II.ÚS 2396/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Veroniky Křesťanové a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Matuly, zastoupeného Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem, sídlem Zámecké náměstí 24, Frýdek-Místek, proti unesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 30 Cdo 850/2025-185 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2024 č. j. 13 Co 322/2022-159, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se podanou žalobou domáhal po vedlejší účastnici jako žalované náhrady škody ve výši 1 966 667 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonné exekuce, nařízené vůči němu jako povinnému usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 8. 2012 č. j. 28 EXE 4884/2012-9. Exekučním prodejem nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele byla vymožena právě žalovaná částka, k jejímuž vrácení stěžovateli po zastavení nepřípustně vedené exekuce nedošlo.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 6. 2022 č. j. 14 C 47/2022-42 žalobu s návrhem, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost uhradit stěžovateli částku ve výši 1 966 667 Kč, zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II.).

4. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným, v pořadí druhým rozsudkem (po zrušení svého předchozího rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024 č. j. 30 Cdo 2552/2023-123) uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.), a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 1 200 Kč (výrok III.).

5. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).


II.
Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s argumentací městského soudu, že podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění od 1. 1. 2013, stěžovatel neuplatnil návrh na zastavení exekuce, a tím nevyčerpal všechny opravné prostředky, které měl k dispozici k ochraně svého práva.

7. Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 11. 2024 sp. zn. II. ÚS 3014/24 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) zdůraznil, že zákonná úprava podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., vyčerpání prostředků nápravy nezakotvuje bezvýhradně; jsou-li dány okolnosti zvláštního zřetele hodné, je možné od uvedeného požadavku upustit.

8. Stěžovatel namítá, že městský soud neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, ačkoliv je stěžovatel v řízení tvrdil. Stěžovatel poukazuje na to, že v dovolání vymezil následující důvody zvláštního zřetele hodné: 1) jediným řádným prostředkem proti nezákonnému rozhodnutí v podobě usnesení o nařízení exekuce bylo odvolání, které by však s ohledem na tehdejší závěry judikatury nemělo účinek; 2) explicitní požadavek na podání návrhu na zastavení exekuce nebylo možné vůči stěžovateli pro zákaz retroaktivity uplatňovat; 3) návrh na zastavení exekuce byl v konečném důsledku v průběhu exekuce podán, byť ze strany jiného účastníka řízení; 4) s ohledem na živý vývoj judikatury a složitost právní problematiky neměl stěžovatel jako právní laik reálně možnost v krátkém časovém úseku od ustálení judikatury (z dnešního pohledu věci) do uskutečnění dražby jeho nemovitých věcí podat požadované opravné prostředky; 5) prokazatelně tíživá finanční situace stěžovateli neumožnila vyhledat adekvátní právní pomoc. Stěžovatel namítá, že městský soud se při posouzení existence důvodů zvláštního zřetele hodných omezil toliko na jeho tíživou finanční situaci a laicismus. Dovozuje, že i kdyby takto definované důvody jednotlivě nedosahovaly úrovně, kdy by mohly být označeny za důvody zvláštního zřetele hodné, je přesvědčen o tom, že kumulativně za současného působení všech uvedených faktorů dosahují takové intenzity, že by mohly být za důvod zvláštního zřetele považovány.

9. Stěžovatel dále poukazuje na to, že uplatnění § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013, v jeho věci znamená nepřípustné retroaktivní působení [srov. nález ze dne 5. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 314/ 09 (N 110/53 SbNU 375)]. Nezákonným rozhodnutím je usnesení o nařízení exekuce ze dne 15. 8. 2012, tedy před účinností novely provedené zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, kterou byla povinnost podání návrhu na zastavení exekuce do předmětného zákonného ustanovení implementována. Období pro účinné podání návrhu na zastavení exekuce nelze posuzovat dnešním pohledem, kdy je již postaveno najisto, k jakým změnám a s jakými důsledky v relevantních otázkách spojenými s rozhodčími nálezy došlo, ale z hlediska tehdejší doby, kdy se v dotčené problematice neorientovalo ani značné množství právních profesionálů, včetně jednotlivých soudů.

10. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, vnitřně rozporné, formalistické a není řádně odůvodněné. Argumentace a závěry Nejvyššího soudu jsou ve většině případů nepřesné či rozporné. Nejvyšší soud pro rozhodnou dobu pro účinné uplatnění opravného prostředku v různých otázkách používá různá období. Nejvyšší soud nevypořádal všechny dílčí otázky, přičemž hlavní otázkou se nezabýval vůbec. Nemůže být splněna nepřípustnost otázky založené na kumulativnosti ostatních.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že chtěl-li stěžovatel odvrátit exekuční prodej svých nemovitostí, v jejichž prodeji spatřuje škodu, měl podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013, k dispozici návrh na zastavení exekuce jako dostupný a efektivní prostředek ochrany, jehož využití je zásadně podmínkou přiznání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.

14. Městský soud v napadeném rozhodnutí současně dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč stěžovatelem vylíčené okolnosti není možné kvalifikovat jako důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel od počátku věděl jak o vedení rozhodčího, tak i exekučního řízení. Přesto byl v obou řízeních pasivní, neučinil žádná podání (ani ve vztahu k rozhodci, soudnímu exekutorovi či exekučnímu soudu), kterými by vyjádřil svoji údajnou právní bezbrannost, a nepožádal ani o ustanovení zástupce. Posouzení případu jako zvláštního zřetele hodného podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve kterém by soud mohl upustit od podmínky vyčerpání opravných prostředků, ponechává zákon na úvaze tohoto soudu. Do této úvahy obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neshledá-li v posouzení provedeném obecným soudem nedostatky ústavněprávního charakteru. V nyní posuzované věci takové nedostatky Ústavní soud nezjistil.

15. V této souvislosti Ústavní soud považuje za přiléhavý závěr městského soudu, že akceptováním postoje, že po stěžovateli nebylo možné žádat podání návrhu na zastavení exekuce, neboť nevěděl, že a z jakých důvodů by jej mohl podat, by ve svém důsledku vedlo k popření tradiční zásady "neznalost zákona neomlouvá" ("ignorantia legis non excusat"). Bylo tedy na stěžovateli, aby se pomocí instrumentů určených k tomu právním řádem pokusil odvrátit exekuční prodej své nemovitosti, spatřoval-li v jejím prodeji škodu.

16. Ústavní soud v této souvislosti připomíná mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. V řízení před obecnými soudy obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (tato zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici). Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, nedomáhal-li se účinnými nástroji včas jejich ochrany v rozhodčím ale především v exekučním řízení, případně v řízení před obecnými soudy.

17. Ústavní soud dále konstatuje, že Nejvyšší soud řádně posoudil dovolání stěžovatele, v napadeném usnesení se podrobně zabýval stěžovatelem formulovanými otázkami a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč stěžovatelem položené otázky nemohou přípustnost jeho dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku městského soudu není ze zákona přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

18. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu