IV.ÚS 209/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Dagmar Zápotočné, MBA, JUDr. Milana Zápotočného, Mgr. Martiny Černé, RNDr. Martina Černého, manželů Bc. Jany Matějíčkové a Ing. Michala Matějíčka, manželů Marie Pelikánové a Jana Pelikána, Mgr. Petry Ondráčkové, Mgr. Ivo Ondráčka, Pavla Kuchaře, Andrey Liedermanové, zastoupených JUDr. Petrou Polákovou, advokátkou, sídlem Beckovského 2045, Havlíčkův Brod, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 31. října 2024 č. j. 72 Co 157/2024-363 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. dubna 2024 č. j. 21 C 358/2022-322, ve znění opravného usnesení ze dne 19. června 2024 č. j. 21 C 358/2022-346, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Aleny Hromádkové, Vladimíry Rojkové, DiS, Juraje Kereka, Ing. Vlasty Pelánové, Jana Pelána, Ing. Petry Alashi, Evy Valentové, Ivana Kondrly, Bc. Patrícii Kondrlové, Ing. Vladimíra Steinbauera a Milady Steinbauerové, Michala Hlaváčika, Jaroslava Šloufa, Bc. Renaty Šloufové, Magdy Barákové, Jana Baráka, Richarda Hycla, MUDr. Pavla Nechvátala, Miroslavy Kružíkové, Radka Kružíka a MUDr. Radovana Kaštana, Jiřího Klímy, Bc. Petra Votavy, Markéty Dušákové a MgA. Milana Dušáka, Daniela Čecha, Martiny Kerekové, Zdeňka Křivského a Ing. Silvie Mandlové a Ing. Oldřicha Hejduka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že byla porušena jejich práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé jsou většinovými spoluvlastníky jednotky č. 498/22 (garáže) vymezené v budově č. p. 498/10 na pozemku parc. č. 1137/193 v kat. úz. H. Přes jednotku vede jediný přístup (průjezdová komunikace) ke dvěma jiným jednotkám v sousedních domech č. p. 499 a č. p. 500, které slouží rovněž jako garáže. Stěžovatelé měli zájem situaci dlouhodobě řešit, protože intenzivním užíváním průjezdu způsobují vlastníci garážových stání sousedních domů značné opotřebení jednotlivých stavebních a technických prvků průjezdu. Průjezd užívají vlastníci bezplatně, odmítají za jeho užívání stěžovatelům cokoliv hradit a současně se odmítají podílet na nákladech na opravy podlahy. Jednotlivé žaloby stěžovatelů na zaplacení specifikovaných částek za užívání průjezdu Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl (I. až XII. výrok), neboť podle jeho názoru vložením prohlášení vlastníka budovy (při výstavbě bytového komplexu) do katastru nemovitostí vznikl závazek stěžovatelů umožnit průchod a průjezd vlastníkům garážových stání z domů č. p. 499 a č. p. 500 přes jejich jednotku bezplatně. Dále okresní soud uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení (XIII. až XXIV. výrok). Následně okresní soud shora uvedeným usnesením opravil uvedený rozsudek v jeho nákladových výrocích tak, že přepočetl výši náhrady nákladů řízení, jejíž původní výpočet zatížil chybou spočívající v tom, že žalovaným přiznal i náhradu za daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), ačkoli jim nenáleží (I. výrok), a opravil i nesprávné poučení o opravném prostředku, které bylo původně formulováno tak, že je přípustný, nicméně správně mělo být uvedeno, že přípustný není (II. výrok). K tomu okresní soud vysvětlil, že ačkoli je (po spojení dvaceti dvou dříve samostatně projednávaných věcí ke společnému projednání) nyní projednáván nárok převyšující částku 10 000 Kč, jde stále toliko o společné řízení o více samostatných bagatelních nárocích založených na obdobném skutkovém základu, jednotlivě částku 10 000 Kč nepřevyšujících, pročež proti rozsudku ve věci samé ve smyslu § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších (dále jen "o. s. ř."), odvolání přípustné není.

3. Stěžovatelé podali proti rozsudku okresního soudu odvolání (ještě před vydáním opravného usnesení) a následně podali odvolání také proti opravnému usnesení. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil I. výrok usnesení okresního soudu ve správném znění (I. výrok), odvolání stěžovatelů proti II. výroku usnesení okresního soudu odmítl (II. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. až VIII. výrok). V odůvodnění krajský soud poučil stěžovatele o přípustnosti odvolání proti opravnému usnesení (viz bod 4. až 7.) a o nepřípustnosti odvolání proti opravě poučení (bod 8.). V běžící lhůtě pro vypracování písemného vyhotovení usnesení krajského soudu stěžovatelé rozšířili žalobu vůči jedné z vedlejších účastnic na částku 16 440 Kč. Okresní soud usnesením ze dne 9. 12. 2024 č. j. 21 C 358/2022-371 rozhodl, že změna žaloby se nepřipouští.

4. Po podání ústavní stížnosti krajský soud usnesením ze dne 14. 5. 2025 č. j. 72 Co 2025-401 odmítl odvolání stěžovatelů proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. až VII. výrok). Odmítnutí odvolání odůvodnil jeho nepřípustností (s ohledem na výši požadovaných částek) podle § 202 odst. 2 o. s. ř.

II.
Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že z žádné listiny, prohlášení vlastníka budovy či chování účastníků nelze vyvodit jakýkoli přesvědčivý důvod, že vlastníkům garážových stání z domů č. p. 499 a č. p. 500 náleží právo bezplatného užívání průjezdu a garážových vrat průjezdu. Z prohlášení vlastníka budovy nelze objektivně zjistit, kdo je povinen umožnit průchod a průjezd (v prohlášení je zcela neurčitě vymezen okruh budoucích nabyvatelů jednotek), kdo je k průchodu a průjezdu oprávněn (zcela neurčitě je vymezen i okruh budoucích nebytových jednotek v I. PP budoucích domů, které v té době ještě ani neexistovaly), v jakém rozsahu má být průchod a průjezd umožněn, kudy průchod a průjezd má vést, zda má být průchod a průjezd úplatný či bezúplatný apod. Jde tedy pouze o jednostranné, zcela neurčité, prohlášení, ze kterého nelze dovodit žádná práva a závazky ve smyslu § 4 odst. 2 písm. f) zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Podle stěžovatelů jde o tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť okresní soud v jiném soudním řízení v roce 2019 rozhodl o žalobě podané stěžovateli proti vybraným vlastníkům garážového stání domu č. p. 499 tak, že jednoznačně potvrdil nárok stěžovatelů na úplatu za užívání průjezdu a přiznal zpětně stěžovatelům za období od 1. 9. 2014 do 28. 2. 2019 obvyklou výši nájemného, a to podle znaleckého posudku.

6. Podle přesvědčení stěžovatelů byl za daného stavu dán důvod, aby žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem, a to ve smyslu § 150 o. s. ř., tedy z důvodů zvláštního zřetele hodných spočívajících pro stěžovatele ve zcela překvapivém rozhodnutí, protože okresní soud původně (v řízení z roku 2019) přiznal stěžovatelům jejich nárok na náhradu za užívání průjezdu, nyní, za nezměněného stavu, je zcela nepochopitelně jiného názoru.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů.

9. Podle zjištění Ústavního soudu je zřejmé, z jakých skutečností okresní soud při rozhodování vedoucímu k zamítnutí žaloby vyšel. Dostatečně se zabýval všemi relevantními námitkami stěžovatelů a uvedl, na podkladě jakých důkazů a na základě kterých ustanovení právních předpisů dospěl ke svému právnímu závěru. To se týká rovněž usnesení krajského soudu, jehož argumentaci považuje Ústavní soud za ústavně souladnou, srozumitelnou a ničím nepřekvapivou. Ústavní soud opakovaně připomíná, že obsahem práva na soudní ochranu není garance úspěchu v řízení. V úvahu je také třeba vzít skutečnost, že stěžovatelé se samostatnými žalobami domáhali vůči vedlejším účastníkům zaplacení částek, které lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní [např. nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)]. Opodstatněnost ústavní stížnosti ve sporech o bagatelní částky přichází v úvahu jen při zcela extrémním vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že napadený rozsudek okresního soudu obsahuje odůvodnění, které nevykazuje nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se věcí meritorně zabýval.
Dovolávají-li se stěžovatelé závěrů rozsudku okresního soudu ze dne 8. 3. 2019 č. j. 4 C 330/2017-252, nemohl k nim Ústavní soud přihlédnout, neboť ho stěžovatelé k ústavní stížnosti jako případný důkaz nepředložili.

10. Ve vztahu k napadenému opravnému usnesení okresního soudu Ústavní soud konstatuje, že při přezkumu opravných usnesení setrvale ve své judikatuře zdůrazňuje mimořádnou zdrženlivost [např. nález ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 796/08 (N 116/49 SbNU 645)]. Při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti se proto Ústavní soud omezil toliko na otázku, zda okresní soud napadeným usnesením nepřekročil oprávnění opravit zjevné nesprávnosti písemného vyhotovení rozsudku, tj. chybně vypočtenou výši nákladů řízení a poučení o opravném prostředku. Je zřejmé, že napadeným opravným usnesením nebylo porušeno nejen žádné ustanovení ústavního pořádku, nýbrž že byl plně respektován § 164 o. s. ř., neboť opravu výše přiznaných nákladů řízení poníženou o chybně započítanou DPH a opravu poučení účastníků řízení o opravném prostředku je vskutku třeba považovat za opravu zjevné nesprávnosti rozsudku okresního soudu.

11. Ohledně napadeného usnesení krajského soudu o odmítnutí odvolání stěžovatelé neuvádějí, v čem přesně spatřují jeho neústavnost, resp. nerozporují samotný závěr krajského soudu o naplnění důvodů pro odmítnutí odvolání. Usnesení krajského soudu přitom obsahuje zřetelný a náležitě vysvětlený důvod nepřípustnosti odvolání.

12. Dále Ústavní soud připomíná, že není "nejvyšším nákladovým soudem" [srov. nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Jeho úkolem rozhodně není podrobná kontrola závěrů každého nákladového rozhodnutí [např. nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3318/21 (N 54/111 SbNU 346)]. Ústavní soud zdůraznil, že stěžovatelé musí poukázat na mimořádné okolnosti, které činí jejich případ ústavněprávně dostatečně významným. Jen tehdy je namístě, aby Ústavní soud vystoupil na ochranu základních práv při rozhodování o nákladech řízení a jejich náhradě; jinak se zdrží bližšího přezkumu [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.)]. Stěžovatelé napadli výroky rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení s tvrzením, že soud měl postupovat podle § 150 o. s. ř. s ohledem na překvapivost rozhodnutí (bod 13. ústavní stížnosti), což zjevně není dostatečná argumentace (též s ohledem na bagatelnost výše náhrad přiznaných jednotlivým vedlejším účastníkům) a proti výrokům usnesení krajského soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení žádné námitky neformulovali.

13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu