II.ÚS 2105/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele S. N., zastoupeného JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti výrokům III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2025 č. j. 14 Co 52/2025-1367 a výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. září 2024 č. j. 0 Nc 29035/2023-1274, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a J. D. N., nezletilé Z. N. a nezletilé A. N., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v 10 odst. 2 a dále čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") uložil první vedlejší účastnici - matce nezletilých (dále též jen "matka") pokutu za neuskutečněná předání druhé vedlejší účastnice a třetí vedlejší účastnice - nezletilých dcer (dále jen "první nezletilá", "druhá nezletilá" či "nezletilé") ke styku stěžovateli - otci nezletilých (dále též jen "otec") ve dnech 22. 12. 2023 ve výši 1 500 Kč, 26. 12. 2023 ve výši 5 000 Kč, 5. 1. 2024 ve výši 1 500 Kč, 2. 2. 2024 ve výši 1 000 Kč, 9. 2. 2024 ve výši 5 000 Kč, 1. 3. 2024 ve výši 1 000 Kč, 15. 3. 2024 ve výši 2 000 Kč, 12. 4. 2024 ve výši 1 000 Kč, 24. 5. 2024 ve výši 2 000 Kč, 7. 6. 2024 ve výši 2 000 Kč, 21. 6. 2024 ve výši 2 000 Kč a 1. 7. 2024 ve výši 7 000 Kč (výrok I.), řízení o výkon rozhodnutí za nerealizovaný styk otce s nezletilými dne 19. 1. 2024 zastavil (výrok II.), návrh matky a otce na změnu styku otce zamítl (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

3. Proti rozsudku obvodního soudu podali oba rodiče odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu ve výroku I. o uložení pokuty za neuskutečnění předání nezletilých ke styku otci dne 22. 12. 2023 zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.). Rozsudek obvodního soudu v části výroku III., kterou byl zamítnut návrh matky na změnu styku, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.). Rozsudek obvodního soudu ve výroku I. změnil tak, že návrhy otce na nařízení výkonu rozhodnutí ohledně nerealizovaných víkendových styků ve dnech 2. - 4. 2. 2024, 1. - 3. 3. 2024, 12. - 14. 4. 2024 a 7. - 9. 6. 2024 zamítl a nařídil výkon rozhodnutí, a to rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2022 č. j. 83 Nc 62/2021-164, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023 č. j. 14 Co 210/2022-573 uložením pokuty matce za nerealizované styky otce s oběma nezletilými ve dnech 26. 12. 2023 až 1. 1. 2024 ve výši 5 000 Kč a ve dnech 9. - 18. 2. 2024 ve výši 5 000 Kč, víkendové styky ve dnech 5. - 7. 1. 2024 ve výši 1 500 Kč, 15. - 17. 3. 2024 ve výši 2 000 Kč, 24. - 26. 5. 2024 ve výši 2 000 Kč, 21. - 23. 6. 2024 ve výši 2 000 Kč a nerealizovaný styk otce s nezletilou během letních prázdnin v termínu od 1. - 16. 7. 2024 ve výši 3 500 Kč, tedy v celkové výši 21 000 Kč (výrok III.). Rozsudek obvodního soudu ve výroku III. o zamítnutí návrhu otce na změnu styku potvrdil (IV.). Výrokem V. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

II.
Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že při svém rozhodování v předmětné věci nevzaly v úvahu podstatnou změnu poměrů ve smyslu § 909 občanského zákoníku, kterou shledává v dlouhodobém nerealizování dřívějších vykonatelných rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl stanoven jeho styk s dcerami. Stěžovatel poukazuje na to, že změnu poměrů v situaci, kdy jeden z rodičů brání druhému ve styku, neupravuje primárně § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), na které napadený rozsudek městského soudu odkazuje, ale speciální § 889 občanského zákoníku. Podle stěžovatele je zjevné, že městský soud v předmětné věci vycházel z § 909 občanského zákoníku. Ani jeden z obecných soudů však podle stěžovatele přesvědčivě nevysvětlil, proč v dlouhodobém a závažném maření stěžovatelova styku s nezletilými nespatřuje důvody pro vydání nového rozhodnutí podle § 889 občanského zákoníku. Stěžovatel soudům vytýká neochotu změnit svá předchozí rozhodnutí za situace, kdy tato nejsou dlouhodobě plněna. Mají-li soudy zato, že matkou prosazovaný skautský tábor a jiné akce jsou pro první nezletilou natolik významné, že se jich má účastnit, nic jim nebránilo rozšířit styk otce v rámci podstatné změny poměrů, kterou v případě těchto akcí soudy výslovně konstatovaly, tak, aby styk otce nebyl dále limitován.

5. Stěžovatel uvádí, že jeho výhrady nesměřují ve vztahu k výši pokuty, ale k důvodům, proč byla tato snížena na polovinu. Způsob výpočtu pokuty městským soudem v případě prázdninového styku, založený na úvaze, že "matka ve skutečnosti zmařila prázdniny s otcem jenom jedné dceři, tak to má za polovinu", ve vztahu k nemožnosti realizovat své právo na rodinný život, však považuje za nešetrný. Stěžovatel navíc tvrdí, že městský soud měl jeho návrh na nařízení výkonu rozhodnutí za nerealizovaný styk v termínu od 1. - 16. 7. 2024 s ohledem na odůvodnění ve vztahu k první nezletilé částečně zamítnout.

6. Stěžovatel shrnuje, že obecné soudy nepostupovaly správně, když v předmětné věci neaplikovaly § 889 občanského zákoníku a nesprávně vyloučily existenci podmínek pro vydání nového rozhodnutí, ačkoli to zákon v případě maření styku jednoho rodiče druhým rodičem výslovně předvídá, čímž neposkytly spravedlivou ochranu jeho legitimním právům, a tímto závažným způsobem porušily jeho právo na rodinný život podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy a čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i odpovídající práva jeho nezletilých dcer. Stěžovatel dovozuje, že výrokem III. rozsudku městského soudu, byl-li jím nařízen výkon rozhodnutí uložením pokuty matce za nerealizovaný styk otce s druhou nezletilou během letních prázdnin v termínu od 1. - 16. 7. 2024 ve výši 3 500 Kč, resp. nebyl-li jím nařízen výkon rozhodnutí za tento styk také ve vztahu k první nezletilé, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na rodinný život podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy a čl. 32 odst. 4 Listiny.

7. Stěžovatel považuje rozsudek městského soudu za překvapivý, když městský soud změnil názor ohledně objektivity důvodu nerealizování styku jen na základě pohovoru s nezletilou. Stěžovatel namítá, že soudy neměly v době posledního rozhodování (před vydáním rozsudku obvodního soudu a rozsudku městského soudu) k dispozici znalecké posudky, a proto se nelze ztotožnit s jejich závěry o absenci nových skutečností odůvodňujících změnu rozhodnutí. Poukazuje na to, že předchozí, nadále účinná soudní rozhodnutí byla do značné míry postavena na názoru nezletilých. Stěžovatel dále soudům vytýká, že nezabránily "násilné změně spočívající v přesunu dívek" z B. do P., kterou později argumentovaly, když zamítaly návrhy otce na jejich navrácení. V důsledku toho se však z původní střídavé péče otce, který je podle soudů schopen děti vychovávat a projevuje o ně opravdový zájem, stal toliko relativně úzký, navíc v praxi nerealizovaný styk.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech úpravy péče o dítě a styku s ním, a to včetně výkonu rozhodnutí v těchto věcech; do rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

11. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Také Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), bod 29].

12. Obecné soudy jsou tedy povinny posuzovat problematiku svěření nezletilých do péče rodičů především s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Při nalézání nejlepšího zájmu dítěte jsou soudy povinny v každém konkrétním případě pečlivě vážit, jak se do něj promítá stanovisko dítěte.

13. V nyní posuzované věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že změna úpravy styku není v zájmu nezletilých. Městský soud v souladu s obvodním soudem zdůraznil, že je třeba, aby úprava, která fakticky začala být realizována v srpnu 2024, byla prověřena časem. Městský soud dále vysvětlil, že s ohledem na rodinné poměry a s ohledem na psychiku nezletilých není žádoucí, aby současně v této době byly nerovnoměrně, jednostranně a dočasně vychýleny styky z jinak pravidelného režimu, což potvrzuje i zpráva Mgr. Vobořilové, která neshledala důvod pro změnu úpravy styku. Důvod pro změnu úpravy styku nepředstavují ani případné skautské akce nezletilých, neboť termíny jejich konání nelze dopředu předvídat a nelze tedy s nimi pracovat jako se skutečností s určitým pravidelným režimem tak, aby mohly být zohledněny v úpravě styku, která se takovou pravidelností naopak vyznačovat musí. Městský soud připustil, že ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 2024 č. j. 14 Co 66/2024-1090 uzavřel, že účast první nezletilé na táboře či skautské akci nelze považovat za takový objektivně daný důvod, pro který by nebylo možné styk realizovat. Konstatoval však, že od jeho rozhodnutí došlo k podstatným změnám, kdy sama nezletilá na pohovoru před obvodním soudem projevila své přání, aby styk s otcem nebyl realizován v době, kdy je na skautských akcích, že jí na tom moc záleží, aby na ně mohla.

14. Městský soud současně přiléhavě zdůraznil, že je na rodičích, aby při vědomí významu účasti na takových akcích pro první nezletilou, sami sebe upozadili, nesnažili se nekompromisně prosazovat sami sebe, ale aby v zájmu svých dcer, které bezpochyby milují a chtějí pro ně jen to nejlepší, jí poskytli potřebný prostor. Jakákoli dohoda, kterou rodiče v této souvislosti uzavřou a kterou by se odchýlili (byť ad hoc s ohledem na jednotlivé akce) od pevného rámce soudem upraveného styku, přispěje k uklidnění situace mezi rodiči a nastolení zdravého prostředí pro všechny a bude známkou toho, že rodiče si náležitě uvědomují svou roli při nalézání nejlepšího zájmu nezletilých. Městský soud proto ve svém rozhodnutí apeloval (stejně jako tomu učinil již Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. III. ÚS 1996/24) na rodiče, aby neprodleně začali jednat v zájmu svých dcer, nikoli ve vlastním zájmu, přenesli se přes svou vzájemnou nevraživost, zanechali své neústupnosti a tvrdošíjného prosazování sebe sama. K tomuto apelu se Ústavní soud připojuje i v nyní posuzované věci.

15. Městský soud se pečlivě zabýval vyhodnocením jednotlivých neuskutečněných styků a podrobně vysvětlil, zda v tom kterém konkrétním případě byly splněny podmínky pro uložení pokuty, případně v jaké výši. Městský soud rovněž hodnotil přiměřenost jednotlivých pokut uložených matce za neuskutečněné styky, jakož i to, zda uložené pokuty nejsou pro matku likvidační. Současně městský soud vysvětlil, proč shledal návrh otce na změnu úpravy styku s nezletilými nedůvodným, přičemž ve svých závěrech se ztotožnil s obvodním soudem. Ve stěžovatelem uvedených skutečnostech k žádným změnám nedošlo, neboť i před vydáním uvedeného rozhodnutí matka otci nezletilé ke styku nevydávala. Městský soud pak setrval i na svých závěrech, že jakkoli víkendové, prázdninové či sváteční styky otce s nezletilými neprobíhaly, nedošlo ve vztahu nezletilých k otci k žádné změně. Ústavní soud považuje uvedené závěry obecných soudů za logické a řádně a velice pečlivě odůvodněné.

16. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy měly v předmětné věci postupovat podle § 889 občanského zákoníku a vydat nové rozhodnutí. Podle citovaného ustanovení rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje. Brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči. Rodič, který má dítě na základě rozhodnutí soudu v péči, nesmí bránit druhému rodiči ve styku s jeho dítětem, tj. zakazuje se mu bezdůvodně bránit druhému rodiči ve styku s dítětem. Překročí-li rodič tento zákaz bezdůvodně, přičemž půjde o trvalé bezdůvodné bránění ve styku, anebo o opakované bezdůvodné bránění ve styku, je tato skutečnost důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči. Nestačí však bezdůvodné bránění ve styku, ale zákon vyžaduje (s ohledem na následky takového chování), aby bránění bylo buď trvalé, nebo aspoň opakované, nestačí bránění jednou, dvakrát, ani bránění občasné, přičemž však je vždy třeba i "opakované bránění ve styku" posuzovat s ohledem na konkrétní situaci v dané věci a zejména s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilých, jak to obecné soudy učinily v této posuzované věci. Proto i podle Ústavního soudu, jak vyplývá z výše uvedených napadených rozhodnutí (body 22 a 23 rozsudku okresního soudu a body 18 a 101 až 115 rozsudku městského soudu), nejde o postup v rozporu s § 889 občanského zákoníku.

17. V předmětné věci oba soudy shodně dospěly k závěru, že změna styku není v zájmu nezletilých, když ve vztahu nezletilých k otci nedošlo k žádné změně. Oba soudy se shodly na tom, že v současné době je nanejvýš žádoucí, aby konečně začal probíhat styk otce s nezletilými podle předchozích rozhodnutí. Připomněly, že k přijetí této standardní úpravy došlo teprve v nedávné době, přičemž styk v daném rozsahu dosud fakticky ani neprobíhal. Je tudíž třeba, aby nyní začala být naplňována předchozí rozhodnutí soudů a stávající úprava styku nebyla měněna dříve, nežli vůbec začala být realizovaná v praxi. Uvedeným závěrům soudů nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.

18. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy neměly v době rozhodování k dispozici znalecké posudky, Ústavní soud poukazuje na to, že z napadeného rozhodnutí městského soudu vyplývá, že městský soud měl k dispozici znalecké posudky vypracované v rámci trestního řízení, a to posudek MUDr. Švehlákové a PhDr. Hoferové a při svém rozhodování z nich také vycházel.

19. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že napadené rozhodnutí městského soudu pro něj bylo překvapivé. Překvapivým, resp. nepředvídatelným je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (viz např. usnesení ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 729/2000 či ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 321/2007). O takovou situaci v nyní posuzované věci nejde.

20. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých dcer. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu o zamítnutí návrhu otce na změnu styku s nezletilými potvrdil. Stěžovatel se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilých dcer. Soudy musí ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti obecné soudy v napadených rozhodnutích dostály. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

21. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně případného výkonu rozhodnutí. Ústavní soud nemůže být konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].

22. Ústavní soud shrnuje, že v posuzované věci, navzdory námitkám stěžovatele, nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo vést k porušení základních práv stěžovatele či nezletilých, které by bylo důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Při vyhodnocování nejlepšího zájmu nezletilých kladly obecné soudy v souladu s již ustálenou judikaturou Ústavního soudu důraz i na názor nezletilých dcer. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.

23. Rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů jsou řádně odůvodněna, přičemž Ústavní soud v jejich závěrech nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Z těchto všech shora uvedených důvodů neshledal žádný důvod ke svému případnému kasačnímu zásahu do nezávislého soudního rozhodování.

24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele či nezletilých (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu