spisu důležité, jen tu část nechal okopírovat, a spis vrátil, aniž by do něj mohla stěžovatelka nahlédnout. Stěžovatelka také namítá, že okresní soud nekriticky převzal závěry znaleckého posudku znalce doc. Svobody, vypracovaného pro účely jiného řízení. Stěžovatelka tak neměla možnost klást znalci otázky. Uvádí důvody, pro které se závěrem znalce nesouhlasí.

IV. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky

8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení, vedlejší účastnici a pojišťovně.

9. Nejvyšší soud uvedl, že byl vázán stěžovatelkou vymezeným dovolacím důvodem (otázkou aplikace § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.) a nikoli nepředestřenou otázkou, zda délka promlčecí doby má být posuzována podle § 106 odst. 1 nebo podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb. Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, popřípadě jako nedůvodnou zamítl.

10. Krajský soud ohledně oddělenosti žalovaných zásahů odkazuje na body 42 až 43 napadeného rozsudku, jde-li o námitky směřující proti skutkovým zjištěním, odkazuje na body 63 až 65 rozsudku. K promlčení uplatněného nároku vztahujícímu se k pochybením vedlejší účastnice, k nimž mělo dojít v letech 2012 až 2013, pak závěr krajského soudu o promlčení vyplývá z právního posouzení žalobou uplatněného nároku jako nároku na náhradu škody podle § 420 a 444 zákona č. 40/1964 Sb., proto soud otázku promlčení posuzoval podle § 106 tohoto zákona. Pokud však by měl být tento nárok posuzován jako nárok na ochranu osobnosti (jak předestírá Ústavní soud v žádosti o vyjádření), pak by bylo třeba promlčení posuzovat podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb. Tříletá subjektivní promlčecí doba počítaná od data 30. července 2016 by tak před podáním žaloby (30. července 2019) neuplynula.

11. Okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a obsah spisu.

12. Vedlejší účastnice souhlasí se závěrem, že posuzování délky promlčecí doby nebylo obsahem dovolání stěžovatelky. Nebyla tedy naplněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků stěžovatelkou a ústavní stížnost by měla být odmítnuta či zamítnuta. Přiklání se k tomu, že jednotlivá stěžovatelkou tvrzená pochybení je třeba posuzovat jako oddělené zásahy. Pokud by věc měla být podle názoru Ústavního soudu řešena jako spor o ochranu osobnosti, pak by mohlo být posouzení jiné. I případně nepromlčené nároky jsou však založeny pouze na stěžovatelkou tvrzených pochybeních v období od 11. července 2016 do 30. července 2016, které vedlejší účastnice, přestože vyjadřuje lítost nad smrtí pacienta, neuznává za příčinu jeho smrti.

13. Pojišťovna se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Vzhledem k poučení, které se jí dostalo, se má za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).

14. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí. Stěžovatelka využila možnosti repliky. Ohradila se proti tomu, že by nevyčerpala všechny procesní prostředky ke své obraně. Zdůraznila, že od počátku požadovala náhradu za nemajetkovou újmu, nikoli náhradu škody na zdraví. Z toho odvozovala tříletou promlčecí lhůtu. Krajský soud ale aplikoval pro roky 2012 a 2013 úpravu promlčení náhrady újmy na zdraví s dvouletou subjektivní promlčecí lhůtou. Námitku nesprávného určení délky promlčecí lhůty krajským soudem výslovně uvedla i v dovolání. V ostatním odkázala na obsah ústavní stížnosti.

V. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je přípustná.

16. Jak plyne z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a jak si Ústavní soud ověřil z obsahu dovolání, stěžovatelka v dovolání zcela rezignovala na zpochybnění závěrů krajského soudu (který v tomto rozsahu aproboval závěry okresního soudu) učiněných k období let 2014 a 2016. Nejvyšší soud tak skutečně nemohl tuto část rozsudku přezkoumat. To jinými slovy znamená, že ve vztahu k tomuto období stěžovatelka rozhodnutí krajského soudu dovoláním vůbec nenapadla (nepodala je) a Nejvyšší soud ohledně tohoto období vůbec nerozhodoval.

17. Proti rozhodnutí krajského soudu je tak ústavní stížnost přípustná jen v rozsahu, který se týká stěžovatelkou tvrzených porušení povinností vedlejší účastnice v letech 2012 a 2013. Ve vztahu k porušení povinností po roce 2013 ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu přípustná není pro nevyčerpání opravných prostředků. To platí i ohledně rozhodnutí okresního soudu. Proti rozhodnutí okresního soudu není ale přípustná ani ve zbylém rozsahu, tj. ve vztahu k období 2012 a 2013. Bylo by totiž v rozporu se zásadou subsidiarity, aby se námitkami stěžovatelky k otázce porušení povinností vedlejší účastnicí v těchto letech zabýval Ústavní soud dříve než krajský soud, který své rozhodnutí o odvolání stěžovatelky založil jen na promlčení práva.

VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

18. Ústavní soud rozhodoval bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu) - vše potřebné pro posouzení Ústavního soudu je zřejmé z písemných podání účastníků a připojeného spisu okresního soudu sp. zn. 13 C 294/2019.

19. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu bylo v nyní posuzované věci, kdy Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a spisového materiálu dospěl po zohlednění vyjádření účastníků i vedlejší účastnice k závěru, že napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práv obsažených v Listině, které Ústavní soud k zásahu opravňuje.

20. Podstatou ústavní stížnosti je jednak nesouhlas stěžovatelky s právním závěrem krajského soudu, který aproboval Nejvyšší soud, o promlčení práva stěžovatelky na odčinění újmy v důsledku (předčasného) úmrtí (usmrcení) manžela, ke kterému mělo dojít v příčinné souvislosti se stěžovatelkou tvrzeným porušením povinností vedlejší účastnice v letech 2012 a 2013, a jednak námitky proti provedenému dokazování a na jeho základě zjištěného skutkového stavu, který pak vedl k právnímu závěru o absenci předpokladu protiprávnosti jednání.

21. Námitky související s tvrzeným porušením povinností vedlejší účastnice v letech 2014 a 2016 a újmou z toho případně vzniklou jsou materiálně nepřípustné, neboť je stěžovatelka neuplatnila v dovolacím řízení (v tomto rozsahu rozhodnutí krajského soudu dovoláním nenapadla).

22. Materiálně přípustná je námitka týkající se aplikace hmotněprávní úpravy promlčení práva na náhradu (nemajetkové) újmy vzniklé tvrzeným porušením povinností vedlejší účastnice v letech 2012 až 2013.

23. Krajský soud svůj závěr o promlčení práva stěžovatelky odůvodnil tím, že šlo o nároky ze škody na zdraví ve smyslu § 420 a 444 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. z tvrzeného porušení povinností v době před 1. lednem 2014 a na věc proto bylo třeba aplikovat právní úpravu zákona č. 40/1964 Sb., jehož § 106 odst. 1 stanovil, že právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Subjektivní promlčecí lhůta uplynula již 30. července 2018, tedy před podáním žaloby. Specifické podmínky pro aplikaci § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. neshledal naplněny. Nejvyšší soud aproboval jak závěr krajského soudu, že se na promlčení v souvislosti s tvrzeným porušením povinností vedlejší účastnice v letech 2012 až 2013 použije zákon č. 40/1964 Sb. (k čemuž odkázal na § 3036 zákona č. 89/2012 Sb.), tak i závěr, že § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. použít nelze.

24. Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyslovoval k otázce samotné existence práva odčinění nemajetkové (citové) újmy při ztrátě blízké osoby, a to v souvislosti s ústavně zaručeným právem na ochranu soukromého a rodinného života zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny.

25. V této souvislosti v nálezu sp. zn. II. ÚS 517/99 ze dne 1. března 2000 (N 32/17 SbNU 229), tedy v době, kdy toto právo nebylo výslovně upraveno pozitivním podústavním právem, konstatoval v rovině práva ústavního, že součástí soukromého života je nepochybně též rodinný život zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými; respektování soukromého, tedy i rodinného života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, aby tak bylo možno mimo jiné také rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost.

26. Tyto závěry pak rozvinul v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. května 2005 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.) ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a výslovně jej i v závěru znovu ocitoval (čtvrtý odstavec od konce). V plenárním nálezu konstatoval, že zaviněná smrt blízké osoby může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že může být kvalifikována jako újma snižující jeho důstojnost či vážnost ve společnosti. Z tohoto pohledu občanský zákoník dává podmínky pro uplatnění finanční satisfakce za újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv v důsledku smrti blízké osoby. Z hlediska stávající legislativní úpravy se však jedná o jiný nárok, než je náhrada škody.

27. Ústavní soud tam připomněl odlišnost od situace z doby, kdy rozhodoval ve věci sp. zn. II. ÚS 517/99. V mezičase totiž byla do zákona č. 40/1964 Sb. (zákonem č. 47/2004 Sb. s účinností od 1. května 2005) včleněna úprava odškodnění pozůstalých vložením nového odstavce 3 do § 444, který tuto problematiku řešil jednorázovým plněním (za škodu usmrcením stanovil odškodnění pozůstalému manželu/manželce, dítěti, rodiči zesnulého a osobě blízké žijící v době příčinné události se zesnulým ve společné domácnosti částkou 240 000 Kč a pozůstalému sourozenci zesnulého částkou 175 000 Kč). Zákonodárce tak upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh imateriální škody. Ústavní soud posuzoval, zda lze za použití interpretačních pravidel vyložit ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. vymezující náhradu škody tak, že by bylo možné pod toto ustanovení podřadit i nárok na náhradu imateriální škody, spočívající ve ztrátě blízké osoby. Uvedl, že tato úprava neumožňuje svojí jednoznačností žádný prostor pro odlišný výklad. Shledal ji však natolik paušální, že dovodil, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nevyloučil, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Nález nebyl přijat jednomyslně. Část pléna nesouhlasila s tím, že by ustanovení bylo tak jednoznačné, jak uvádělo odůvodnění. Soudci Stanislav Balík a Miroslav Výborný souhlasili se zamítnutím návrhu, ale v odlišném stanovisku dodali, že navrhovali připojit interpretativní výrok ve znění: "Ustanovení § 444 odst. 3 občanského zákoníku v případě náhrady škody za usmrcení nebrání tomu, aby soud při analogické aplikaci ustanovení § 13 odst. 2, 3 občanského zákoníku rozhodl o vyšším jednorázovém odškodnění,
bude-li provedeným dokazováním prokázáno, že škoda, např. v podobě citové újmy, je vyšší než částka uvedená v citovaném ustanovení. Obdobně lze - pokud jde o stanovení výše jednorázového odškodnění - postupovat i v těch případech, v nichž ke škodě došlo před novelou provedenou zákonem č. 47/2004 Sb." Nezískali však většinu. Soudkyně Eliška Wagnerová hlasovala proti pouhému zamítnutí návrhu a navrhla vynést tento interpretativní výrok: "Náhradou skutečné škody se v případech odůvodněných vyzařováním principů obsažených v čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") do interpretace ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "OZ") rozumí i peněžní kompenzace citové újmy utrpěné úmrtím osoby blízké, k němuž došlo důsledku zaviněného protiprávního jednání nebo opomenutí nebo týchž příčících se dobrým mravům, fyzickou nebo právnickou osobou." Podrobně pak rozvedla důvody, které ji k tomu vedly.

28. Na nález sp. zn. Pl. ÚS 16/04 Ústavní soud později opakovaně odkazoval a upozorňoval na nekoncepčnost přijatého řešení, a to pak i v zorném úhlu právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb. [srov. například nález sp. zn. I. ÚS 2844/14 ze dne 22. prosince 2015 (N 221/79 SbNU 545).

29. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2149/17 ze dne 10. prosince 2019 (N 206/97 SbNU 206) se Ústavní soud zabýval otázkou práva na úroky z prodlení z náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s otázkou, zda rozhodnutí o výši náhrady nemajetkové újmy má deklaratorní, či konstitutivní povahu. V bodě 50 Ústavní soud konstatoval: "V duchu principu jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu je nutno vykládat též institut náhrady nemajetkové újmy pozůstalým. V souladu s tímto principem není pro posouzení nyní rozhodovaného případu rozhodující formální klasifikace konkrétního ustanovení právního předpisu, nýbrž podstata nároku, který z něj plyne. Jak již bylo výše opakovaně uvedeno, institut náhrady nemajetkové újmy pozůstalým je dovozen z ustanovení § 13 odst. 2 OZ a věcně, i když limitován výší plnění, je obsahem ustanovení § 444 odst. 3 OZ. V obou případech se přitom jedná o majetkové nároky (nároky na peněžité plnění), jimiž má být reparována nemajetková újma způsobená protiprávním jednáním (zde usmrcením osoby blízké). Nelze s nimi tedy zacházet odlišně. Jestliže podle ustálené soudní praxe má soudní rozhodnutí o nároku podle § 444 odst. 3 OZ deklaratorní povahu, pak je též třeba totožně nahlížet na soudní rozhodnutí, jímž se rozhoduje o nárocích odvozených z § 13 odst. 2 OZ, a to se všemi důsledky pro splatnost a prodlení s jeho plněním, včetně nároku na úroky z prodlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014 sp. zn. 25 Cdo 1628/2013)."

30. V duchu závěrů většinového názoru pléna Ústavního soudu vyjádřeném ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/04 se mohla stěžovatelka jako pozůstalá manželka v souvislosti s tvrzeným porušením povinností vedlejší účastnice v letech 2012 a 2013, které by bylo příčinou úmrtí manžela, domoci jednak paušálního odškodnění ve výši 240 000 Kč, které zákonodárce v § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. výslovně označoval jako škodu (srov. uvozovací větu: "Za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění ..."), ač nemůže být pochyb o tom, že svou povahou šlo o újmu nemajetkovou, a pokud tento paušál nebyl dostatečnou satisfakcí, mohla se domáhat další satisfakce podle § 13 odst. 2, 3 téhož zákona. Tato dvojkolejnost zapříčiněná nekoncepční právní úpravou měla v praxi významné hmotněprávní i procesní důsledky. Mimo jiné právě v souvislosti s otázkou promlčení. Právo na náhradu škody se promlčovalo podle předchozí právní úpravy odlišně od práva na odčinění nemajetkové újmy v penězích (peněžitého zadostiučinění). Zatímco u práva na náhradu škody zákon č. 40/1964 Sb. kombinoval tříletou objektivní promlčecí lhůtu s dvouletou subjektivní (§ 106 odst. 1 a 2), právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích se promlčovalo pouze v objektivní tříleté lhůtě (§ 101), respektive po určitou dobu dokonce panoval názor, že se nepromlčuje vůbec, stejně jako se za předchozí úpravy nepromlčovalo právo na nepeněžité zadostiučinění (typicky omluvu).

31. Krajský soud specifické okolnosti uplatněného práva zmínil pouze v § 444 a 420 zákona č. 40/1964 Sb., ač stěžovatelka zdůrazňovala, že požaduje náhradu nemajetkové újmy, a uplatněné právo považoval za náhradu škody, a mechanicky aplikoval § 106 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb. se závěrem, že subjektivní promlčecí doba (lhůta) uplynula a právo je promlčeno. Nejvyšší soud to aproboval.

32. Je pravdou, že stěžovatelka striktně vzato namítala pouze to, že by měla být aplikována úprava zákona č. 89/2012 Sb., nikoli zákona č. 40/1964 Sb., ale podstata její dovolací námitky spočívala v tom, že své právo považovala za nepromlčené a že požadované plnění žádá na odčinění nemajetkové újmy. Sám Nejvyšší soud se neomezil na odpověď, která právní úprava se použije, ale své závěry vztáhl výslovně i k počátku a délce promlčecí doby (lhůty).

33. Vada, kterou jsou rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu stižena, má za následek porušení ústavnosti. Ve svém důsledku to znamená, že se v rozporu s právem na soudní ochranu zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny krajský soud v důsledku závěru o promlčení práva vůbec nezabýval stěžovatelkou tvrzenými porušeními povinností vedlejší účastnice v letech 2012 a 2013, která měla mít za následek (zapříčinit) usmrcení jejího manžela a jí jako osobě pozůstalé měla způsobit újmu zásahem do práva na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny.

VII. Závěr

34. Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i krajský soud napadenými rozhodnutími porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny; rozhodnutí krajského soudu se to týká pouze v rozsahu, který se týkal stěžovatelkou tvrzených porušení povinností vedlejší účastnice v letech 2012 a 2013.

35. Ústavní soud proto ve výroku I toto porušení ústavně zaručeného práva postupem podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil a postupem podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a napadené rozhodnutí krajského soudu, to pouze v rozsahu, který se týkal stěžovatelkou tvrzených porušení povinností vedlejší účastnice v letech 2012 a 2013, a ve výrocích o nákladech řízení (pro jejich akcesoritu).

36. Ve zbylém rozsahu ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost (bod 17 výše) postupem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

37. Stěžovatelka žádala na odčinění újmy, která jí měla vzniknout úmrtím (usmrcením) manžela, ač by je způsobilo kterékoli z tvrzených porušení povinností vedlejší účastnice, "jednu" částku (1 200 000 Kč s příslušenstvím). Ústavní soud tak nemohl napadené rozhodnutí krajského soudu zrušit jen v rozsahu části požadované částky. Pouze částečnou důvodnost ústavní stížnosti tak ve výroku nálezu vyjádřil omezením na žalovaný skutek související se stěžovatelkou tvrzeným porušením povinností vedlejší účastnice v letech 2012 a 2013, nikoli i po roce 2013. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud vzhledem k závěru, že stěžovatelka dovoláním rozhodnutí krajského soudu v rozsahu týkajícím se stěžovatelkou tvrzených porušení povinností vedlejší účastnice po roce 2013 vůbec nenapadala (a Nejvyšší soud v tomto rozsahu vůbec nerozhodoval), zrušil v celém rozsahu.

38. Krajský soud se v pokračujícím řízení o odvolání stěžovatelky tak bude zabývat stěžovatelkou tvrzeným porušením povinností vedlejší účastnice již jen v období let 2012 a 2013, a vadami, které v této souvislosti rozhodnutí okresního soudu stěžovatelka vytýká. Dovodí-li krajský soud (na rozdíl od okresního soudu), že vedlejší účastnice jednala protiprávně a (spolu)zapříčinila úmrtí manžela, a tak i újmu stěžovatelce jako pozůstalé manželce, bude se zabývat rozsahem její újmy a výší přiměřené satisfakce.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 30. října 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu

Odlišné stanovisko soudce Milana Hulmáka k nálezu sp. zn. III. ÚS 2422/25

1. Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uplatňuji odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu, neboť jsem přesvědčen, že ústavní stížnost měla být odmítnuta.

2. Své stanovisko budu strukturovat tak, že nejprve stručně rozeberu princip subsidiarity ústavní stížnosti a vázanost Ústavního soudu návrhem stěžovatelky, abych se následně zabýval aplikací v konkrétní kauze.

Princip subsidiarity ústavní stížnosti

3. Z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, se dovozuje zásada subsidiarity Ústavní stížnosti. Jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3), je ústavní stížnost nepřípustná. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální stránku (k tomu podrobně usnesení ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1259/24, bod 10an).

4. Stěžovatel musí vyčerpat všechny procesní prostředky ochrany práv, které mu právní řád poskytuje. Nestačí proto jen podat ten či onen prostředek nápravy, ale stěžovatel musí vyčkat až do chvíle, kdy orgány veřejné moci s konečnou platností rozhodnou [k tomu stanovisko pléna ze dne 7. 3. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (č. 57/2023 Sb.), body 23 až 25] (tzv. zásada formální subsidiarity).

5. Stěžovatel musí namítnout porušení svých základních práv a svobod již před obecnými soudy. Posuzuje se, jaké ústavněprávně relevantní argumenty stěžovatel vznesl, než se obrátil na Ústavní soud. Již v rané judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že podmínka vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany zahrnuje také požadavek, aby stěžovatel namítl před soudy porušení jeho základních práv a svobod [nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79), nověji nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16 (N 249/83 SbNU 885), bod 17] (tzv. zásada materiální subsidiarity).

6. Z požadavku subsidiarity ústavní stížnosti existují výjimky, jednak vyplývající z § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jednak dovozované v judikatuře Ústavního soudu (např. nové argumenty tvrdí porušení podstatných náležitostí demokratického právního státu [takto nález ze dne 8. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3418/18 (N 75/105 SbNU 279), body 23 a 24, nová argumentace nemohla být objektivně uplatněna, protože nebyla známa s ohledem na teprve pozdější rozhodnutí některého z nejvyšších soudů (případně soudu mezinárodního), legislativní vývoj, formulace nové doktríny apod. (srov. nález ze dne 2. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 377/20, bod 24)]. Ani jedna z uvedených výjimek na posuzovanou věc nedopadá.

Vázanost petitem

7. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že v řízení o ústavní stížnosti je vázán petitem návrhu, nikoli však důvody ústavní stížnosti. Proto se nad rámec odůvodnění ústavní stížnosti může zabývat také dalšími důvody neústavnosti napadeného rozhodnutí [nálezy ze dne 17. 10. 2000 sp. zn. I. ÚS 211/99 (N 152/20 SbNU 75), ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)].

8. Ohledně toho, jak chápat vázanost Ústavního soudu pouze petitem, existuje v odborné literatuře i judikatuře rozpor. Je otázkou, do jaké míry je doktrína o materiální subsidiaritě ústavní stížnosti slučitelná s doktrínou o vázanosti Ústavního soudu pouze petitem.

9. Odborná literatura se snaží tento rozpor řešit tak, že dovozuje, že Ústavní soud není vázán návrhem, pokud jde o jeho ústavněprávní odůvodnění. Může ústavní stížnosti vyhovět i z jiných důvodů, než navrhuje stěžovatel (např. shledá porušení jiného ústavně zaručeného základního práva, než se domnívá stěžovatel) (Šimíček, V. in Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, § 82 bod 9). Podobně, odůvodněním ústavní stížnosti se v tomto smyslu rozumí pouze ústavněprávní kvalifikace stížnostních námitek. Nevázanost odůvodněním ústavní stížnosti v žádném případě neznamená, že by Ústavní soud měl napadený zásah orgánu veřejné moci přezkoumávat z hlediska jiných námitek, než které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti. Rozsahem námitek stěžovatele Ústavní soud pochopitelně vázán je, jinak by se stal superrevizní instancí (Langášek, T. in Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer, § 82 [cit. 2025-11-4]).

10. Je zřejmé, že volnost Ústavního soudu při zkoumání, zda došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, naráží právě na současnou nezbytnost vyčerpání opravných prostředků i ve vztahu k jednotlivým uplatněnými námitkám [srov. nález sp. zn. III. ÚS 377/20 ze dne 2. 8. 2022 (N 96/113 SbNU 132), bod 22].

11. Ústavní soud zde není čtvrtou instancí a v řízení před Ústavním soudem nelze dohánět nedostatek aktivity před soudy obecnými. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou (např. nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16, bod 17).

12. Jen velmi obtížně si lze představit situaci, kdy by Ústavní soud shledal protiústavním rozhodnutí soudu z důvodu, který stěžovatel v předchozím řízení vůbec neuplatnil (ačkoliv tak učinit mohl) [nález ze dne 2. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 377/20 (N 96/113 SbNU 132), bod 24]. K tomu viz výše bod 6.

Aplikace na posuzovanou věc

13. Stěžovatelka tvrdila po celou dobu řízení, že se domáhá odčinění duševních útrap při usmrcení manžela podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., nikoli nároku na náhradu škody ve smyslu § 420 a 444 zákona č. 40/1964 Sb.

14. Na této myšlence bylo postaveno dovolání stěžovatelky, která nesouhlasila s rozdělením jednání vedlejší účastnice na dva samostatné skutkové děje, domáhala se jednotného posouzení a aplikace úpravy promlčení podle zákona č. 89/2012 Sb. Přípustnost dovolání měla založit otázka, zda při aplikaci § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. se při posouzení nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy, kdy k porušení povinnosti stanovené právními předpisy došlo přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., postupuje podle tohoto zákona i co do posouzení promlčení nároku, včetně stanovení délky promlčecí doby. Z obsahu dovolání je pak zjevné, že stěžovatelka chtěla, aby se na její případ s ohledem na to, že ke smrti došlo v roce 2016, použil § 629 zákona č. 89/2012 Sb., přestože k tvrzenému protiprávnímu jednání vedlejší účastnice došlo v roce 2012 a 2013.

15. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl s ohledem na vymezenou otázku k závěru, že k uplatnění návrhu podle § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. nedošlo (ani k tvrzení mimořádných okolností). Aplikace úpravy promlčení podle zákona č. 40/1964 Sb. a nikoliv podle zákona č. 89/2012 Sb. pak odpovídala § 3036 zákona č. 89/2012 Sb.

16. I v ústavní stížnosti tvrdí stěžovatelka, že je na jednání vedlejší účastnice nutno hledět jako na celek. V případě odděleného posuzování jednání, zde za rok 2012-2013, se má promlčovat právo na náhradu újmy podle zákona č. 89/2012 Sb. Ve zbytku zpochybňuje skutkové závěry napadeného rozhodnutí okresního soudu, který neshledal pochybení vedlejší účastnice (viz bod 7 nálezu).

17. Před obecnými soudy se úvahy objevující se v přijatém nálezu (body 30 a 31), podle nichž měl být tvrzený nárok a jeho promlčení posouzen podle zákona č. 40/1964 Sb., nikoliv však jako nárok na náhradu škody podle § 106, ale jako nárok z ochrany osobnosti podle § 101, neobjevily. Nebyly obsahem ani opravných prostředků stěžovatelky. Ostatně na to poukazují i Nejvyšší soud a vedlejší účastnice ve svých vyjádřeních a vyplývá to i z vyjádření krajského soudu (bod 8an. nálezu). Tato argumentace se neobjevuje dokonce ani v ústavní stížnosti. Stěžovatelka trvala na posouzení svého nároku podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb.

18. Nesouhlasím s názorem většiny (bod 32), že ve své podstatě tato argumentace stěžovatelkou uplatněna byla, resp. že ji stěžovatelka uplatnila v dovolání. Nejvyšší soud se v souladu s dovolací otázkou vyjadřoval pouze k aplikovatelné právní úpravě, tedy že se určení počátku a délky promlčecí lhůty řídí zákonem č. 40/1964 Sb. (§ 3036 zákona č. 89/2012 Sb.) (bod 11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

19. Z těchto důvodů měla být podle mého názoru stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když jde-li o stěžovatelkou uplatněné námitky, shledala většina napadená rozhodnutí ústavně konformní (jak jde-li o rozdělení jednání vedlejší účastnice, tak jde-li o aplikaci zákona č. 40/1964 Sb. místo zákona č. 89/2012 Sb.). Jde-li o jiné nedostatky napadených rozhodnutí, nebyly věcně namítány a nebyly vyčerpány opravné prostředky.


V Brně 30. října 2025

Milan Hulmák