Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2025 č. j. 8 Tdo 407/2025-419, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. ledna 2025 č. j. 6 To 237/2024-369 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. září 2024 č. j. 3 T 21/2024-322, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") odsouzen za spáchání přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle okresního soudu se stěžovatel činu dopustil na své matce (nyní již zesnulé), která kvůli svému dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu byla zcela závislá na jeho pomoci při zvládání základních životních potřeb. Stěžovatel se o matku staral, za což pobíral příspěvek na péči. Matku ale soustavně a v podstatě každodenně verbálně napadal a ponižoval, dále ji napadal i fyzicky. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud) napadeným usnesením zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že soudy založily odsuzující rozsudek na výpovědích příbuzných stěžovatele a poškozené, ačkoli ti měli zjevný motiv stěžovatele poškodit a jejich výpovědi jsou lživé. Výpověďmi se navíc snažili vyvinit skutečného pachatele, vnuka poškozené, B. B. (jedná se o pseudonym). Důkazy o jednání tohoto svědka však soudy dostatečně nezohlednily a navíc jej považovaly za důvěryhodného svědka. Obecné soudy zcela rezignovaly na standardní ověřování věrohodnosti svědků. Opomenuly také důkaz svědeckou výpovědí vrátné domu A. H., která měla přehled o tom, kdo poškozenou navštěvoval. Tento důkaz by vyvrátil tvrzení příbuzných o četnosti jejich návštěv poškozené. Obecné soudy rovněž nevyslechly sociální pracovnice a spokojily se se zprávami o šetření, čímž pominuly zásadu bezprostřednosti. Jako nezaujaté svědkyně mohly popsat atmosféru v bytě a vyloučit nátlak stěžovatele na poškozenou. Obecné soudy rovněž pochybily, když odmítly znalecké zkoumání modřin poškozené a sklonů svědků k fabulacím. Ve věci bylo rovněž porušeno pravidlo in dubio pro reo a obecné soudy nedostatečně zvážily subsidiaritu trestní represe. Stěžovatel obětoval svůj osobní život a kariéru pro péči o matku a prokazatelně se jí snažil zajistit co nejlepší život.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná (stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu.
6. Ústavní soud může přistoupit ke kasačnímu zásahu, pokud v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných (rozumných) pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
7. V řízení před soudem musí mít účastník možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné pro prokázání svých tvrzení. Tomuto procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také, pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů důkazy neprovedl. Soud nemá povinnost provést všechny důkazy, které účastník navrhl. Je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení a které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek, resp. důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
8. K ústavní stížnosti v dané věci Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy již náležitě vypořádaly. Adekvátní argumentační odezvu na závěry obecných soudů přitom nenabízí. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Taková role ale Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Věrohodností svědků se obecné soudy obsáhle zabývaly (bod 14 rozsudku okresního soudu, bod 15 usnesení krajského soudu) S ohledem na argumentaci stěžovatele lze zejména poukázat na to, že obecné soudy opakovaně uvedly, že ve výpovědích příbuzných stěžovatele rezonuje jistá opatrnost, přičemž pokud by se stěžovatele snažili záměrně osočit z trestné činnosti, jistě by uváděli četnější a pravidelnější případy, zejména fyzického násilí. Validita výpovědí příbuzných byla zvýrazněna i výpovědí nezaujaté svědkyně - sociální pracovnice, která ve své výpovědi podrobně popsala rozdílný stav poškozené předtím, než se do bytu dostavil stěžovatel a její zcela změněný stav poté, co byla odebrána z péče stěžovatele. Rovněž shodně s výpověďmi příbuzných popsala nešetrné chování stěžovatele vůči poškozené. Výpovědi svědků nadto podporovaly i listinné důkazy (podrobně bod 22 usnesení Nejvyššího soudu).
10. K tvrzené snaze vyvinit svědka B. B. je třeba zdůraznit, že ten nezpochybňoval, že se k poškozené sám choval hrubě. Nadto jedna z příbuzných podala trestní oznámení právě na B. B., nikoliv na stěžovatele, a to téměř půl roku předtím, než se začala procesně zachytitelně vyjadřovat k chování stěžovatele. Touto námitkou se rovněž podrobně zabýval Nejvyšší soud (bod 20 napadeného usnesení). Ústavní soud tak neshledal ani pochybení v tom, že nebyly znalecky zkoumány sklony příbuzných stěžovatele k fabulacím.
11. K tvrzené trestné činnosti B. B., lze odkázat zejména na bod 16 usnesení krajského soudu. Obecné soudy nerozporovaly, že se svědek B. B. k poškozené choval neurvalým a hrubým způsobem. Zároveň však vysvětlily, že tato skutečnost nevylučuje, že se k poškozené obdobně choval i stěžovatel. Jednání jiného není v tomto případě okolností, která by vylučovala trestné jednání stěžovatele.
12. Pokud jde o výpověď svědkyně A. H., okresní soud tento důkaz provedl, krajský soud v bodě 19 napadeného usnesení nicméně jasně vysvětlil, že výpověď by měla potřebnou relevanci tehdy, pokud by se svědkyně nacházela ve vrátnici 24 hodin denně a pokud by bylo jejím úkolem zapamatovat si všechny návštěvy svědkyň (příbuzných poškozené) v objektu, kde bydlí nižší počet stovek nájemníků. Stěžovatel na toto vypořádání v ústavní stížnosti nijak nereaguje.
13. K námitce ohledně opomenutých důkazů Ústavní soud uvádí, že tuto vadu v posuzované věci neshledal. V bodě 22 napadeného usnesení krajský soud dostatečně vysvětlil, proč nebylo nutné znalecky zkoumat, zda byl monokl pod okem poškozené namalovaný s ohledem na další množství důkazů, které prokazovaly jeho pravost. Stěžovatel přitom nenabízí vůči těmto závěrům žádnou kvalifikovanou proti argumentaci. Návrhy na výslechy sociálních pracovnic a zdravotní sestry byly obecnými soudy rovněž náležitě vypořádány (bod 14 rozsudku okresního soudu, bod 22 usnesení krajského soudu a bod 24 usnesení Nejvyššího soud), přičemž Ústavní soud nemá co vytknout závěru, že by šlo, v kontextu provedených důkazů a zjištěného skutkového stavu, o důkazy nadbytečné.
14. Aplikací principu subsidiarity trestní represe se obecné soudy zabývaly dostatečně. Obecné soudy ve svém hodnocení zohlednily vztah stěžovatele k matce a nezpochybnily jeho snahy o pomoc se základními potřebami. To však nemůže eliminovat jednání, kterého se vůči poškozené opakovaně dopouštěl a kterým naplnil všechny znaky trestného činu, který mu je dáván za vinu, včetně aspektu společenské škodlivosti.
15. K porušení pravidla in dubio pro reo nedošlo. Okresní soud v případě pochybností o způsobených zraněních poškozené, tato nepřičetl stěžovateli a vycházel z výpovědí příbuzných pouze ohledně jednání, kterému byli přímými svědky (bod 14 rozsudku). Jiné důvodné pochybnosti obecné soudy o skutkovém stavu neměly.
16. Obecné soudy dospěly k závěru, že ve věci bylo provedeno úplné dokazování, které dostačuje k objasnění věci. Zamítnutí ostatních důkazních návrhů náležitě a pečlivě odůvodnily. Jasně vyložily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Ústavní soud obecně neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
17. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků Ústavní soud odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2025
Josef Fiala v. r.
předseda senátu