III.ÚS 2654/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Davida Čápka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2025 č. j. 30 Cdo 1256/2025-117 za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu z důvodu jeho tvrzeného rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 2 a s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 91 349 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobě rozsudkem ze dne 4. 10. 2024 č. j. 11 C 126/2024-35 vyhověl co do částky 88 250 Kč s příslušenstvím (I. výrok), co do částky 3 099 Kč žalobu zamítl (II. výrok). Současně uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 22 750 Kč (III. výrok).

4. Proti citovanému rozsudku podaly obě strany odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 4. 2. 2025 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že ve vyhovujícím výroku I. žalobu co do částky 42 500 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak v tomto výroku a v zamítavém výroku II. rozsudek potvrdil. I zde uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení, celkem 30 798 Kč.

5. Stěžovatel proti rozsudku obvodního i městského soudu podal dovolání. Řízení o dovolání proti rozsudku obvodního soudu Nejvyšší soud zastavil z důvodu nedostatku funkční příslušnosti. Dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítl pro jeho nepřípustnost dle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném od 1. 1. 2022.

6. Nejvyšší soud zdůraznil, že dle ustálené praxe dovolacího soudu je třeba z hlediska finančního limitu přípustnosti dovolání za rozhodnou považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, který může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen. Upozornil zároveň na to, že tuto rozhodovací praxi již dříve kvitoval i Ústavní soud (usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3705/18). Svůj závěr Nejvyšší soud podpořil taktéž důvodovou zprávou k zákonu č. 297/2017 Sb., jež nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ze které se podává, že záměrem zákonodárce bylo zněním ustanovení zúžit možnosti podání dovolání v tzv. bagatelních věcech.


II.
Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel se vyhrazuje proti usnesení Nejvyššího soudu i proti jeho odůvodnění a tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva na spravedlivý proces ve spojení s principem rovnosti, právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci a princip legality. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nesprávně interpretuje §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž zaměňuje pojmy "výrok" a "předmět řízení". Stěžovatel se domnívá, že pro přípustnost dovolaní je rozhodující výše předmětu řízení, a ta je vymezena předmětem rozhodování odvolacího soudu, zde tedy částkou 91 349 Kč, nikoli částkou 42 500 Kč. Výklad Nejvyššího soudu vnímá jako chybný. Tvrdí, že tento výklad ve svém důsledku narušuje legitimní očekávání účastníků řízení založené na textaci zákona a stejně tak i princip legality, jelikož zmíněný zužující výklad vnímá ve svém důsledku jako denegatio iustiae.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu (nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23, bod 11).

10. Článek 36 odst. 1 Listiny zakotvuje právo na soudní ochranu, pod něž nepochybně spadá i právo na přístup k soudu při splnění podmínek stanovených zákonem. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se však podává, že ústavní pořádek České republiky v civilním soudním řízení negarantuje princip dvouinstančnosti. Účastník tedy nedisponuje ústavně zaručeným právem na odvolání a projednání ve dvou instancích natož pak právem na přezkum mimořádným opravným prostředkem - dovoláním [srov. usnesení ze dne 18. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387); stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Je proto na úvaze zákonodárce, zda tyto procesní prostředky nápravy v právním řádu zakotví a event. jakým způsobem vymezí podmínky jejich přípustnosti. Současně však platí, že pokud se zákonodárce rozhodl tyto opravné prostředky zakotvit, musejí příslušné soudy - včetně Nejvyššího soudu - při rozhodování o nich respektovat základní práva jednotlivců a relevantní ústavní principy [nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].

11. Zákonodárce se rozhodl omezit přípustnost dovolání mj. i finančním limitem 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Samotné zakotvení tohoto omezení v právním řádu není možné posuzovat jako denegatio iustiae, nýbrž spíš jako legitimní prostředek k vyvážení efektivity a hospodárnosti řízení před dovolacím soudem. Účelem omezení přípustnosti dovolání v tzv. bagatelních věcech dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je preventivně zamezit vedení řízení o nízkých nárocích a zabránit tím neúměrnému zatížení dovolacího soudu spory o marginální majetkové hodnotě. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně akceptoval i to, že tento finanční limit se může uplatnit i v případech, kdy dochází k tzv. štěpení nároku nebo je podáno dovolání pouze do části určitého nároku. V takovém případě "podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání" [usnesení sp. zn. IV. ÚS 3705/18; dále srov. např. nález ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3092/16 (N 128/86 SbNU 195), body 19 a 20; nález ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 2724/16 (N 50/84 SbNU 585), bod 17; usnesení ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 784/24; bod 8].

12. Vzhledem k účelu omezení by bylo nelogické a kontraproduktivní připustit dovolání ve věcech, kde je dovoláním napadená část bagatelní, neboť takový výklad by odporoval nejen smyslu daného ustanovení, ale i cílům novely č. 296/2017 Sb. (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1489/24). Stěžovatel přitom nijak nerozporuje skutečnost, že dovolání podal pouze do částky 42 500 Kč, tedy do částky nepřesahující finanční limit 50 000 Kč. S ohledem na to Ústavní soud neshledal, že by se výklad Nejvyššího soudu odkláněl od ústavně konformní interpretace předmětného ustanovení nebo že by bylo porušeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

13. Ve vztahu k právu na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci stěžovatel neuplatňuje žádné námitky ani netvrdí důvod protiústavnosti rozhodnutí. Ústavní soud proto nepovažoval za nutné zabývat se touto otázkou jakkoliv podrobněji.

14. Jelikož Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nedospěl k závěru o porušení stěžovatelových základních práv, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 6. listopadu 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu