III.ÚS 1818/24 #1 — Vadné poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. března 2024 č. j. 96 Co 28/2024-128 a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 17 Nc 1603/2023-115, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a V. Š., zastoupeného JUDr. Milanem Vokounem, advokátem, se sídlem Náměstí 28. října 136, Česká Kamenice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 17 Nc 1603/2023 vyplývá, že okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením zastavil řízení o omezení svéprávnosti a opatrovnictví vedlejšího účastníka řízení (výrok I) a výrokem II uložil stěžovateli (navrhovateli) zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení. Okresní soud postupoval podle § 35 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."). Okresní soud nejprve stěžovatele vyzval, aby soudu předložil lékařskou zprávu o duševním stavu vedlejšího účastníka řízení. To však stěžovatel nesplnil. Okresní soud proto neshledal důvody pro pokračování v řízení a řízení zastavil.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V závěru svého rozhodnutí krajský soud účastníky odvolacího řízení poučil, že dovolání proti jeho usnesení není přípustné.


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své východisko, že vedlejší účastník řízení trpí mimo jiné chorobnou snahou shromažďovat věci v bytě i ve společných prostorách domu, v němž je byt situován. Hrozilo mu tak vyloučení z bytového družstva. Chorobné projevy vedlejšího účastníka řízení se projevují mimo jiné i tím, že začal matce stěžovatele jako své manželce vykat. Návrh je o to naléhavější, že vedlejší účastník řízení disponuje dvěma legálně drženými střelnými zbraněmi. Vedlejší účastník řízení odmítá navštívit lékaře a lékař těžko může stěžovateli poskytnout informace o zdravotním stavu vedlejšího účastníka řízení. Obecné soudy k závěru o šikanózním charakteru návrhu stěžovatele neprováděly žádné dokazování. Nikoliv dostatečně rovněž hodnotily fotografie o tom, že se vedlejší účastník řízení obklopuje odpadky. Obecné soudy porušily zásadu oficiality, neboť si samy nezjišťovaly potřebné důkazy [k porušení zásady oficiality stěžovatel odkazuje na nález ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4260/16 (N 122/86 SbNU 95)]. Nekonfrontovaly vedlejšího účastníka řízení s předloženými fotografiemi. Okresní soud postupoval procesně nesprávně, neboť měl stěžovatelovu návrhu buď vyhovět, nebo jej měl zamítnout. Zastavení řízení nepřipadalo v úvahu a už vůbec nemohlo vést k tomu, aby stěžovateli byla uložena povinnost hradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení.

5. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje na probíhající řízení o rozvodu vedlejšího účastníka řízení a jeho matky a rozvíjí argumentaci týkající se špatného mentálního zdraví vedlejšího účastníka řízení.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je - v rozsahu, jímž je napadáno usnesení krajského soudu - přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Otázky týkající se přípustnosti ústavní stížnosti jsou dále rozebrány v části V. ve vlastním hodnocení důvodnosti ústavní stížnosti.


IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem

7. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení k vyjádření.

8. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí okresního soudu považuje za věcně správné, a proto se s ním ztotožnil. Ve vyjádření se zabýval otázkami posuzování a rozhodování o omezení svéprávnosti.

9. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Dále doplnil, že rozhodoval jen na základě listin založených ve spise, což mu zákon umožňuje.

10. Vedlejší účastník řízení uvedl, že ústavní stížnost považuje jen za další účelový krok, jak se stěžovatel, respektive jeho matka, snaží zabránit rozvodu manželství mezi vedlejším účastníkem řízení a matkou stěžovatele.

11. Ve své replice k vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení se stěžovatel v detailu vyjadřuje k otázce duševního zdraví vedlejšího účastníka řízení a nezbytnosti omezení jeho svéprávnosti.


V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud se při posuzování ústavní stížnosti zabýval nejprve její přípustností, včetně splnění podmínky, zda stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel v souladu s poučením krajského soudu nepodal dovolání, neboť postupoval v souladu s poučením krajského soudu o tom, že dovolání není přípustné.

13. Poučení krajského soudu však není správné. Výjimky z přípustnosti dovolání jsou definovány zákonem, a to konkrétně § 30 z. ř. s., který doplňuje základní úpravu ve smyslu § 238 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Podle § 30 odst. 1 z. ř. s. přitom platí, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé zákona o zvláštních řízeních soudních, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Uvedené pravidlo je doplněno odstavcem druhým téhož zákonného ustanovení, podle něhož dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů ve věcech, v nichž lze zahájit řízení bez návrhu. Řízení zahájené stěžovatelem je vedeno podle části druhé hlavy první zákona o zvláštních řízeních soudních, žádná z uvedených výjimek na něj nedopadá a ve věcech svéprávnosti fyzických osob lze proti rozhodnutím odvolacích soudů podat dovolání. To potvrzuje již existující judikatura Nejvyššího soudu, který se opakovaně (věcně) zabýval dovoláními proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v řízení o svéprávnosti před soudy nižších stupňů podle § 34 z. ř. s. Nejvyšší soud se opakovaně zabýval tím, zda obecné soudy aplikovaly ustanovení § 35 odst. 2 z. ř. s. v souladu s ustálenou judikaturou jak samotného Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu, kdy reagoval i na stěžovatelem odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4260/16 [srov. k tomu například usnesení ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4861/2015, usnesení ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. 24 Cdo 4127/2019 nebo usnesení ze dne 17. 12. 2020 sp. zn. 24 Cdo 2412/2020]. Není důvod, proč by právě ve věci stěžovatele nemělo být dovolání přípustné. Pokud tedy účastníky řízení o nepřípustnosti dovolání krajský soud poučil, postupoval nesprávně.

14. Ústavní soud podotýká, že § 240 odst. 3 o. s. ř. zakotvuje možnost podat dovolání i v případě nesprávného poučení krajského soudu, čehož si měl být advokát, který zastupoval stěžovatele v řízení před krajským soudem, vědom. Ústavní soud však ustáleně rozhoduje v těchto situacích tak, že pochybení soudu při poučení o opravném prostředku nelze klást k tíži stěžovatele (srov. např. nález ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1467/18, bod 15). Tento závěr je též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek Gajtani proti Švýcarsku ze dne 9. 9. 2014, č. 43730/07, body 61-77, včetně konkurenčního stanoviska soudců Lemmense, Kurise a Spana) i s odbornou literaturou (Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 663-664). Odmítnutí stěžovatelovy stížnosti pro nepřípustnost z důvodu, že nepostupoval podle § 240 odst. 3 o. s. ř., by tak znamenalo porušení jeho práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud z uvedených důvodů posoudil ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí krajského soudu jako přípustnou.

15. Nesprávné poučení krajského soudu mělo za následek, že stěžovatel nevyužil dovolání jako mimořádného opravného prostředku, kterým se mohl domoci ochrany proti tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud za těchto okolností nemůže napadená rozhodnutí věcně přezkoumat, neboť zde musí být nejprve zjednána náprava v podobě otevření možnosti dovolání k Nejvyššímu soudu (srov. nález ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 1820/18 nebo nález ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 3976/17 a zde citovanou judikaturu v bodě 18).

16. Povinnost poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech vyplývá jak z ustanovení § 5 o. s. ř., tak z čl. 36 odst. 1 Listiny, a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, totiž práva na přístup k soudu (k vyšší přezkumné instanci) podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nesprávným poučením odvolací soud odňal stěžovateli přístup k Nejvyššímu soudu a porušil tak jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

17. Ústavní soud proto přistoupil ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, a to i přesto, že stěžovatel nesprávnost poučení v rozsudku odvolacího soudu nenamítl, neboť při rozhodování o ústavní stížnosti není omezen pouze na posouzení v ní obsažené ústavněprávní argumentace a může jí vyhovět i z jiných důvodů [srov. např. nález ze dne 19. 12. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/96 (N 142/6 SbNU 545)].

18. Za situace, kdy odvolací soud bude ve věci znovu rozhodovat, je ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu z povahy věci nepřípustná.

19. Ústavní soud pro úplnost podotýká, že přípustnost dovolání, jak je rozebráno výše, nebyla vyloučena dle § 30 z. ř. s. (a ani podle § 238 o. s. ř.), nýbrž závisí na posouzení podmínek dle § 237 o. s. ř., což přísluší za dané situace jen Nejvyššímu soudu (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).


VI.
Závěr

20. Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že v záhlaví uvedeným usnesením krajského soudu byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a toto rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. V části, kterou naopak ústavní stížnost směřovala proti usnesení okresního soudu, ji Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou. Uvedeným způsobem Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků a bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Věcí samou (tedy ani stížnostní argumentací stěžovatele, jakož i ani eventuálně navazující argumentací účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení) se Ústavní soud věcně zabývat nemohl a výsledek řízení o věci samé nelze předjímat.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. ledna 2025


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu