II.ÚS 243/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele N. S., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Filipem Červenkou, advokátem, sídlem Mánesova 1374/53, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 12. 2024, č. j. 31 Nt 11073/2024-36, za účasti Okresního soudu v Sokolově, jako účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatel vykonává ve Věznici Kynšperk nad Ohří trest odnětí svobody v délce 24 měsíců, který mu byl uložen spolu s trestem vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatel požádal o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, avšak Okresní soud v Sokolově ("okresní soud") napadeným usnesením stěžovatelovu žádost zamítl. Okresní soud uvedl, že se jedná o rozhodnutí ve vykonávacím řízení, proti kterému není přípustný řádný opravný prostředek, proto usnesení dle § 136 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) neobsahuje písemné odůvodnění.


II.
Argumentace stěžovatele

2. Stěžovatel uvádí, že požádal o upuštění výkonu zbytku trestu, neboť splnil formální podmínky podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy že rozsudek, kterým mu byl trest uložen, je pravomocný a současně mu byl uložen trest vyhoštění. V žádosti uvedl, že je ve výkonu trestu poprvé a vykonal již více než jeho polovinu. Po vyhoštění do Srbska by bydlel u své matky, zaměstnání má taktéž zajištěno.

3. Stěžovatel namítá, že okresní soud jeho žádost zamítl, aniž by však své rozhodnutí odůvodnil. Takový postup neodpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu, podle které jsou obecné soudy povinny se ve svých rozhodnutích vypořádat s argumenty žadatele a vysvětlit, jak ke svému závěru dospěly. Bez toho nemůže stěžovatel posoudit důvody zamítnutí žádosti a není mu známo, co by měl učinit, aby v budoucnu mohla být jeho žádost úspěšná. Stěžovatel se domnívá, že napadené rozhodnutí nenaplňuje požadavky na transparentnost soudních rozhodnutí, a naopak poskytuje prostor pro libovůli v soudním rozhodování.

4. Z uvedených důvodů se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení pro porušení jeho základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.


III.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele

5. Okresní soud v prvé řadě upozornil, že k naplnění účelu trestu je zpravidla potřeba, aby byl vykonán celý. Ustanovení § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu představuje výjimku z tohoto pravidla a zároveň výjimku, která je výrazně ve prospěch odsouzeného. Za tohoto stavu věci je podle názoru soudu důkazní břemeno zcela na odsouzeném jako žadateli. Je-li potom vzhledem k této úvaze jeho žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody koncipována advokátem a zároveň neobsahuje relevantní skutečnosti ani důkazy, může soud i při existenci příslušné judikatury Ústavního soudu přistoupit k vydání rozhodnutí bez odůvodnění, jak to umožňuje ustanovení § 136 odst. 3 trestního řádu.

6. Stěžovatel v zaslané replice nesouhlasí, že jeho žádost neobsahovala relevantní skutečnosti ani důkazy, neboť v ní tvrdil a prokázal, že byla splněna základní podmínka, a to uložení trestu vyhoštění. Současně argumentoval několika skutečnostmi, které by mohly mít vliv na rozhodování soudu jako je délka uloženého a vykonaného trestu, zajištění ubytování a zaměstnání po propuštění. Z napadeného usnesení však nevyplývá, jaké skutečnosti považuje soud za relevantní a jaké nikoliv, případně jaké další podmínky by měl stěžovatel splnit, aby dosáhl kladného vyřízení své žádosti. Ústavní stížnost proto i nadále považuje za opodstatněnou.

IV.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

7. Po prostudování ústavní stížnosti, napadeného usnesení a spisu okresního soudu, který si Ústavní soud k věci vyžádal, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení některého základního práva nebo svobody.

9. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, tedy i pro samotný Ústavní soud, přičemž závazná je část odůvodnění nálezu, která je spjata s jeho výrokem (tzn. nosné důvody rozhodnutí, ratio decidendi). Právě a pouze v rámci tohoto odůvodnění musí být daný výrok vykládán. Toto konstatování činí zdejší soud zejména proto, že v nyní posuzované věci je argumentováno jeho judikaturou a aplikovatelností jeho právních závěrů na nyní posuzovanou věc. Pro posouzení této ústavní stížnosti je zásadní zejména to, zda obecný soud postupoval v souladu se závěry a právními názory uvedenými v nálezech ve skutkově a právně obdobných věcech.

10. V nyní posuzované věci jde o výklad a aplikaci § 136 odst. 3 trestního řádu, které stanoví, že vydá-li soud prvního stupně usnesení ve vykonávacím řízení a není-li proti němu přípustná stížnost, postačí vyhotovení zjednodušeného usnesení, které neobsahuje odůvodnění. Jak již uvedl sám stěžovatel, Ústavní soud se opakovaně vyjádřil (např. v nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3302/18) v tom smyslu, že citované ustanovení je nutné vykládat restriktivně a doslovně je lze aplikovat výhradně v případech, pokud je žadateli vyhovováno, vznáší-li žadatel irelevantní argumenty nebo je-li jeho podání opakované či neodůvodněné. Pokud žadatel vznáší relevantní argumenty odůvodňující upuštění od výkonu zbytku trestu za současného vyhoštění, soud se s nimi musí - byť stručně - vypořádat a žadateli sdělit své důvody vedoucí k rozhodnutí. V opačném případě takové rozhodnutí nenaplňuje požadavky na transparentnost a kontrolovatelnost soudních rozhodnutí, a naopak poskytuje prostor pro libovůli v soudním rozhodování. Ke shodným závěrům pak Ústavní soud dospěl i v nálezu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 2912/20, nálezu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 107/21 a následně pak v nálezu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 1987/22.

11. Ústavní soud tedy dává stěžovateli za pravdu, že pokud by nebyl seznámen s důvody, které okresní soud vedly k zamítnutí jeho žádosti o upuštění od výkonu zbytku trestu za současného vyhoštění, přestože by ve své žádosti uváděl relevantní důvody, bylo by takové rozhodnutí nepřezkoumatelné. Současně by okresní soud porušil stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Popisovaná situace však nyní nenastala. Stěžovatel totiž svoji žádost žádným způsobem neodůvodnil. Uvedl pouze, že má zajištěno bydlení a zaměstnání a že je ve výkonu trestu poprvé. To však nelze považovat za relevantní argumentaci, kterou by mohl okresní soud přesvědčit, že právě jemu by se mělo dostat dobrodiní v podobě upuštění od výkonu zbytku trestu, a se kterou by se také mohl okresní soud v rámci odůvodnění usnesení vypořádávat.

12. Po seznámení se s obsahem spisu nadto Ústavní soud zjistil, že do výkonu trestu byl stěžovatel zařazen teprve v říjnu 2024 a o upuštění od výkonu jeho zbytku požádal již po jednom měsíci. Okresní soud by tak nemohl hodnotit dosavadní průběh výkonu trestu ani dát stěžovateli doporučení, jakým způsobem změnit chování a být v případě další žádosti úspěšný. Jelikož okresní soud neměl reálně nač reagovat a nepřísluší mu ani vymýšlet důvody žádosti za stěžovatele, absence odůvodnění napadeného usnesení nelze v takovém případě považovat za postup, kterým by se odchýlil od ustálené judikatury zdejšího soudu.

13. Za daných okolností proto dospěl Ústavní soud k závěru, že okresní soud napadeným usnesením neporušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu