II.ÚS 3219/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené JUDr. Vítem Berkou, advokátem, sídlem Jánský vršek 323/13, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24Cdo 832/2025-608 ze dne 31. 7. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 334/2024-572 ze dne 15. 10. 2024 a výrokům III až VIII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 18 C 341/2018-490 ze dne 31. 10. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a R. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující:

3. V pozůstalostním řízení po zůstaviteli A. S. (zemřelém 11. 10. 2016) vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 34 D 2571/2016 vznikl spor mezi dědici (vedlejším účastníkem a stěžovatelkou) o dědické právo. Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem mimo jiné určil, že stěžovatelka je dědičkou ze závěti jedné ideální poloviny ohledně tam specifikovaných nemovitostí (výrok I) a že je vlastníkem ideální poloviny ohledně tam specifikované bytové jednotky (výrok II). Dále zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastníkem tam specifikovaných nemovitostí (napadený výrok III), rozhodl o povinnosti stěžovatelky a vedlejšího účastníka zaplatit státu náklady znalečného a svědečného (výroky IV až VII) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII).

4. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku II a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náklady státu (výrok III), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit náklady státu (výrok IV) a uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (výrok V).

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením (výrok I), protože stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; současně rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).

II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka namítá, že se soudy v dědickém řízení ani v navazujícím řízení nevypořádaly s otázkou dědické nezpůsobilosti vedlejšího účastníka, přestože ji opakovaně namítala a navrhovala důkazy k jejímu prokázání. Podle stěžovatelky šlo o skutečnosti natolik závažné a zřejmé (násilné chování vedlejšího účastníka vůči zůstaviteli a dlouhodobá trestná činnost), že k nim měly soudy přihlédnout i bez návrhu.

7. Stěžovatelka dále namítá, že soud prvního stupně zatížil řízení zásadní vadou tím, že ve vztahu k téže nemovitosti vydal dva rozporné výroky: jednomu, kterým uznal její vlastnictví ideální poloviny bytové jednotky, a druhému, kterým její žalobu ohledně celku zamítl jako opožděnou. Odvolací soud podle ní tuto vadu nejen nenapravil, ale naopak ji převzal jako základ pro zastavení řízení i v té části, která byla podána včas. Tím došlo k situaci, kdy se soudy věcí samou vůbec nezabývaly, ačkoli stěžovatelka včas splnila výzvu podle § 170 z. ř. s. a legitimně očekávala, že její nárok bude meritorně posouzen. Současně poukazuje na širší dopady chování vedlejšího účastníka do jejího rodinného a soukromého života.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Nejprve Ústavní soud zkoumal splnění předpokladů řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti ve vztahu k nákladovému výroku VIII rozsudku obvodního soudu soudu, protože byl nahrazen výrokem II rozsudku odvolacího soudu, který postupem podle § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

9. Ústavní stížnost je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pouze v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. V části proti výrokům III až VII rozsudku okresního soudu je ústavní stížnost nepřípustná, protože stěžovatelka nepodala v tomto rozsahu odvolání, a tudíž nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky ochrany práv. Nepřípustná je ústavní stížnost také proti rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k němuž Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro nevymezení předpokladů přípustnosti, tedy obsahově pro vady. Nezabýval-li se totiž Nejvyšší soud v dovolacím řízení (kvazi)meritorně věcnou argumentací stěžovatele z důvodu, že řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, znamená to, že účinně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu občanský soudní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje [viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 61].

10. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou a že Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je v části, ohledně níž jsou splněny procesní předpoklady, zjevně neopodstatněná.

12. Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku okresního a odvolacího soudu se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti pouze ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod. Je tudíž třeba při něm respektovat mimo jiné i základní právo účastníků na soudní ochranu [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553)]. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, jimiž však ve skutečnosti netrpí, poruší tím ústavně garantované právo dotčeného účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779)].

13. Ustanovení § 237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné. Dovolatel je povinen formulovat právní otázku, kterou má Nejvyšší soud řešit, a současně vysvětlit, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je naplněn a jakým způsobem (např. uvedením konkrétní rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit, nebo tvrzením, že jde o otázku dosud neřešenou). Dovolatel musí relevantní judikaturu Nejvyššího soudu výslovně označit a vyložit, v čem se od ní napadené rozhodnutí odchyluje, případně proč by ji měl dovolací soud změnit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. 8. 2023, bod 16). Platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání, není tomu tak ale bezdůvodně (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014).

14. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda dovolání skutečně trpělo vadami, tedy zda není závěr Nejvyššího soudu v tomto ohledu svévolný; dospěl k závěru, že nikoli. Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, že stěžovatelčino dovolání neobsahuje způsobilé vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.; nespecifikovala totiž žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, která není patrná ani z obsahu celého dovolání.

15. Ústavní soud si vyžádal stěžovatelčino dovolání, z něhož ověřil, že stěžovatelka v něm skutečně žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva nepředestřela a nelze ji z jeho obsahu dovodit ani při jeho vstřícném výkladu. Stěžovatelka pouze konstatovala splnění předpokladů § 237 o. s. ř., aniž by specifikovala, který z předpokladů přípustnosti považuje za splněný. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. přitom ke splnění této povinnosti nepostačuje [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1625/21 ze dne 24. 11. 2021 (N 204/109 SbNU 198), body 27-28]. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti se závěrem Nejvyššího soudu o nesplnění náležitostí dovolání ani nepolemizuje.

16. Vyjma toho, Nejvyššímu soudu nelze vytýkat přepjatý formalismus při posuzování stěžovatelčina dovolání, neboť se v napadeném usnesení nad rámec závěru o nesplnění náležitostí dovolání vyjádřil taktéž k meritu věci (viz jeho bod 14), konkrétně že žalobní požadavek stěžovatelky na určení vlastnictví neodpovídá předpokladům žaloby o určení dědického práva ve smyslu § 170 z. ř. s.

17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 3. prosince 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu