III.ÚS 2601/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené Mgr. Milanem Peroutkou, advokátem, sídlem Čsl. armády 2113/58, Most, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. dubna 2025 č. j. 7 To 301/2024-398, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") z důvodu namítaného rozporu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu spisu a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka byla obžalovaná z trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Na počátku předmětných událostí měla stát hádka stěžovatelky se svým partnerem, která u stěžovatelky vyvolala afektivní reakci, jakož i verbální a fyzický konflikt s dalšími obyvateli bytového domu (včetně poškozené) a přivolanými příslušníky městské policie. V rámci této vyhrocené situace měla stěžovatelka podle obžaloby vulgárně slovně napadnout poškozenou (rok nar. 1949) a následně, když se poškozená snažila před stěžovatelkou schovat ve svém bytě, prudce strčit do bytových dveří, v důsledku čehož poškozená upadla a utrpěla zlomeninu zápěstí a podvrtnutí kotníku s několikatýdenní dobou léčení.

3. Trestní soudy o obžalobě rozhodovaly celkem v pěti kolech řízení. Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") stěžovatelku pokaždé zprostil obžaloby. Krajský soud pokaždé rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž posledním usnesením věc přikázal k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu podle § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Právě proti tomuto poslednímu usnesení krajského soudu směřuje ústavní stížnost.

4. Konkrétněji, okresní soud ve svém prvním rozsudku dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byla stěžovatelka stíhána. Vzal za prokázané, že poškozená utrpěla zlomeninu zápěstí a podvrtnutí kotníku v důsledku pádu. Uvedl však, že nelze určit, zda k pádu poškozené došlo v důsledku jednání stěžovatelky (tj. kvůli tomu, že do bytových dveří prudce strčila) nebo samotné poškozené (tj. kvůli tomu, že ztratila rovnováhu bez cizího přičinění), pročež je namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněné). Krajský soud konstatoval, že pro aplikaci zásady in dubio pro reo nebyly dány podmínky, protože okresní soud neprovedl všechny relevantní důkazy (např. neprovedl rekonstrukci) a nepokusil se odstranit rozpory v klíčových výpovědích stěžovatelky a poškozené. Okresní soud v druhém rozsudku setrval na svých předchozích závěrech. Odmítl provést rekonstrukci činu, avšak provedl šetření na místě. Znovu pak dospěl k závěru, že nelze s dostatečnou jistotou určit, co vedlo k pádu poškozené. Krajský soud následně okresnímu soudu vytknul, že důkazy nehodnotí logicky a ve vzájemné souvislosti, a rozvedl, v čem toto vadné hodnocení důkazů spočívá. Okresní soud ve svém třetím rozsudku setrval na svých názorech a hodnocení důkazů s tím, že nelze určit prvotní příčinu špatného došlapu a následného pádu poškozené. Krajský soud nařídil veřejné zasedání, na němž sám provedl část důkazů, zejm. stěžejní výpověď stěžovatelky a poškozené. Tyto důkazy následně sám posoudil. Dospěl k závěru, že s ohledem na všechny okolnosti věci se výpověď poškozené jeví jako konzistentní, logická a věrohodná; naopak výpověď stěžovatelky působí nevěrohodně, když před odvolacím soudem začala uvádět zcela nové detaily a okolnosti věci. Krajský soud proto zavázal okresní soud právním názorem, jak má tyto klíčové výpovědi hodnotit. Okresní soud ve čtvrtém rozsudku opět setrval na svých předchozích názorech a závěrech stran nemožnosti určit prvotní příčinu pádu poškozené. Krajský soud jeho rozsudek opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Upozornil okresní soud na to, že je vázán hodnocením důkazů provedených před krajským soudem ve třetím kole řízení, jakož i na to, že pokud znovu nebude respektovat jeho závazný právní názor, bude věc odňata původnímu senátu a přikázána senátu v jiném složení. Okresní soud v pátém rozsudku znovu provedl některé - v minulosti již provedené - důkazy. Na základě toho pak dospěl k závěru, že hodnocení výpovědí stěžovatelky a poškozené ze strany krajského soudu ve světle těchto nově provedených důkazů neobstojí. Znovu uvedl, že nelze určit prvotní příčinu pádu poškozené, pročež musí být aplikována zásada in dubio pro reo. Stěžovatelku proto i popáté zprostil.

5. Krajský soud pátým, ústavní stížností napadeným usnesením tento rozsudek zrušil, věc vrátil okresnímu soudu a nařídil, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu podle § 262 trestního řádu. Okresnímu soudu vytknul, že znovu provedl již jednou provedené důkazy, aby mohl argumentovat, že není vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, protože rozhodoval na základě odlišných důkazů a skutkového stavu. Takový postup ovšem akceptovat nelze. Jelikož okresní soud opakovaně a bez řádných důvodů odmítl respektovat závazný právní názor odvolacího soudu, je namístě přikázat věc k projednání a rozhodnutí senátu v jiném složení.

II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka namítá, že posledně uvedeným rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce podle § 38 odst. 1 Listiny a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Má za to, že postup okresního soudu byl korektní a zcela v souladu s pokyny krajského soudu. Nebyl proto dán důvod k obavám, že okresní soud nebude s to ve věci řádně a v přiměřené době rozhodnout, a potažmo ani k odnětí věci původnímu senátu a jejímu přikázání senátu v jiném složení podle § 262 trestního řádu. Byl to naopak krajský soud, kdo nepřípustným způsobem prosazoval své vlastní hodnocení důkazů.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Podstatou práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny je vyloučení svévolné manipulace při přidělování věcí soudům a soudcům. Toto ustanovení dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost a představuje pro každého účastníka řízení cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem stanovených procesních pravidel [nález ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833), bod 31]. Právo na zákonného soudce však není absolutní a neplyne z něj požadavek na naprostou neměnnost obsazení senátu (resp. jiného soudního tělesa) rozhodujícího ve věci, nýbrž pouze požadavek, aby k jeho změnám docházelo ústavně konformním způsobem (ibid., bod 34).

9. Jednou z výjimek připuštěných právním řádem je přikázání věci k projednání a rozhodnutí senátu prvostupňového soudu v jiném složení. Konkrétně, pokud odvolací soud rozsudek prvostupňového soudu zruší (§ 258 trestního řádu) a věc mu vrátí k novému projednání a rozhodnutí (§ 259 odst. 1 trestního řádu), může současně nařídit, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu nebo jiným samosoudcem, event. jiným soudem (§ 262 trestního řádu). Obecné soudy při aplikaci § 262 trestního řádu musejí pamatovat na to, že jde o postup zcela výjimečný, jenž musí být podepřen závažnými důvody (např. tím, že u dosavadního senátu nelze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení podle § 2 trestního řádu) a řádně odůvodněn [nález ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)].

10. S ohledem na zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11, 12 trestního řádu) přitom platí, že odvolací soud nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede, a takové hodnocení důkazů vnucovat prvostupňovému soudu ve formě závazného právního názoru [nález ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 761/24, bod 17; nález ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 1365/21 (N 24/110 SbNU 239), bod 70; nález sp. zn. I. ÚS 794/16, bod 56]. Od toho je však nutno striktně odlišovat situaci, kdy odvolací soud provede vlastní dokazování, provedené důkazy posoudí a se závazným právním názorem věc vrátí soudu nižšího stupně. Dokazování a vyvozování skutkových zjištění totiž není svěřeno pouze soudům prvního stupně. Odvolacímu soudu proto z ústavněprávního hlediska nic nebrání v tom, aby ve veřejném zasedání zopakoval důkazy provedené před prvostupňovým soudem nebo provedl důkazy další, a tím změnil i skutkové závěry. Pokud odvolací soud nemůže o otázce viny obžalovaného rozhodnout sám (zejm. z důvodu § 295 odst. 5 trestního řádu, podle něhož odvolací soud nemůže uznat jednotlivce vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn), ústavní pořádek nebrání tomu, aby věc vrátil prvostupňovému soudu se závazným právním názorem, jak má být rozhodnuto o vině obžalovaného. Prvostupňový soud je v takovém případě zásadně povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl ustálen odvolacím soudem (nález ze dne 5. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 1368/23, bod 41). Opakované nerespektování tímto způsobem dosaženého závazného právního názoru odvolacího soudu může založit důvody pro přikázání věci k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu podle § 262 trestního řádu.

11. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že krajský soud přistoupil ke zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci celkem pětkrát. Pro posouzení opodstatněnosti stěžovatelčiny ústavní stížnosti je přitom zásadní obsah třetího až pátého zrušujícího usnesení krajského soudu. Ve třetím kole řízení krajský soud nařídil veřejné zasedání, na němž zopakoval výslech stěžovatelky (obžalované) a poškozené; okresní i krajský soud se přitom shodly, že tyto výpovědi byly zcela klíčové pro posouzení viny stěžovatelky, jelikož s ohledem na důkazní situaci šlo o "tvrzení proti tvrzení". Na základě toho pak krajský soud dospěl k závěru, že jako věrohodnější a logičtější se jeví výpověď poškozené, zatímco výpověď stěžovatelky nebyla zcela konzistentní a nebyla podpořena ani dalšími důkazy. Krajský soud proto ve svém třetím zrušujícím usnesení zavázal okresní soud k tomu, aby tyto stěžejní důkazy hodnotil shora naznačeným způsobem. Ve čtvrtém kole řízení pak krajský soud znovu upozornil okresní soud na nutnost respektovat shora uvedený závazný právní názor i na možnost postupu podle § 262 trestního řádu, pokud tak neučiní. K odnětí věci původnímu senátu a jejímu přikázání senátu v jiném složení krajský soud přistoupil až v pátém kole řízení, a to poté, co okresní soud přinejmenším dvakrát zcela otevřeně odmítl respektovat závazný právní názor odvolacího soudu, resp. se účelově snažil vyhnout povinnosti respektovat jej prováděním již jednou provedených nepřímých důkazů.

12. Ústavní soud neshledal postup krajského soudu podle § 262 trestního řádu rozporným s právem stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Jak totiž bylo podrobně vyloženo, toto právo negarantuje absolutní neměnnost složení senátu rozhodujícího ve věci. Naopak, právní řád počítá s tím, že v zájmu dodržení principů spravedlivého procesu a event. základních práv poškozených může nastat situace, kdy je nutno věc odejmou původnímu senátu a přikázat ji k projednání a rozhodnutí senátu v jiném složení. Krajský soud se přitom ve svých rozhodnutích nijak neodchýlil od judikatury Ústavního soudu, dle níž může odvolací soud změnit hodnocení důkazů provedených prvostupňovým soudem pouze tehdy, provede-li je sám a/nebo doplní-li je o důkazy nové. K provedení stěžejních důkazů přistoupil ve třetím kole řízení, přičemž ve čtvrtém a pátém kole řízení v podstatě pouze připomínal okresnímu soudu, že je vázán jeho právním názorem.

13. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 16. října 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu