III.ÚS 2971/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Babici, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. srpna 2025 č. j. 27 C 155/2025-46, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti FINSPACE, s. r. o., sídlem Revoluční 764/17, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 4 588 Kč s příslušenstvím, a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 5 264 Kč. Uvedená částka měla představovat bezdůvodné obohacení vzniklé vedlejší účastnici plněním na základě neplatných smluv o spotřebitelském úvěru. Obvodní soud však dospěl k závěru, že původní závazkový právní vztah zanikl a byl nahrazen novým závazkem dohodou o narovnání, kterou stěžovatel uzavřel poté, co vedlejší účastnice zjistila nesrovnalosti v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, v níž stěžovatel zatajil výši svých výdajů, a poté co byl upozorněn na možné trestněprávní důsledky.

II.
Stěžovatelova argumentace

3. Stěžovatel tvrdí, že dohoda o narovnání obchází § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, Soudního dvora Evropské unie i Nejvyššího soudu týkající se povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Je si vědom toho, že jeho věc je tzv. bagatelní, má však mít velký význam pro rozhodovací praxi obecných soudů, protože nelze propracovanou složitou právní regulaci obcházet pomocí účelových dohod o narovnání; vzhledem k tomu ústavní stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy.

4. Dále stěžovatel argumentuje, že dohoda o narovnání nebyla platně uzavřena, jestliže byl její návrh v klientské sekci zobrazen a on měl potvrdit souhlas a vyžádat si zaslání SMS kódu pro její podepsání. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí obecných soudů, jež mají jeho názor potvrzovat. Dohoda samotná má být absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, dobrými mravy a veřejným pořádkem. Současně stěžovatel tvrdí, že si není vědom podepsání takové dohody. Upozorňuje i na to, že některé soudy posoudily dokument s označením "dohoda o narovnání" jako uznání dluhu či jako dohodu o splátkovém kalendáři, a vytýká obvodnímu soudu, že se otázkou, zda jde o dohodu o narovnání, nezabýval.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozsudku žádný takový prostředek neměl k dispozici.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Stěžovatel si je vědom, že podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci. Ústavní soud v těchto případech opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).

8. Stěžovatel argumentuje tím, že věc přesahuje jeho vlastní zájem, protože může mít význam pro rozhodovací praxi obecných soudů ve věcech spotřebitelských úvěrů. Neuvádí však, jaká významná ústavně právní otázka by v tomto řízení měla být vyřešena, a Ústavnímu soudu to není zřejmé ani jinak. Stěžovatel totiž nesouhlasí se závěrem obvodního soudu, že došlo k uzavření dohody o narovnání, a vytýká mu, že ji v jeho věci nepovažoval za neplatnou (pro rozpor se zákonem o spotřebitelském úvěru či dobrými mravy), případně že ji mohl kvalifikovat i jinak. To však jsou zjevně otázky podústavního práva, jejichž řešení je úkolem soudů obecných. Do ústavní roviny věc neposouvá ani skutečnost, že zde jde o problematiku ochrany spotřebitele (srov. body 42 až 47 nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13) či že by případný právní názor Ústavního soudu mohl mít význam pro další rozhodování obecných soudů (viz bod 36 až 41 téhož nálezu).

9. Z těchto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu