II.ÚS 2327/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jakuba Hrubého, bytem Zeleného 791/22, Brno, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, sídlem Skalky 2918/28, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2025, č. j. 22 Cdo 679/2025-172, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2024, č. j. 21 Co 189/2024-152, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 27. 5. 2024, č. j. 3 C 240/2023-111, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 6. 2024, č. j. 3 C 240/2023-119, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení a 1) Karla Mokrého a 2) Martiny Hrnčířové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. Ve věci jde o určení (spolu)vlastnického práva k pozemku parc. č. 299/7 v k. ú. Bedřichov ("sporný pozemek"), který měli vedlejší účastníci nabýt z titulu vydržení. Později však původní vlastník, stále tak evidovaný v katastru nemovitostí, prodal sporný pozemek otci stěžovatele a ten jej následně stěžovateli daroval. Stěžovatel v řízení tvrdil, že sporný pozemek jeho otec koupil v dobré víře a stal se tak vlastníkem v souladu s § 984 občanského zákoníku.

2. Okresní soud v Blansku ("okresní soud") vedlejším účastníkům vyhověl, když určil, že jsou podílovými spoluvlastníky sporného pozemku, a stejný právní názor zaujal rovněž Krajský soud v Brně ("krajský soud"), který zamítl odvolání stěžovatele.

3. Stěžovatel se tedy rozhodnutí krajského soudu bránil dovoláním, to však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Nejvyšší soud upozornil, že je dovolání na samé hranici projednatelnosti. Stěžovatel totiž sice nastínil právní otázky, na kterých podle jeho názoru rozsudek krajského soudu spočívá a při jejichž řešení se tento soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nicméně žádné rozhodnutí představující ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu neoznačil. V jiném případě pak stěžovatel sice předložil právní otázku, která by měla být posouzena jinak, volá však po jiném posouzení krajským soudem, nikoliv po změně existující judikatury Nejvyššího soudu, což by teprve mohlo založit důvod přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud rovněž připomenul, že o řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se nejedná, vymezil-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují).

II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí krajského i okresního (stejně jako následně soudu dovolacího) spočívají na nesprávném právním posouzení již samotného vydržení pozemku vedlejšími účastníky. Napadá též závěry obecných soudů ohledně jeho právního postavení a jeho práv ke spornému pozemku, který (v dobré víře) nabyl od otce, hodnocení dobré víry otce stěžovatele podle § 984 občanského zákoníku, postup obecných soudů při přenosu důkazního břemene při dokazování absence presumované dobré víry, a taktéž závěry ohledně rozsahu investigativní povinnosti otce stěžovatele.

5. Stěžovatel se vyjadřuje k problematice nabytí věcného práva podle § 984 občanského zákoníku, kdy dobrověrný nabyvatel nabývá věcné právo, jako by bylo ve veřejném seznamu zapsáno správně. V takovém případě skutečná oprávněná osoba (v tomto případě vedlejší účastníci), která však nebyla ve veřejném seznamu zapsána jako nositel příslušného věcného práva, ztrácí svou právní pozici. Jinak řečeno, jestliže si vlastník, který vydržel vlastnické nebo jiné právo k věci, neobstará zapsání svého vydrženého práva do veřejného seznamu a za tohoto stavu tuto věc koupí v dobré víře třetí osoba (zde otec stěžovatele) a své vlastnické právo do veřejného seznamu zapíše, skutečně oprávněné osobě právo zaniká a ustupuje právu dobrověrného nabyvatele. Z uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že údajně vydržené právo vedlejších účastníků, jelikož nebylo dokonce ani po upozornění původních vlastníků zapsáno do veřejného seznamu, zaniklo, neboť ustoupilo nově zapsanému právu otce stěžovatele jako dobrověrného nabyvatele na základě úplatné kupní smlouvy.

6. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud podotýká, že není další přezkumnou instancí, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu ale v posuzované věci nebylo.

9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, což stěžovatel sám v ústavní stížnosti nijak nerozporuje. K tomu je zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Ústavní soud se zabývá pouze tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí.

10. Stěžovatel své námitky směřuje téměř výlučně proti rozhodnutí okresního a krajského soudu, přitom ani nyní neoznačil judikaturu, kterou by svou argumentaci podpořil. Vymezuje se proti zjištěnému skutkovému stavu a zpochybňuje rovněž aplikaci podústavního práva obecnými soudy, ústavněprávní argumentaci však žádnou nepředkládá. Ústavní soud připomíná, že v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu, který v některých případech odmítá dovolání, která vznášejí skutkové otázky, dospělo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 k závěru, že výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V takovém případě Ústavní soud ochranu těmto právům poskytuje. Důvodem pro kasační zásah však není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil, ale jde o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět. Podstatou přezkumu však v takových případech nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 občanského soudního řádu (body 54 a násl. stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V případě popsaných vad tedy Ústavní soud poskytuje ochranu těchto práv, avšak v nyní posuzované věci neshledal vady, které by ho k takovému kasačnímu zásahu opravňovaly.

11. Přestože Nejvyšší soud dovolání shledal na hranici projednatelnosti, podrobně se ve svém rozhodnutí námitkami i předloženými právními otázkami stěžovatele zabýval. Věnoval se detailně zejména otázce dobré víry oprávněného držitele jako podmínky vydržení, a to jak obecně, tak ve vztahu ke konkrétní situaci vedlejších účastníků. Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, že vedlejší účastníci byli minimálně do roku 2011 v dobré víře, že jim pozemek připlocený již od 60. let 20. století patří (bod 21 usnesení). Zpochybňuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti dobrou víru vedlejších účastníků v návaznosti na e-maily o nesouladu mezi nabývacími tituly a faktickým stavem zaslané jim v roce 2011, pak je třeba si uvědomit, že v té době již vedlejší účastníci připlocenou část pozemku vlastnili. K jeho originárnímu nabytí (při splnění ostatních podmínek vydržení) totiž došlo již dříve prostým plynutím času.

12. Jde-li o hodnocení naplnění podmínek § 984 občanského zákoníku, vyšly obecné soudy ze skutkového zjištění, že otec stěžovatele byl v době uzavírání kupní smlouvy dlouholetým vlastníkem sousedního pozemku (přes dvacet let), a byl si tak vědom, že sporný pozemek (ač tehdy ještě neoznačen jako parc. č. 299/7) fakticky užívají vedlejší účastníci jako součást vlastní zahrady. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku okresního soudu, sám otec stěžovatele uvedl, že se rozhodl odkoupit sporný pozemek, který přímo sousedí s jeho pozemkem (parc. č. 299/3). Uvedl, že byl mezi těmito pozemky umístěn plot (sporný pozemek byl tedy připlocený k pozemku vedlejších účastníků) a že sporný pozemek užívala rodina Mokrých k běžné činnosti, měla zde vysázeny keře atd. Mimo jiné i toto vyjádření vedlo okresní soud k závěru, že otec stěžovatele nemohl být v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, že sporný pozemek vlastní prodávající, a nemohl jej proto dobrověrně nabýt. Ve věci pak není rozhodující, zda sám stěžovatel nabyl darem od otce pozemek v dobré víře, neboť § 984 občanského zákoníku dopadá pouze na úplatné právní jednání.

13. Ústavní soud konstatuje, že stejně jako Nejvyšší soud nemá proti právním závěrům nižších obecných soudů výhrad, oproti stěžovateli neshledal při zjišťování skutkového stavu a ani v navazujících právních závěrech žádná pochybení či rozpor. Obecné soudy srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Nelze je ani považovat za výsledek svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem zdejší soud neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelné a nelze je považovat za vybočující či překvapivé.

14. Ústavní soud tedy při rozhodování obecných soudů neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.

15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu