II.ÚS 1956/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala a soudců Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Houžvičky, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2025, č. j. 10 Ads 58/2025-24, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2025, č. j. 30 Ad 5/2024 - 67, ve spojení s návrhem na zrušení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu bylo doručeno podání stěžovatele označené jako ústavní stížnost směřující proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí krajského osudu ve věci samé a procesnímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zamítnutí žádosti na ustanovení zástupce, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení o zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti (§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

2. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a shledal, že stěžovatelovo podání trpí řadou obsahových i formálních nedostatků (§ 30 odst. 1, § 34 zákona o Ústavním soudu). Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel se na něj opakovaně obrací s ústavními stížnostmi, aniž by byl zastoupen advokátem. Povinnost právního zastoupení se týká celého řízení, což znamená, že musí být splněna již v době podání návrhu, a k ústavní stížnosti musí být přiložena plná moc advokáta (§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) k zastupování v konkrétním řízení před Ústavním soudem. Takováto plná moc však k ústavní stížnosti přiložena nebyla, přestože již v minulosti byl stěžovatel na tento nedostatek opakovaně upozorňován s poučením, že jeho neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí takto vadné ústavní stížnosti.

3. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučit účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem. Teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, se vůči stěžovateli vyvozují nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli vědomí o náležitostech kvalifikovaného podání, jeví se setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení jako postup neefektivní a přehnaně formalistický.

4. Stejně jako v dalších věcech proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na návrh připojený k ústavní stížnosti rozhodoval Ústavní soud v senátu. Návrh na zrušení zákona je nicméně svou povahou akcesorický a sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu