III.ÚS 451/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2024 č. j. 5 Tdo 808/2024-1789, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2024 č. j. 5 To 453/2023-1747 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. srpna 2023 č. j. 3 T 53/2018-1639, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 3 T 53/2018 rozhodl o zastavení trestního stíhání stěžovatele pro jeho nepřípustnost z důvodu promlčení. Stěžovatel dne 12. 1. 2022 prohlásil, že ve smyslu § 11 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), trvá na projednání věci, proto okresní soud v trestním řízení pokračoval a rozsudkem ze dne 13. 7. 2023 sp. zn. 3 T 53/2018 stěžovatele podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, neboť dospěl k závěru, že skutek popsaný v obžalobě není trestným činem. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 5. 2023 sp. zn. 5 To 358/2022, byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a podle § 227 trestního řádu mu nebyl uložen trest. Obchodní společnost S. (dále jen "poškozená"), byla podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu k odvolání poškozené zrušen ve výroku o náhradě škody a stěžovateli byla nově uložena povinnost nahradit poškozené majetkovou škodu ve výši 825 000 Kč a se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto.

5. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu.

6. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že dne 25. 4. 2016 převedl darovací smlouvou byt na svého vnuka, ač věděl, že se jedná o jeho jediný hodnotný majetek, a přes skutečnost, že předtím dne 18. 4. 2016 jako jednatel společnosti X (dále jen "objednatel"), uzavřel s poškozenou (zhotovitelem) dohodu, kterou za uvedenou společnost uznal dluh ve výši 1 500 000 Kč vzniklý neuhrazením závazků ze smlouvy o dílo, a jednak jako fyzická osoba přistoupil k tomuto dluhu podle § 1892 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přičemž znal svou ekonomickou situaci a ekonomický stav jím řízené společnosti, a věděl, že z žádného jiného zdroje příjmů nemá možnost předmětný závazek zcela uhradit, a to ani z budoucích plánovaných příjmů. Tímto jednáním způsobil poškozené škodu ve výši nejméně 825 000 Kč.

II.
Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel pokračuje ve své obhajobě a uplatňuje stejné důvody jako před obecnými soudy. Jejich podstatou je zpochybňování, že poškozená byla věřitelem stěžovatele. Ten tak vůči ní nemohl spáchat trestný čin, kterým byl uznán vinen.

8. Dluh objednatele vůči poškozené, jenž měl vzniknout neplněním úhrad plynoucích ze smlouvy o dílo, byl sporný s ohledem na nesplnění formálních náležitostí protokolace přejímek díla i jeho fakturace. Opačný závěr obecných soudů je nesprávný.

9. Přípisy poškozené a společnosti R., ze dne 4. 4. 2016 bylo stěžovateli sděleno, že pohledávku vůči němu poškozená postoupila na společnost R. , a že má a musí být ve věci předmětného právního vztahu nadále jednáno a hrazeno pouze novému věřiteli. Nelze souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že to není pro věc podstatné. Postoupená pohledávka se žádným způsobem poškozené nevrátila a dohoda o uznání dluhu tak nemůže vyvolávat žádné právní následky.

10. Dlužná částka a důvod jejího vzniku v dohodě o uznání nejsou vymezeny přípustným způsobem, když není jasné, co je mezi stranami nesporné. Formulace dohody nesplňuje požadavky § 2053 občanského zákoníku, neboť není jednoznačně a nezaměnitelně identifikován důvod uznávaného dluhu a jeho výše.

11. Kromě toho dohodu o uznání dluhu podepsal pod nátlakem. Svědek M. S. vypověděl, že nabádal k tvrdšímu postupu při vymáhání pohledávky. Z výpovědi stěžovatele a jeho syna je dále zřejmé, že stěžovateli byl nejprve předložen text uznání dluhu ve verzi bez přistoupení stěžovatele k závazku a až dodatečně byla vytištěna verze s přistoupením, kterou vymahači dluhu stěžovateli nedovolili přečíst a donutili jej k jejímu podpisu. Díky absenci svobodné vůle je dohoda absolutně neplatná.

12. K problematice postoupení pohledávky a nátlaku na svoji osobu požadoval výslech M. K., Z. K. a A. K., a předložení originálu smlouvy o postoupení pohledávky a znalecké zkoumání její pravosti a stáří, nicméně tyto jeho návrhy byly zamítnuty.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 [N 160/101 SbNU 117] bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 [N 225/103 SbNU 301] bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

15. Stěžovatel v ústavní stížnosti vychází z odlišné verze okolností případu, která však neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Pohledávku poškozené měly soudy za jednoznačně vzniklou, a to na základě toho, že objednatel poškozené neuhradil faktury za instalatérské práce, které pro něj provedla, přičemž lze též upozornit, že stěžovatel, ač vyslovuje nesouhlas s existencí pohledávky, tak ji v podstatné části uznal a bylo na ní plněno několik splátek. Vzhledem k tomu, že stěžovatelovo tvrzení o spornosti tohoto dluhu zůstalo v ústavní stížnosti jen v dosti vágní rovině, Ústavní soud nepovažuje za nutné se jím zabývat podrobněji.

16. Co se týče otázky postoupení pohledávky, dle zjištění obecných soudů k postoupení sice došlo (smlouvou ze dne 4. 4. 2016), ale krátce poté (13. 4. 2016) byla pohledávka postoupena poškozené nazpět, a následujícího dne (14. 4. 2016) byla společnost R. , komisionářskou smlouvou pověřena pohledávku vymáhat na účet poškozené (bod 40 rozsudku okresního soudu). Pokud tedy stěžovatel uvádí, že postoupená pohledávka se žádným způsobem poškozené nevrátila, byla tato skutečnost v řízení vyvrácena. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí (body 25 a 26) navíc jasně vysvětluje skutkové a právní okolnosti uzavírání dohody o uznání dluhu.

17. Soudy rovněž vyložily, že v dohodě o uznání dluhu byl (ačkoliv stěžovatel namítá opak) dostatečně specifikován důvod uznávaného dluhu a jeho výše, když je v ní stanoveno, že tímto důvodem je neuhrazení ceny ze smlouvy o dílo č. 14-031-1101-14-054-KVT a výše dluhu činí 1 500 000 Kč (viz bod 16 rozsudku krajského soudu).

18. Soudy se neopomněly zabývat ani stěžovatelovou námitkou absence svobodné vůle, přičemž důvody, pro které jeho v této souvislosti předkládaným tvrzením neuvěřily, řádně vyložily. Přitom upozornily na takové skutečnosti, jako že ze všech slyšených svědků podpořil takovouto obhajobu stěžovatele jen jeho syn (a to ještě až novou výpovědí v hlavním líčení, zatímco v přípravném řízení uváděl, že probíhalo normální solidní jednání), že již v záhlaví dohody o uznání je stěžovatel označen nejen jako jednatel, ale i jako osoba přistupující (přistoupení k dluhu tedy není nějak skryto hluboko v jejím textu), že vyjádřil spokojenost s vyjednaným splátkovým kalendářem, či že je nelogické, že by podpis dohody měl být výsledkem protiprávního nátlaku, když během schůzky se podařilo stěžovateli naopak dohodnout snížení uznávané částky z 2 000 000 Kč na 1 500 000 Kč (body 42 a 43 rozsudku okresního soudu nebo bod 30 rozsudku Nejvyššího soudu).

19. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla výrazem svévole, obsahovala skutkové nebo právní závěry v extrémním rozporu s provedenými důkazy, není zřejmé ani žádné kvalifikované pochybení při aplikaci právní úpravy.


20. Při posuzování námitky neprovedení navrhovaných důkazů je třeba zohlednit, že povinnost obecných soudů vyhovět návrhu na provedení důkazu není bezbřehá. V prvé řadě obviněný musí svůj návrh dostatečně odůvodnit a vysvětlit, proč ten či onen důkaz je důležitý pro skutkový stav věci a jeho obhajobu. Prostá námitka neprovedení důkazu nestačí [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003, Perna proti Itálii, č. 48898/99, § 29]. Za druhé pak i u řádně odůvodněných návrhů na provedení důkazů dle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [např. nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08, (N 110/65 SbNU 491), str. 3 až 4]. Přitom čím přiléhavější a podrobnější odůvodnění návrhu na provedení důkazu bylo, tím větší pozornost musí takovému návrhu obecné soudy věnovat (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05, § 143, § 162 a § 166, podobně též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 10. 2013, Janyr proti České republice, č. 42937/08, § 81 a 82).

21. V posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že co se týče návrhu na výslech svědků, stěžovatel jej uplatnil toliko v řízení před soudem prvého stupně, nicméně v odvolacím řízení na něm netrval (srovnej odvolání stěžovatele na č. l. 1654 a násl. spisu okresního soudu a audiozáznam z veřejného zasedání o odvolání na č. l. 1746). V takové situaci stěží může napadat neprovedení těchto důkazů před Ústavním soudem, když podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání procesních prostředků před obecnými soudy. Pokud jde o jeho návrh na předložení originálu smlouvy o postoupení pohledávky a znalecké zkoumání její pravosti a stáří, krajský soud jej odmítl pro nadbytečnost, když existenci postoupení měl za prokázanou již z ostatních důkazů (srovnej 73. minuta audiozáznamu z veřejného zasedání o odvolání). Ústavní soud proto neshledává, že by zde došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 11. září 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu