IV.ÚS 2705/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele MgA. Bc. Radka Stehlíka, zastoupeného JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2025 č. j. 26 Cdo 895/2025-530, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 56 Co 168/2024-451 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. května 2024 č. j. 14 C 215/2023-359, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Správy přírodních léčivých zdrojů a kolonád, příspěvkové organizace, sídlem Lázeňská 18/2, Karlovy Vary, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel petitem ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud rozhodl, že "současně se zrušením rozsudků se obnovuje platnost obou předběžných opatření vydaných soudem prvního stupně, do nového rozhodnutí ve věci samé".

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal určení, že je neoprávněná výpověď z nájmu jím specifikovaného nebytového prostoru (dále jen "nebytový prostor") a specifikované haly jako dalšího nebytového prostoru (dále jen "příčná hala"). Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu nebytového prostoru i příčné haly zamítl (výroky I a II) a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele o údajné neurčitosti výpovědi. Vyšel z toho, že nájemní vztahy mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byly založeny smlouvou o nájmu nebytových prostor z roku 2004, ve znění dodatku č. 1 z roku 2007, a Dohodou související se smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 1. 2004 uzavřené v březnu 2008 (dále jen "Dohoda"), která se týkala příčné haly. O existenci dvou samostatných titulů k nájmu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí svědčila podle okresního soudu řada v rozhodnutí popsaných důkazů. Dohodu okresní soud posoudil s odkazem na § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb.") jako absolutně neplatnou, neboť v ní nebyl vymezen předmět nájmu, předmět podnikání a nebyly v ní stanoveny ani úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním prostoru či způsob jejich určení. Stěžovatel proto ve vztahu k tomuto prostoru není nájemcem a není aktivně legitimován k podání žaloby. Dále uzavřel, že vedlejší účastnice všechny náležitosti výpovědi dodržela a nepochybila ani tím, že výpověď stěžovateli doručila do datové schránky.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Krajský soud konstatoval, že okresní soud k posouzení oprávněnosti výpovědi provedl dostatečné dokazování a správně zjistil skutkový stav. Ztotožnil se i s právními závěry okresního soudu a rovněž vypořádání stěžovatelovy námitky podjatosti vůči soudkyni okresního soudu rozhodující v dané věci považoval za správné. K absenci poučení a překvapivosti posouzení (ne)platnosti Dohody krajský soud upozornil, že neplatnost Dohody namítala vedlejší účastnice ještě před jednáním okresního soudu. Okresní soud správně uzavřel, že mezi účastníky vznikly dva nájemní smluvní vztahy, přičemž Dohodu shledal absolutně neplatnou. Rovněž správně posoudil výpověď z nájmu tak, že směřovala vůči všem právním jednáním, na jejichž základě stěžovatel užíval nebytové prostory vedlejší účastnice. Krajský soud upozornil, že ve vztahu k Dohodě jde o absolutní neplatnost, nemůže tedy obstát námitka stěžovatele, že se jí nemůže dovolávat vedlejší účastnice, která měla neplatnost způsobit; k absolutní neplatnosti totiž soud podle zákona č. 40/1964 Sb. přihlíží z úřední povinnosti.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel ve svém dovolání nespecifikoval žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. Zákon nestanoví pro výpověď z nájmu sjednaného na dobu neurčitou, kterou lze dát bez uvedení důvodu, žádné zvláštní náležitosti. Ze zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že výpověď vedlejší účastnice se týkala všech předmětů nájemního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí; jedna listina může současně obsahovat více písemných výpovědí. Krajský soud nepochybil, pokud vyšel z toho, že rozpor Dohody se zákonem způsobuje její absolutní neplatnost. Soudy nižších stupňů správně stěžovatele nevyzývaly k navržení důkazů k tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena ještě další nájemní smlouva. K tomu Nejvyšší soud poznamenal, že tato námitka stěžovatele se ve skutečnosti vztahuje k jiné vadě řízení, kterou se Nejvyšší soud samostatně nemůže zabývat, pokud neshledal dovolání stěžovatele přípustným. Rovněž stěžovatele upozornil, že soudy nižších stupňů nepostavily své závěry na neprokázání existence stěžovatelem tvrzené další dohody, ale k zamítnutí stěžovatelovy žaloby dospěly na základě jimi zjištěného skutkového stavu. Mezi důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů přitom neexistuje extrémní rozpor, a proto ani tato námitka stěžovatele nemohla založit přípustnost dovolání. Dovolání proti rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud posoudil jako ze zákona nepřípustné. V závěru svého usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, proč samostatně nerozhodoval rovněž o návrhu stěžovatele na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí krajského soudu.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel upozorňuje na to, že sama vedlejší účastnice po dobu trvání nájemního vztahu uznávala, že mezi účastníky jsou uzavřeny fakticky dvě nájemní smlouvy. Proto je výpověď daná stěžovateli neurčitá. Navíc podle stěžovatele neměly obecné soudy posuzovat platnost a neplatnost smluv podle zákona č. 40/1964 Sb., ale podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť otázka platnosti či neplatnosti vznikla až v roce 2023. V souladu s novým občanským zákoníkem a relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou stěžovatel blanketně odkazuje, soudy měly dát přednost výkladu, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné. Neplatnosti se nemůže dovolávat vedlejší účastnice, neboť to byla ona, kdo obě smlouvy připravoval. Nejvyšší soud se námitkou, že mezi účastníky byla uzavřena nová smlouva, nevypořádal jen proto, že podle jeho posouzení mělo jít pouze o jinou vadu řízení, která nemohla založit přípustnost dovolání. Okresnímu soudu stěžovatel vytýká, že nevzal v potaz nově konkludentně mezi účastníky uzavřenou smlouvou, která nájemní vztah zakládala. Ani krajský soud se touto námitkou nezabýval, neboť nesprávně vyšel z toho, že tuto námitku stěžovatel uplatnil až v odvolacím řízení jako nepřípustnou novotu. Jednání vedlejší účastnice stěžovatel považuje za snahu jej diskriminovat za jeho politickou angažovanost, což je v rozporu s čl. 3 odst. 3 Listiny. Výpověď vedlejší účastnice nemůže mít právní účinky už proto, že ředitel vedlejší účastnice byl do své funkce dosazen v rozporu s právními předpisy. Okresní soud posuzující jeho věc v prvním stupni je systémově podjatý a soudy se nedostatečně s jeho námitkou podjatosti vypořádaly.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

7. Žádá-li stěžovatel, aby Ústavní soud rozhodl, že "současně se zrušením rozsudků se obnovuje platnost obou předběžných opatření vydaných soudem prvního stupně, do nového rozhodnutí ve věci samé", není k rozhodnutí o takovém návrhu Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje § 82 zákona o Ústavním soudu [srov. k tomu přiměřeně usnesení ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 2394/12].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci nedošlo.

9. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, které již uplatnil před obecnými soudy, a s nimiž se tyto náležitě vypořádaly. Proto Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí pro stručnost odkazuje.

10. V řízení před obecnými soudy nebylo sporu o tom, že i vedlejší účastnice vycházela z toho, že se stěžovatelem uzavřeli postupně dvě nájemní smlouvy. Dohoda, na základě níž stěžovatel využíval prostor příčné haly, vykazovala takové vady, že okresní soud ji posoudil jako absolutně neplatnou podle zákona č. 40/1964 Sb. Takový postup odpovídá přechodnému ustanovení zakotvenému v § 3074 odst. 1 věta první, část za středníkem občanského zákoníku. Za dané situace proto nemůže obstát poněkud lapidární odkaz stěžovatele na výkladové pravidlo upřednostňující zachování platnosti právního jednání před jeho neplatností. Neobstojí námitka stěžovatele, že není spravedlivé, pokud se neplatnosti Dohody dovolává vedlejší účastnice, absolutní neplatnost právního jednání musí soud posuzovat z úřední povinnosti.

11. Stěžovatel neplatil za užívání prostor, porušoval svoje povinnosti a vedlejší účastnici svědčilo právo nájemní vztah (či jen prosté užívání prostor) ukončit. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel před obecnými soudy namítal, že ředitel vedlejší účastnice nebyl oprávněn za vedlejší účastnici jednat, což mělo mít vliv na účinky výpovědi dané stěžovateli. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by tuto argumentaci v řízení před obecnými soudy uplatňoval. S ohledem na princip subsidiarity řízení o ústavní stížnosti nedává smysl, aby se Ústavní soud zabýval některými námitkami stěžovatelů jako první, pokud bylo možné, aby je posoudily obecné soudy.

12. Ke zrušení napadených rozhodnutí nemůže přispět ani stěžovatelovo tvrzení, že mezi ním a vedlejší účastnicí měla být uzavřena nějaká další smlouva, vůči níž je třeba posoudit výpověď jako neurčitou. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje například na odst. 38 odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, v němž dostatečně a s poukazem na dokazováním zjištěný skutkový stav vysvětluje, že vedlejší účastnice výpovědí jasně a určitě dala najevo, že ukončuje užívání všech prostor stěžovatelem a směřuje k ukončení všech závazkových vztahů, které mohly stěžovateli založit právo k jejich užívání.

13. Stěžovatelova obecně formulovaná námitka funkční podjatosti okresního soudu nemůže vést ke zrušení napadených rozhodnutí. V souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu musí být námitky stěžovatele o podjatosti soudce nebo soudkyně dostatečně konkrétní a musí prokazovat vztah soudce nebo soudkyně k věci samé, k účastníkům nebo k jejich právním zástupcům. Nepostačí tvrzení, že Karlovy Vary jsou malé město a zdejší okresní soud je ovlivněn vedoucími představiteli léčebných zařízení nebo obecními politiky.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož rozhodnutí není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatele zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu