IV.ÚS 2833/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2024 č. j. 30 Cdo 157/2024-465, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2023 č. j. 36 Co 419, 420/2022-411 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. srpna 2022 č. j. 26 C 36/2015-375, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na ochranu soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl od 25. 12. 2010 ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž před nástupem do výkonu trestu, jakož i v jeho průběhu, držel protestní hladovku. Vězeňská služba předala stěžovatele dne 3. 1. 2011 do zdravotnického zařízení, kde byl hospitalizován. Stěžovatel byl rovněž psychiatricky vyšetřen se závěrem, že není schopen posoudit svůj zdravotní stav a rozhodovat o svém životě v důsledku psychické poruchy. Lékaři posléze podali stěžovateli transfuzi i přes jeho nesouhlas, neboť měli za to, že tak vyžaduje jeho zdraví, na kterém měl být ohrožen, a přitom mu zafixovali horní končetiny. Shora uvedené stěžovatel považoval za nesprávný úřední postup podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a za nepřípustný zásah do osobnostních práv. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatel domáhal vůči vedlejší účastnici přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy v podobě omluvy a peněžité náhrady ve výši 1 500 000 Kč. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu v plném rozsahu zamítl (I. a II. výrok), stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici (III. výrok) a rozhodl, že o náhradě nákladů řízení vůči státu bude rozhodnuto samostatně (IV. výrok), k čemuž došlo usnesením ze dne 20. 9. 2022 č. j. 26 C 36/2015-388. Po skutkové stránce obvodní soud zdůraznil, že všichni vyslechnutí lékaři a znalci shodně uvedli, že stěžovatel byl v ohrožení života, který vyžadoval podání transfuze. Ti měli uvést, že stěžovatel by "zcela jistě zemřel", pokud by mu nebyla podána transfuze a současně by pokračoval v hladovce, neboť by došlo k selhání životně důležitých orgánů v těle. Rovněž bylo provedeno psychiatrické vyšetření se závěrem, že stěžovatel není schopen posoudit svůj zdravotní stav pro duševní poruchu, pročež bylo postupováno podle § 24 odst. 4 písm. b) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o péči o zdraví lidu"). Vhledem k tomu, že nedošlo k porušení zákonné povinnosti vězeňské služby ani lékařů, kteří postupovali v souladu se zákonem, nemohla stěžovateli v souvislosti s tímto postupem vzniknout újma. Ze znaleckých posudků podle obvodního soudu jasně vyplývá, že postup byl lege artis. Tvrzení stěžovatele, že mu byly zafixovány všechny čtyři končetiny (a nikoliv pouze horní), nebylo v řízení prokázáno.

3. Na základě stěžovatelova odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil I. až III. výrok rozsudku obvodního soudu (I. výrok), změnil usnesení obvodního soudu ze dne 20. 9. 2022 č. j. 26 C 36/2015-388 tak, že státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení (II. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok). Městský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že v době podání krevní transfuze nebyl v bezprostředním ohrožení života, avšak podle stanoviska ošetřujících lékařů i závěrů znalců z odvětví hematologie se tento stav mohl lehce zhoršit, přičemž by šlo o nezvratný stav. Ze znaleckého posudku z odvětví hematologie je zřejmé, že u stěžovatele došlo ze dne 3. 1. 2011 na 4. 1. 2011 k rychlému poklesu hodnoty hemoglobinu z pásma těžké anémie do pásma velmi těžké anémie. Po podání krevní transfuze hodnoty hemoglobinu stouply. Podání transfuze shledal městský soud z medicínského hlediska za postup lege artis. Městský soud uvedl, že nedostatek hemoglobinu vedoucí k hluboké anémii mohl vést ke změně psychického stavu stěžovatele až k projevům imponujícím psychotické známky s narušením rozumových funkcí a uvažování. V době, kdy mu byla podána krevní transfuse nebyl schopen posoudit důsledky svých rozhodnutí týkajících se léčby z důvodu podezření na psychotickou dekompenzaci u těžce narušené schizoidní poruchy osobnosti. To, že nebylo podezření na psychotickou dekompenzaci diagnostikováno při žádném z předchozích ani následujících vyšetření žalobcova duševního stavu kromě vyšetření ze dne 4. 1. 2011, lze vysvětlit vznikem uvedené psychotické dekompenzace, kdy v důsledku anemizace, při které dochází k únavě, letargii a problémům s rovnováhou, se mohou objevit také deprese, zhoršení paměti, problémy s dýcháním, obtížné soustředění, zažívací problémy, deprese, brnění končetin, poruchy paměti či zraku, orientace a řeči a také může dojít ke změně osobnosti, včetně nereálného uvažování a hodnocení aktuální situace, k čemuž podle ambulantního vyšetření MUDr. Kodešové došlo. Městský soud neshledal důvodné ani námitky stěžovatele vůči znaleckému posudku MUDr. Hrona, z něhož je patrné, z jakých podkladů znalec vycházel, a z jakých důvodů ke svým závěrům dospěl. Skutečnost, že v posudku není výslovně uvedena "metoda zpracování", nemůže být na újmu vzhledem k tomu, v jakém oboru byl posudek zpracován. Stěžovatel měl možnost se k posudku vyjádřit a byl přítomen i výslechu znalce, kterému mohl klást otázky. Městský soud uzavřel, že znalecký posudek netrpí vadami, a že znalec si závěry obsažené ve znaleckém posudku obhájil. Na věc stěžovatele dopadal § 24 odst. 4 písm. b) zákona o péči o zdraví lidu, podle kterého k provedení léčebného výkonu bez souhlasu nemocného postačovalo, pokud jevil známky duševní choroby. Městský soud zdůraznil, že se nelze odvolávat na skutečnosti, příp. výsledky vyšetření, které nastaly až po podání transfúze, není tedy možné hodnotit celou záležitost ex post. Za nesprávný úřední postup nelze považovat ani skutečnost, že při podání transfuze byly žalobci fixovány horní končetiny, protože transfuze byla podávána nesouhlasícímu pacientovi, a fixace měla zajistit její zdárný průběh. Použití pout na všechny čtyři končetiny nebylo prokázáno.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Otázka posouzení přezkoumatelnosti znaleckého posudku nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť při jejím řešení se městský soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Výslovné pojmenování použité metody znaleckého zkoumání (v posudku je nezbytné popsat postup znalce při jeho zpracování, což městský soud také zkoumal) či seznam odborných zdrojů, jejichž uvedení požadoval stěžovatel, však není nezbytnou náležitostí znaleckého posudku. Městský soud se neodchýlil ani od stěžovatelem zmíněných nálezů Ústavního soudu, neboť mechanicky nepřebíral závěry znaleckého posudku a přezkoumatelnost hodnotil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nezakládá ani otázka, za jakých podmínek, resp. jakým způsobem, má být posuzována schopnost pacienta udělit informovaný souhlas s lékaři navrhovaným léčebným úkonem (stěžovatel navrhoval použití uznávaného testu či metody, která objektivně posoudí schopnost rozhodování bez ohledu na názor zdravotnického personálu). Na řešení této otázky totiž nebylo rozhodnutí městského soudu založeno a ani její řešení a odlišné posouzení by stěžovateli nemohlo přinést příznivější rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání nemohou založit otázky akademické či spekulativní, byť Nejvyšším soudem dosud neřešené. Polemizuje-li stěžovatel v návaznosti na to se skutkovými závěry soudů (konkrétně jde-li o jeho zdravotní stav rozhodného dne či o rozsahu poučení, kterého se mu od zdravotního personálu dostalo), jde o námitky proti skutkovým zjištěním, nikoliv právnímu hodnocení věci městským soudem, které jsou nezpůsobilým dovolacím důvodem.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel popisuje vlastní verzi skutkového stavu a namítá porušení výše uvedených základních práv a svobod (viz bod 1.). Následně uvádí dva okruhy námitek vůči napadeným rozhodnutím, konkrétně nepřezkoumatelnost znaleckého posudku MUDr. Hrona a to, že byl údajně způsobilý rozhodnout o svém zdravotním stavu, pročež mu neměla být bez jeho souhlasu podána transfuze.

6. Znalecký posudek musí být podle stěžovatele podroben "všestranné kontrole" ze strany soudů. Nejsou-li ve znaleckém posudku uvedeny metody zkoumání, je posudek znalce bez dalšího nepřezkoumatelný. Nutnost uvedení metod zkoumání podle stěžovatele vyplývá již z § 28 odst. 5 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o znalcích"), a z § 42 vyhlášky č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti (dále jen "vyhláška o znalecké činnosti"). Totéž se týká i povinnosti uvést ve znaleckém posudku odborné zdroje, které znalce dovedly k odborným závěrům, neboť i ty musí být přezkoumatelné. Bez uvedení odborných zdrojů a jejich vztažení na výsledky zkoumání je znalecký posudek ničím nepodloženým tvrzením. Ke druhé námitce stěžovatel uvádí, že si byl vědom svého vážného zdravotního stavu, netvrdil, že je hladovění zdraví prospěšné. Stav sníženého množství hemoglobinu byl u něj dlouhodobý z důvodu sníženého příjmu potravy a vegetariánství. Mezi dny 3. 1. a 4. 1. 2011 naopak začal přijímat tekutiny, které jeho zdravotnímu stavu pomohly. Učinil tak vědomě, neboť si byl vědom svého zdravotního stavu. Posouzení otázky, jakým způsobem (testem) stanovit schopnost pacienta (ne)udělit souhlas se zdravotním výkonem, by pro stěžovatele přineslo příznivější rozhodnutí ve věci. Příznaky onemocnění byly ve znaleckém posudku MUDr. Hrona pouze příkladmo uvedeny, přímo ve vztahu ke stěžovateli a jeho zdravotnímu stavu dne 4. 1. 2011 nikterak prokázány nebyly. Znalec MUDr. Hron ani neupřesnil, nakolik se u stěžovatele vyjmenované příznaky projevily, a zda šlo o změnu oproti předchozímu vyšetření.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), který se s ohledem na své ústavní postavení řídí zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů [viz již nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, nevede sám o sobě k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ostatně není garance úspěchu v řízení [srov. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20 nebo ze dne 29. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 208/22 (všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz)].

9. Ústavní stížnost je z podstatné části pouhým zpochybněním hodnocení skutkového stavu ze strany soudů, což v posuzované věci není způsobilé založit opodstatněnost a důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi zjištěný skutkový stav věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Z ústavněprávního hlediska může být Ústavním soudem pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečný a rozumný základ, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. nález ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06 (N 132/46 SbNU 237)]. Ústavní soud přitom nezjistil žádný z výše uvedených nedostatků.

10. Soudy hodnotily provedené důkazy, včetně znaleckého posudku MUDr. Hrona, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tj. podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.). Znalecký posudek MUDr. Hrona byl pouze jedním z mnoha důkazů, na jejichž základě soudy dospěly ke skutkovým zjištěním. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že nebýt znaleckého posudku MUDr. Hrona (resp. jeho závěrů), důsledkem by nezbytně bylo jiné rozhodnutí ve věci, resp. vyhovění žalobě. Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V dané věci rovněž nejsou přítomny tzv. opomenuté důkazy, ostatně jejich existenci nenamítá ani stěžovatel. Za této situace není na místě, aby Ústavní soud blíže přezkoumával skutková zjištění soudů.

11. V posuzované věci nic nenasvědčuje ani tomu, že by v řízení zpracovaný znalecký posudek MUDr. Hrona vykazoval zásadní vady bránící jeho použití. Byl-li posudek zpracován podle standardů daného oboru (zdravotnictví), absence výslovného uvedení metody zpracování podle závěru městského soudu nebrání jeho použitelnosti v soudním řízení. Tento výklad § 28 odst. 5 zákona o znalcích nelze podle Ústavního soudu považovat za ústavně nesouladný. Ostatně také právní nauka zdůrazňuje, že úprava "stanovuje i další obsahovou náležitost vztahující se k nálezu, a sice metodický požadavek, aby byl posudek zpracován v souladu s obecně uznávanými postupy a standardy daného oboru a odvětví" (DÖRFL, L. Znalec a znalecký posudek v civilním procesu. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 107). Jde-li o odkaz na § 42 vyhlášky o znalecké činnosti, je třeba poznamenat, že tento ve větě druhé stanoví, že "použitou metodou se rozumí též použitý postup". Z ústavní stížnosti a jejích příloh přitom nevyplývá, že by ze znaleckého posudku nebyl alespoň nepřímo seznatelný postup soudního znalce při zpracování posudku. Tento postup má být podle téhož ustanovení vyhlášky o znalecké činnosti v posudku "zachycen", nikoliv nezbytně výslovně pojmenován. Odhlédnout nelze ani od toho, že soud znalce vyslechl a stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, měl možnost mu klást otázky. Nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že soudy zjištění znalce mechanicky převzaly, naopak je podrobily řádnému zhodnocení, a to i ve světle ostatních důkazů (zejména, jde-li o zprávu z vyšetření zpracovanou MUDr. Kodešovou).

12. Ústavním soudem prováděný přezkum usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání se zaměřuje na zjištění, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci, resp. zda jeho rozhodnutí není neústavní, typicky pro absenci náležitého odůvodnění nebo pro soudní svévoli (např. usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20). K tomu však ve věci stěžovatele nedošlo, neboť usnesení Nejvyššího soudu je řádně odůvodněné, je logické a prosté vnitřních rozporů. Již z rekapitulace odůvodnění napadeného usnesení (viz výše) jsou jasně patrné důvody vedoucí k odmítnutí dovolání. Tomuto - byť stručnému - odůvodnění nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

13. Lze tedy shrnout, že napadená rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna a argumentace v nich obsažená je jasná, rozumná a logická. Soudní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi. Tím, že stěžovatel koncipuje ústavní stížnost převážně do oblasti přehodnocení provedeného dokazování, situuje tak Ústavní soud do role běžného odvolacího soudu, což mu však nepřísluší (viz bod 8. a 9. shora).

14. Jelikož nebylo shledáno porušení žádného stěžovatelova ústavně zaručeného práva, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu