II.ÚS 3491/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Michalem Magliou, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 282/57, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 494/2025-600 ze dne 29. července 2025 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 6 To 329/2024-556 ze dne 12. února 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 2 T 2/2022-523 ze dne 23. října 2024 byl stěžovatel (jakož i spoluobžalovaná právnická osoba) uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel i spoluobžalovaná právnická osoba odvolání, na základě kterého Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a nově uznal stěžovatele i spoluobžalovanou právnickou osobu vinnými ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovateli za to uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel jako v té době jediný člen výboru Společenství vlastníků jednotek domu v N. (SVJ) přes vědomí skutečnosti, že v předchozích letech došlo opakovaně k nekontrolovaným pádům sněhu a ledu ze střechy domu na chodník vedoucí podél domu, porušil tzv. zakročovací povinnost podle § 2901 občanského zákoníku v rámci vykonávané správy domu a bez vážného důvodu neučinil nezbytná opatření směřující k tomu, aby se podobným pádům sněhu a ledu zamezilo, tedy nezajistil nejméně zapáskování chodníku a ruční odstranění sněhu a ledu ze střechy. V důsledku toho došlo k uvolnění sněhové pokrývky s kusy ledu a jejímu pádu ze střechy na chodník, kde v tu dobu procházela poškozená, na kterou sníh a led dopadl a usmrtil ji.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatel namítá, že krajský soud bez předchozího upozornění změnil právní základ deliktu z § 2900 občanského zákoníku (prevenční povinnost) na § 2901 občanského zákoníku (zakročovací povinnost) a opřel odsouzení o nový okruh skutkových a právních úvah, aniž by dal obhajobě prostor k vyjádření se k této nové právní konstrukci a k navrhnutí důkazů směřujících k reálné proveditelnosti a právnímu rámci požadovaných zásahů. Zdůrazňuje, že v rozhodné době zůstal jediným členem výboru SVJ (zbylé dvě členky zemřely), takže podle znění stanov SVJ se tento výbor nemohl platně sejít, činit rozhodnutí a písemná právní jednání za SVJ. Z toho dovozuje, že neměl reálnou možnost, jak v této době zakročit proti hrozícímu pádu sněhu a ledu. Vytýká obecným soudům, že nekonkretizovaly, jaká konkrétní, právně dovolená a reálně dostupná opatření měl učinit, a nevysvětlily, proč neprovedení opatření naplňuje spáchání trestného činu z nedbalosti ve smyslu § 16 trestního zákoníku. Tvrdí, že bez aktivace mechanismů předpokládaných v § 65 občanského zákoníku (doplnění orgánu soudem, ustanovení opatrovníka) nebylo v moci jediného člena výboru činit závazné právní kroky za SVJ.

6. V reakci na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu stěžovatel namítá, že krajský soud (a po něm ani Nejvyšší soud) nevysvětlil, jak konkrétně měl - coby jediný člen výboru SVJ - zajistit "zapáskování chodníku" nebo "ruční odstranění sněhu a ledu". Má za to, že krajský soud nevysvětlil ani to, proč mu lze v dané situaci přičíst jako jednotlivci kontrolu nad trvale se opakujícím rizikem pádu sněhu a ledu. V důsledku toho považuje závěr o porušení povinnosti vyplývající z § 2901 občanského zákoníku za nepřezkoumatelný. Obecné soudy podle něj nehodnotily, zda "ruční odstranění sněhu a ledu ze střechy" není činností, která vyžaduje odbornou způsobilost a technické vybavení, a jak by bylo možné ji bez rizik provést na pokyn jednotlivce bez mandátu orgánu, resp. kdo by za zásah odpovídal. Je přesvědčen, že obecné soudy přenesly organizační deficit kolektivního orgánu do individuální trestní odpovědnosti jednotlivce.

7. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.

8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.

9. Se stěžovatelovou námitkou směřující proti údajné překvapivosti rozhodnutí krajského soudu vyplývající ze změny právního posuzování v rovině povinností vyplývajících z občanského zákoníku se dostatečně vypořádal Nejvyšší soud v bodech 20 až 22 napadeného usnesení. Toto vypořádání v ústavní rovině obstojí, Ústavní soud na ně odkazuje a dodává, že krajský soud rozhodoval ve veřejném zasedání, v jehož rámci měl stěžovatel prostor pro prezentaci své právní argumentace a přednesení důkazních návrhů. Jestliže namítá, že neměl příležitost na novou právní konstrukci reagovat adekvátními důkazními návrhy, nijak nekonkretizuje, které důkazy by z jeho pohledu byly v tomto směru podstatné a které by proto hodlal navrhovat.

10. Stěžejní část stěžovatelových námitek vychází ze skutečnosti, že v době spáchání skutku, za který byl odsouzen, byl jediným členem výboru SVJ a neměl tak kompetence k učinění opatření potřebných k zabránění nehod v důsledku pádu sněhu a ledu ze střechy domu. Stěžovatel však v této souvislosti zcela opomíjí klíčovou část argumentace, která je obsažena v bodě 18 napadeného rozsudku krajského soudu. Krajský soud na tomto místě konstatoval, že úmrtím dvou členek výboru SVJ tento výbor nezanikl a že ze stanov SVJ pro něj vyplývaly povinnosti spojené s údržbou domu; krajský soud citoval konkrétní ustanovení stanov a dovodil, že tyto povinnosti nebyly ze stěžovatele nijak sňaty (a lze dodat, že stěžovatel na funkci ani nerezignoval). Zdůraznil, že stěžovatel i v situaci, kdy zbyl jako jediný člen výboru SVJ, úkony spojené s údržbou domu fakticky vykonával. Z bodu 39 rozsudku okresního soudu a z bodu 20 napadeného rozsudku krajského soudu navíc vyplynulo, že stěžovatel v předchozích letech (kdy v daném domě ještě fakticky bydlel a kdy už byl jediným členem výboru SVJ) činil opatření právě proti sesuvům sněhu a ledu ze střechy, resp. proti jejich možným důsledkům, když sníh a led ze střechy ručně odstraňoval a zajišťoval tzv. zahrazení chodníku vedoucího před domem zapáskováním.

11. Stěžovatel na tuto argumentaci obecných soudů v ústavní stížnosti fakticky nereaguje. Jestliže tvrdí, že obecné soudy nevysvětlily, jak mohl mít jako jednotlivec kontrolu nad trvale se opakujícím rizikem pádu sněhu a ledu a zda měl reálnou možnost učinit s tím související potřebná opatření (tj. zapáskování chodníku a odstranění sněhu a ledu ze střechy), zcela přehlíží zmiňovanou skutečnost, že před spácháním skutku údržbu domu fakticky vykonával, a to včetně činění opatření souvisejících s rizikem pádu sněhu a ledu. Tato skutečnost sama o sobě uvedené námitky vyvrací. Zdůrazňuje-li stěžovatel, že jednočlenný výbor nemohl činit písemná právní jednání, Ústavní soud podotýká, že tato okolnost se míjí s argumentací, která je shrnuta v předchozím bodu. Stejně tak námitka potřeby postupu podle § 65 občanského zákoníku.

12. Krajský soud dále v bodě 20 napadeného rozsudku uvedl, že obžalovaný věděl o riziku pádu sněhu a ledu ze střechy v zimním období. Jelikož zároveň zůstal jediným členem výboru SVJ, a vyplývaly mu z tohoto postavení povinnosti spojené s údržbou domu, jak již bylo uvedeno, krajský soud dovodil na jeho straně existenci vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a to s odkazem na porušení zakročovací povinnosti podle § 2901 občanského zákoníku. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit stěžovatelově námitce, že obecné soudy nevysvětlily, proč neprovedení výše uvedených opatření naplňuje spáchání trestného činu z nedbalosti.

13. Ústavní soud tak uzavírá, že právní konstrukci, na jejímž základě obecné soudy dovodily nedbalostní zavinění stěžovatele a odpovědnost za neučinění potřebných opatření, v jejímž důsledku došlo ke smrti poškozené, netrpí ústavněprávním deficitem. Obecné soudy své skutkové i právní závěry náležitě odůvodnily a ani v dalších ohledech se nezpronevěřily principům spravedlivého procesu.

14. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. prosince 2025

Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu