I.ÚS 3389/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. D., právně zastoupeného JUDr. Ing. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem, sídlem Nad Šárkou 766/58, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2025 č. j. 3 Tdo 645/2025-417, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2025 č. j. 67 To 39/2025-377 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. prosince 2024 č. j. 46 T 54/2024-334, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 12. 2024 č. j. 46 T 54/20024-334, uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného uložení povinnosti zaplatit způsobenou škodu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2025 č. j. 67 To 39/2025-377, byla zamítnuta odvolání stěžovatele a státního zástupce. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025 č. j. 3 Tdo 645/20025-417, pak bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto dovolání stěžovatele.

3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy svým přístupem porušily princip presumpce neviny, neboť jejich závěry jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Dále měly procesně pochybit v tom, že se nevypořádaly s důkazními návrhy a tvrzeními stěžovatele. Kromě toho svévolným a nepřezkoumatelným způsobem určily výši způsobené škody. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že odmítnutím jeho dovolání došlo k odepření přístupu k soudu.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti vznáší stěžovatel obdobné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení (stěžovatel velmi podobně argumentoval jak v odvolacím, tak v dovolacím řízení). Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2054/24), takový exces ovšem Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů, jak vyplývá ze všech napadených rozhodnutí. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že z provedených důkazů byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Stěžovatel v trestním řízení nepřednesl žádný kvalifikovaný argument, kterým by podpořil tvrzení o své nevině, ani konkrétní příklad, kdy byl některý z důkazů hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti jeho skutečnému vyznění, jak vysvětlil v napadeném usnesení Nejvyšší soud.

6. Vzhledem k tomu, že námitkami uvedenými ve stížnosti se již zabýval jak odvolací, tak dovolací soud, a nutno říci, že vcelku obsáhle (především Nejvyšší soud znovu stěžovateli vysvětlil, proč jeho tvrzením soudy neuvěřily, resp. proč je nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody), nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že obecné soudy v posuzované věci respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem, jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná a nenesou znaky svévole. Obecné soudy uvedly, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, neboť řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu