III.ÚS 1470/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Radolfem, advokátem, sídlem U Sv. Rocha 57/3, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2025, č. j. 5 Tdo 1068/2024-1409, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. května 2024, č. j. 8 To 51/2024-1329, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 22. listopadu 2023, č. j. 8 T 94/2021-1260, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Tachově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného provozování hazardní hry podle § 252 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že spolu s druhým obžalovaným provozovali v kasinu výherní hrací přístroje, aniž by u nich byl zajištěn dálkový přenos dat se systémem ministerstva financí. Stěžovatel tato zařízení obstaral a umístil v dané provozovně tak, aby nebyly propojeny s uvedeným systémem. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, k peněžitému trestu ve výši 3 000 000 Kč a k trestu propadnutí věci (herních zařízení a zajištěné hotovosti). V dané věci šlo již o druhý rozsudek, neboť první odsuzující rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s příkazem doplnit skutková zjištění. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě hodnocení zajištěné elektronické komunikace mezi obžalovanými a dalšími osobami. Podle soudu tyto důkazy jednoznačně potvrzují, že stěžovatel sice účelově převedl kasino na tzv. bílého koně, avšak nadále šéfoval jeho provozu (kamery z provozovny měly výstup v jeho bydlišti, sám platil účty za provoz a spoluobžalovaný mu nosil zisk z automatů). S uvedeným bílým koněm naopak stěžovatel téměř nekomunikoval. Z fotografií bylo prokázáno, že stěžovatel zařizoval přestěhování herních zařízení a následně se specificky o jejich provoz zajímal (obžalovaní zvlášť vedli údaje o těchto zařízeních). Z toho je zřejmé, že stěžovatel jednal v přímém úmyslu porušovat předpisy upravující regulaci hazardu.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu a sám nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu neoprávněného provozování hazardní hry podle § 252 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku. Částečně přitom pozměnil popis tzv. skutkové věty. Za jeho jednání stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, k peněžitému trestu ve výši 3 000 000 Kč a k trestu propadnutí věci (hotovosti ve výši 70 240 Kč). Dále soud rozhodl o zabrání herních zařízení podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Důvodem zrušení rozsudku okresního soudu bylo nesplnění některých pokynů předchozího kasačního rozhodnutí krajského soudu, procesní nedostatky a dílčí nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu. Krajský soud proto částečně doplnil dokazování a v dílčích částech upravil popis skutku. O podstatě jednání stěžovatele však rozhodl okresní soud správně a krajský soud na jeho závěry odkázal. Skutečnost, že okresní soud nesplnil některé pokyny z předchozího kasačního usnesení, nemohla být podle krajského soudu s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti důvodem k dalšímu vrácení věci. Z předchozího usnesení krajského soudu nikterak nevyplývalo, že by stěžovatel nemohl být uznán vinným ze spáchání žalovaného jednání.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Stěžovatelovy dovolací námitky představovaly podle Nejvyššího soudu pokračující polemiku se závěry soudů nižších stupňů. Mezi jejich závěry a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Soudy se rovněž řádně zabývaly stěžovatelovou obhajobou a popsaly, z čeho dovodily naplnění subjektivní stránky daného trestného činu. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel o herních zařízeních věděl.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že napadená odsuzující rozhodnutí trpí vadami překvapivosti a nepředvídatelnosti. Prvnímu stěžovatelovu odvolání krajský soud vyhověl s tím, že se nepodařilo zjistit skutkový stav a vyvrátit stěžovatelovu obhajobu. Ačkoliv nedošlo ke změně důkazní situace, rozhodl o druhém podaném odvolání krajský soud přesně opačně. Takový postup považuje stěžovatel za libovůli a výsledné rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Soudy v napadených rozhodnutích nijak nepředstavily důkazní strukturu, na jejímž základě byl stěžovatel odsouzen, a nevypořádaly se s alternativními možnostmi hodnocení důkazů. Stěžovatel trvá na tom, že se popsaného jednání ani nemohl dopustit. Ostatně prokázáno nebylo ani spáchání trestného činu kýmkoliv jiným. Za absurdní považuje stěžovatel skutečnost, že naplnění subjektivní stránky daného trestného činu soudy dovodily z faktu, že dění v kasinu sledoval na kamerách. Podezřelost celého provozu neodhalily ani opakované kontroly orgánů finanční správy, těžko již tak mohl rozpoznat stěžovatel. Stěžovatelovu nevědomost o rozdílnosti tržeb (a tedy absenci úmyslného jednání) se nepodařilo důkazně vyloučit. Hovoří-li soudy o jednom ze svědků, jako o tzv. bílém koni, není zřejmé, z jakých důkazů tuto skutečnost dovodily. Tato osoba byla navíc za podobnou trestnou činnost v minulosti odsouzena. Stěžovatel má tak za to, že soudy v jeho věci nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].

7. Stěžovatel sice výslovně nenapadá v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že na ně poukazuje a počítá od něho i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08, nebo usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1683/16), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti téměř bezezbytku opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by však reflektoval skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jeho argumenty obsáhle a přesvědčivě vypořádaly a obhajobu jako celek vyvrátily. Stěžovatel se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině stěžovatele. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno.

11. Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné kvalifikované vady ústavněprávního rozměru neshledal. U všech dílčích námitek lze proto odkázat na podrobné a ústavně konformní odůvodnění napadených rozhodnutí. To platí o námitkách ohledně překvapivé a svévolné změny právního názoru (viz zejména body 35 a 36 rozsudku krajského soudu), absence podrobné důkazní "struktury" vedoucí k závěru o stěžovatelově vině (viz zejména body 36 a 40 rozsudku okresního soudu), absence prokázaní úmyslného zavinění (viz bod 40 rozsudku okresního soudu, bod 12 rozsudku krajského soudu a bod 35 usnesení Nejvyššího soudu), jakož i o roli osoby v postavení tzv. bílého koně (body 37 a 40 rozsudku okresního soudu, body 8 a 33 rozsudku krajského soudu a bod 35 usnesení Nejvyššího soudu). Uvedeným závěrům nemůže Ústavní soud nic vytknout. V napadených rozhodnutích jsou řádně popsány důkazy, na jejichž základě soudy dospěly k závěru o stěžovatelově vině. Nelze přitom hovořit o porušení pravidla in dubio pro reo, neboť soudy žádné pochybnosti o skutkovém stavu (relevantních mezerách ve skutkových zjištěních) neměly. Skutečnosti, že stěžovatel považuje (při přehlížení podstatných důkazů) jiné skutkové verze za rovnocenné a prokázání viny na základě rozsáhlého souboru nepřímých důkazů naopak nepovažuje za dostatečné, jsou z hlediska ústavní konformity napadených rozhodnutí nerozhodné.

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozsudku okresního soudu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh, o kterém není příslušný rozhodnout [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 16. října 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu